Dlouhý kafe u Stinky

Petr Jedinák je chameleon. Fotí klasické práce, portréty, krajiny, deníkové záznamy, ale jakmile se s ním trochu uvolníte, změní barvu a ukáže vám série fotografií, nad nimiž strnete. Stane se to každému. Jedni si pak jeho práce doživotně zamilují, druzí si je hnusí, zakázali by to. Jedinák je opakovaně cenzurován na sociálních sítích, v médiích a na druhé straně má jeho tvorba čím dál více obdivovatelů a kupců. Fotí ambrotypické akty, stylizované nahé portréty, vyhrocené sexuální scény a sado/maso. Stal se tvůrcem i aktérem, animátorem i guruem. Setkání s jeho dílem mívá katarzní účinky. A některým změní život. Bez výjimky k lepšímu.

V červnu 2016 jsi udělal zásadní životní krok. Prodal jsi dům, aby ses mohl věnovat svobodné autorské tvorbě, umění. Vrátil ses do Prahy, kde jsi jako fotograf Reflexu začal před téměř třiceti lety kariéru. Co všechno pro tebe znamená tato změna?
Byl to logický krok. Vyšel jsem z prostého faktu, že nastal soumrak tištěných médií, a s tím souvisí i soumrak fotografie v té podobě, do jaké dospěla v posledních pěti letech. Toto médium dosáhlo svého vrcholu a nemá se již kam vyvíjet. Fotím celý život a v posledních pěti letech převážila volná tvorba nad zakázkami, takže to pro mě byl přirozený přerod. Vždycky jsem tíhnul k solitérství, ne že bych si budoval image, jsem takový, nikdy jsem se nestal součástí žádné „partičky“. Pokud jsem ale pracoval pro velkou firmu, jako třeba kdysi pro Reflex, byl jsem loajálním zaměstnancem. Zároveň jsem si uvědomil, že je mi 53, a kdy jindy bych tedy měl tento krok udělat. Buď nikdy, nebo teď. Je čas jít do světa… mimo Českou republiku, publikum je mi tu už malé.

Pojďme na úplný začátek. Předpokládám, že s focením jsi nezačal až v Reflexu?
Začínal jsem v pěti letech doma v koupelně. Dokázal jsem jedno odpoledne vyfotit spolužáky a druhý den přinést nazvětšované hotové fotky. Tím jsem byl mezi ostatními definován už tehdy. Tento model mi už zůstal. I teď, ve chvíli, kdy se věnuju převážně ambrotypii, mokrému koloidovému procesu, jsem výjimkou. Umím věci, které ostatní neumějí. Pracuji s formátem 50 x 50 cm, což je formát, se kterým dělají jen čtyři lidi v Evropě. A zajímají mě témata, která fotí málokdo.
Ve třetím ročníku na gymplu jsem začal studovat čtyřletou fotografickou školu, což byla střední odborná pedagogická, takže jsem měl i erudici, abych předával informace dál. Chemika jsem ale nikdy nedělal, vystudoval jsem polymery, protože jsem chtěl dělat sochy z plastu. Shodou okolností jsem ale nastoupil jako redaktor časopisu Československá fotografie. A potom jsem jako redaktor pokračoval i dál, byl jsem v obrazovém zpravodajství ČTK, v Pressfotu, v Českém rozhlasu apod.
Potom přišel rok 1989 a já jsem se zeptal sám sebe, co dál. Odjel jsem na měsíc do Paříže, a došel jsem k názoru, že bych měl dělat to, co umím. Stal jsem se profesionálním fotografem.

Fotil i někdo u vás v rodině, zasvěcoval tě?
Matka mi to ukázala. Máma byla klasickou vědeckou pracovnicí, neměla zvláštní estetické vnímání ani cit pro umění, ale ovládala technologii procesu…

Vidím, že o dětství nemluvíš moc rád, ale prosím tě, vrať se tam ještě na chvíli… Tvůj otec byl Rusín…
Otec byl Rusín od Lukova. Dodnes, když do těch končin zavítám, trvá mi pár dní, než ten jejich jazyk začnu pobírat. Mám-li použít eufemismus, nebyla to jednoduchá osobnost a nevzpomínám na něj zrovna v nejlepším. I když mu s přibývajícími léty už docela rozumím. Ale kolik vlastně přesně mám sourozenců z jeho početných manželství, netuším. Údajně mám mnoho sester, neznám se ale s žádnou z nich.

Aha, to je škoda. Chápu… už se tě na to nebudu ptát… Jako fotograf jsi musel sjet kus světa? Nebo se mýlím?
Když jsem mohl, cestoval jsem. Reflex byl svého času vlastně cestovní kancelář, ne že ne. Evropu jsem asi viděl celou, byl jsem nějaký čas v Austrálii, v Brazílii, v Asii. Nedokázal bych třeba žít v New Yorku. Dostal jsem se tam na pozvání časopisu Sports Illustrated někdy v únoru, na party u příležitosti prezentace bikiny edice. Jel jsem tam na nesmyslný večírek, kde jsem mohl fotit Naomi Campbell a jiný modelky, sáhnout si na ně. Bylo to celé úplně uhozené. Nikoho z té newyorské smetánky jsem neznal, připadal jsem si divně. Po několika dnech jsem se nechal odvézt na nejvyšší mrakodrap ve městě, chvíli jsem hleděl dolů a potom mi to došlo: To město nemá lidský rozměr! Já jako Středoevropan jsem tam postrádal lidskou dimenzi. Tam se musíš narodit nebo mít bohaté rodiče, případně vlivné známé, aby ses tam cítil dobře. Na rozdíl od Paříže jsem si to město neoblíbil, ani trochu.
A v Brazílii jsme fotili architekturu, něco pro George Dokoupila, s ním jsem se tam i setkal, což bylo výborné. Fotili jsme stavby Oscara Niemeyera, který postavil mnoho staveb v hlavním městě uprostřed pralesa a mohl si dovolit projektovat díky podnebí věci, o kterých se u nás nikomu ani nezdá. Víckrát jsem se setkal i s Kaplickým, za kterým jsem byl i v Londýně.

O 90. letech se mezi umělci a pábiteli všech oborů vyprávějí divoké zkazky. Děly se prý věci s velkým V. Na co nejvíc vzpomínáš ty?
Generace našich otců měla 60. léta. Z jistého úhlu to bylo stejné jako naše 90. roky. Byla to doba, kdy se uvolňovalo všechno, včetně erotiky a sexu. V podstatě by se dalo říct, že sex byl běžnou součástí komunikace, takřka něco jako součást rozhovoru. Lidi se milovali na potkání, pro radost, euforie té doby to umožňovala a nikdo to neřešil ani neodsuzoval. Takže můj tehdejší život měl rytmus: práce, sex, práce, sex, práce, sex. Samozřejmě že i za normalizace byly party lidí, kteří měli stejné hobby, ale tam hrály roli zcela jiné okolnosti, takže to nebylo tak silné. Ostatně je o tom už i pár studií. Mohl jsem pak zodpovědně vstoupit vybouřený do manželství a být věrným partnerem… toužil jsem po dětech… a byl jsem skutečně zodpovědný rodič. Realizoval jsem se potom pouze v práci, která mě naplňovala, a vše jsem podřídil nové situaci. Až do rozvodu jsem byl asi šťastný, ale moc si z toho nepamatuju, zvlášť z doby, kdy je dítě malé. Dokud nemluví, je potomek pro muže tak trochu mimozemšťan… Nebo já to tak mám (smích).

Často jsem přemýšlela, jak fungují drsná témata tvých prací ruku v ruce s faktem, že jsi otcem malé dcerky a dospívajícího syna?
Od počátku jsem se rozhodl před ní nic netajit, bere to jako běžnou součást dění. Je konfrontována většinou až s výsledkem, a vzhledem k tomu, že jsou tyto práce vystavovány v galeriích a jsou vnímány jako umění, přenos je mnohem snazší. Zná moji práci od malička a nikdy jsem si nevšiml, že by byla šokovaná, zaražená, zraněná. Bere to s nadhledem, jaký mají jen děti a pak pouze málo dospělých, kteří nemají potřebu si něco namlouvat. Podobně můj syn, bere mou práci jako přirozenou součást mě samotného. Asi nelze popřít, že by tím nebyl ovlivněn, začal studovat dramaturgii a režii na FAMU a je talentovaný v mnoha směrech. Takže nejspíš výchova nebyla špatná.

Upřímně… Co je drsnějšího, než věci, které může dítě vidět v televizi, a ani to nemusí být po dvacáté hodině. Kdykoli zapne TV…

Pohybuješ se dlouho v subkultuře S/M, znáš množství lidí, kteří to mají jinak. Změnil se během let, co s nimi fotíš, přístup většinové společnosti k téhle minoritě? 
Nemyslím. Takový ten hluboký zájem nebo upřímná tolerantnost – ty jsou stále vlastní pouze tak asi třetině populace. Zdání větší svobodomyslnosti je spíš dílem boomu kolem Padesáti odstínů šedi. Je to stejně plytké jako tohle dílko samotné a pořád je strašně snadné měšťáka mými fotografiemi pobouřit.

Jsou nějaké nové zajímavé libůstky, které by se daly označit jako deviace digitální doby? 
Úchylné je množství informací, se kterými může kdokoli pracovat. Je jich až příliš mnoho a snadno svádějí ke zkratce. To vidím jako deviaci téhle doby, jinak asi nic moc nového… Ale zvědavost a touha zkoušet stále nové věci jsou přirozené, a nic proti nim, jen mám dojem, že vztahy se tak mnohdy spíše konzumují, než aby se žily v čase. Partnerské i ty sexuální.

Ke dni ženského orgasmu byla 8. srpna uvedena výstava tvých orgasmických portrétů, tedy detailních snímků obličejů v okamžiku dosažení orgasmu. Zaznamenal jsi dokonce zájem velkých médií o tohle dílo, resp. spíše jednotlivých osobností… Co chystáš dál?

Pro nejbližší měsíce chystám opět velmi specifickou výstavu, kterou bych rád načasoval k premiéře videoklipu, který jsem natáčel pro Jakuba Königa z projektu Kittchen. Jedná se o delikátní téma, k jehož zpracování jsme oba dva museli v průběhu našeho přátelství teprve dospět a odvážit se. Ale výsledek bude velký. „Až budou všichni hořet, chtěl bych hořet vedle tebe…“ Tenhle rok bych rád stihl udělat velkou výstavu svých koloidových prací, ambrotypií. Určitě cyklus orgasmických portrétů a doufám i další specifické cykly, na kterých pracuju souběžně. Třeba cyklus Karneval neřesti, což je série ambrotypických portrétů lidí, kteří mají nejrůznější sexuální úchylky, speciální potřeby i deviace.
Vedle toho pracuji na několika knihách, které vycházejí z mých fotografických deníků apod.

Ty vlastně i učíš – fotografii a dějiny umění. Jak se cítíš v kůži pedagoga? 
Momentálně už mám jen soukromé kurzy. Ale pořád mám okolo sebe spoustu mladých lidí, a tak mám jejich způsob myšlení docela pod kůží. Takže vlastně „mladé myšlení“, ze kterého těží řada pedagogů i umělců, zas takovým přínosem nebylo. Na jednu stranu mě to ukrutně bavilo, na stranu druhou jsem byl trochu smutný z poměru vyložených talentů k průměru. Byl jsem naivní a i trochu bezradný. Deset procent nadprůměrných studentů trpělo a bylo vlastně brzděno zbytkem. A já s tím neuměl nic udělat.

Podobný problém řeší hodně pedagogů… jenže to je asi do jiného povídání. Jako fotograf ses dostal tam, kde tohle médium začalo, fotíš teď koloidovým procesem, na stříbro. A úspěšně. Petře, měl jsi i ty sám tvůrčí slepé uličkyNěco, kdy sis musel přiznat, že sis pěkně naběhl?
Ale jistě. Třeba před deseti lety jsem se rozhodl, že ze mě bude jazzový kytarista. Nechal jsem si postavit nádherný nástroj za hromadu peněz a začal cvičit. A ono nic. Jen tenisový loket z přílišného cvičení. Bolelo to tak, že jsem musel přestat a přiznat si, že to nebyl dobrý nápad. Kytaru Spector ARC6 mám stále, ale do ruky ji vezmu, jen abych se pokochal její krásou a uvědomil si čas od času své limity.

Upřímně, jsem ráda, že se z tebe nestal jazzový kytarista. Můžeš to hraní brát aspoň jako ventil. Jak se vůbec odreagováváš, když máš všeho dost?
Dobrá otázka. Vlastně toho, krom erotiky, není moc. Nejsem žádný sportovec, kdysi jsem tančil, dělal jsem to, čemu se dnes říká výrazový tanec, dokonce jsem byl chvíli i muzikant. Dnes už nic z toho nedělám. Maximálně mám občas chuť vzít palici a něco zdemolovat, nebo se vybouchat do boxerského pytle. Ale to má každý druhý, mnozí za to platí nemalé peníze v různých klubech a posilovnách a podobných nesmyslech. Kdyby to někdo uchopil podnikatelsky, demolování aut by se jistě ujalo, mnohá vrakoviště by to mohla mít jako vedlejšák. Sám jsem za volantem často, spíš jako defenzivní řidič, ale dvakrát třikrát do roka bych tuhle možnost uvítal.
Můj nejlepší ventil jsou teď asi blogy, které publikuju na svém webu. A potom ty fotografické deníky, co vyjdou knižně snad ještě tenhle rok.

Všimla jsem si, že od minulého roku, kdy jsi spustil nové webové stránky, máš mnoho nových modelek i modelů. Čím si to vysvětluješ
Nezeptala ses mě na jednu velmi důležitou věc. A to je důvěra. Důvěra mezi fotografem a člověkem, který je před objektivem. Schopnost navázat důvěrný kontakt s cizím člověkem je pro tohle médium asi nejtěžší disciplína. Ten, koho fotím, mi musí věřit, cítit se se mnou dobře. To je speciální disciplína, kterou si musí fotograf osvojit. Jsou fotografové, před kterými každý raději prchá. Bez tohoto umění bych nemohl dělat fotky k těm stovkám rozhovorů pro Reflex a už vůbec ne třeba tak intimní práce, jako jsou orgasmické portréty.

Třeba je ta důvěra daná i předem a vzniká, když člověk prohlíží tvoje práce. Zachytit v jedné fotce zároveň i charakter, povahu portrétované/-ho neumí každý. Trendy je spíš klipovitá účelová krása.
Zřejmě i to hraje svou roli. Ženy mě vyhledávají nejčastěji, ale divila by ses, fotit se chtějí i muži. Všichni se potřebují nahlédnout cizíma očima. Zastavit se v čase. Bohužel je dost obvyklé hlavně u žen, že jim nikdo v životě neřekl, že jsou krásné a povahově jedinečné. Stala se chyba, buď selhali rodiče, nebo se to děje v partnerském vztahu. Mnoho nádherných a schopných žen si dokonce o sobě myslí, že jsou ošklivé nebo neženské a bez jakéhokoli nadání. I to je součást mojí práce: ukázat portrétovanému, kým je. Že je výjimečným člověkem, jedinečnou bytostí. Programově nikomu neškodím a je skvělé, že můžu pomoct i tím, že ho pohladím po duši a třeba i narovnám křivdy – cvaknutím spouště ve správnou chvíli.

Jsi dost solitérní, tak nevím, jestli má smysl se tě na to ptát, ale přesto: Sleduješ práci svých konkurentů, případně přátel? 
Sleduju, ale nepídím se po ničem. Nepotřebuju to. Rozhodně ne jako inspirační zdroj. Co potřebuju, najdu si, nebo si to najde mě. Nakoukáno mám z období okolo svých dvaceti let. Tehdy sestra mého spolužáka pracovala v Národní galerii a fotografie se tenkrát ještě u nás nebrala jako umění. Všechny katalogy významných fotografických výstav, které do téhle instituce doputovaly, byly odsouzeny do popelnice. Ale končily naštěstí u mě. Byla to skvělá škola ve správný čas. Teď už jsem vše viděné poctivě zapomněl a mohu se svými vlastními projekty pyšnit bez uzardění, i když možná mají své prakořeny právě v tomhle dávnověku.

Nedávno jsi mi říkal, že se chceš jednoho dne přestěhovat k moři. Znám pár lidí, kteří s ohledem na zdejší blbou náladu taky uvažují o emigraci… Proč ty? Doufám, že to nebude příliš brzo.
(Smích) Ne, není to žádná utkvělá představa, ale jsem přesvědčený, že tomu, co dělám, je česká kotlina malá. Takže je možné, že budu časem třeba část roku tady a část jinde, to už je zcela běžné u řady mých známých. Bylo tady dlouho přerušeno vědomí hodnoty umění jako takového. Logicky se to odrazilo i na trhu s uměleckými díly. A já sám musím hledat nové cesty. Většina umělců už se dnes musí stát zároveň sama sobě manažerem. Je to nepříjemné, ale trh je neúprosný. Teď, když jsem začal pracovat s novou technologií, kdy vzniká jeden jediný originál, dostal jsem se i do nové role. S tím se musím popasovat.

 

Foto David Kraus a Petr Jedinák

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *