DOX ˜– přibližuje umělce, kterým za jejich akce hrozilo vězení

V Praze je možné po dlouhé době opět spatřit jeden z nejprovokativnějších uměleckých směrů, vídeňský akcionismus. Výstava Amor Psýché Akce Ví­deň v Doxu, je přístupná až od osmnácti let, což jen dokazuje, jak radikál­ní akcionisté byli. Představuje díla ze sbírky Julia Hummela. Jeho cílem bylo upozornit na opomíjený ženský element v tomto umění, i když mi při­znal, že asi přesnější by bylo hovořit spíše o sexualitě.
12_doxVýstavu lze současně brát i jako re­prezentativní retrospektivu prvních dvaceti let akcionistů, i když ně­která videa jsou novější, například to zachycující 112. akci Hermanna Nitsche ve vídeňském Burgtheatru z konce roku 2005, nebo další z Itálie.
Ani půl století po svém vzniku však akcionismus není obecně při­jatelný, protože zejména v Nitschově pojetí pracuje s krví, násilím a rituá­ly. Ukazuje obrazy, které jsou v dneš­ní aseptické době, kdy si i maso ku­pujeme balené a o dění na jatkách sotva víme, stále dráždivé a proto hojně využívané. Můžeme je však vidět jen zprostředkovaně ve filmu a na obrazovce, z bezpečí domova. Krev sice nechybí v žádném z hororů a thrillerů, ale přímý kontakt s ní je stále vzácnější, natož aby člověk za­žíval v rituálu blízkost smrti, uvědo­moval si svou smrtelnost, a zažíval i znovuzrození. Akcionismus ale ne­nabízí šokující podívanou, jak by se mohlo na první pohled zdát. Vyvolá­vá a chce obnovit archetypy, jež se ztrácejí pod balastem pseudovjemů.
12_dox_2Nitsch současně patřil k prvním umělcům, kteří začali pracovat vel­mi radikálně s tělem. Ukazoval jeho zranitelnost a současně se zaměřo­val i na otázku velmi ožehavého té­matu kastrace a oslepení, což ukazu­jí už akce z šedesátých let, které ještě neoplývají záplavou rudé, spojované s akcionismem. První akce totiž byly černobílé. Rudolf Schwarzkogler, také tvůrce mnoha akcí na téma kas­trace, přidal modrou. Až později se prosadila rudá krev.
Nitsch také řekl, jak se stalo, že právě on se stal aktérem svých akcí: „Postupně mě stále více zajímalo, jak obraz ušpinit. Začal jsem pracovat s mrtvolami zvířat a s jejich vnitř­nostmi. S nimi nikdo nechtěl dělat akce, tak jsem je začal dělat sám.“ I kvůli tomu, stejně jako kvůli andro­gynní stylizaci, byli považováni na homosexuály.
Černobílé záběry raných akcí jsou však stejně, ne-li ještě více působi­vé, než pozdější krvavé. Reflektují násilí, které zažívali aktéři vídeňské­ho akcionismu jako pamětníci druhé světové války. Současně reagují na trend doby snažící se ukázat, že prá­vě akce, které jsou přítomni diváci a ne jen obrazy, mohou diváky za­sáhnout nejvíce. U Nitsche to bylo navíc položeno jeho zájmem o rituá-ly, jimž se posléze věnoval ve svém Divadle Orgií a mystérií. I jeho akce je možné na výstavě poznat, i když jen z videoprojekcí a fotografií. Ten­tokrát nejsou vystavena ani zkrva­vená roucha, která měli účastníci na sobě, ani další propriety.
Výstava je více zaměřena na tělo a ukazuje i onen ženský aspekt v po­době lesbických scén nebo záběrů žen v obrázcích, jež by dnes nejspíš byly brány jako fetišistické porno, i když akcionisté neměli nikdy zájem exploatovat tělo a sexualitu tržně, ale snažili se k ní přistupovat z hledis­ka psychoanalýzy a archetypu. Doba však pokročila a vnějškově podobné snímky se dnes objevují na porno­stránkách věnovaných bizarním po­dobám fetišistického sexu, ovšem bez oné psychoanalytické sondy.
12_dox_5Ve své době ovšem akcionisté šokovali, Nitsch musel odejít z Ra­kouska do Německa, aby nebyl za­vřený, stejně jako Brus, na což vzpo­mínala jeho manželka, která se sama akcí účastnila: „S uměním jsem pro­blémy neměla, spíš s lidmi. Trvaly velmi dlouho a stupňovaly se. Chtě­li mi dokonce kvůli mým akcím ode­brat dítě a nakonec jsme museli ode­jít do ciziny. V Berlíně, kam mě vzal Brus, aby nemusel na šest měsíců do vězení, jsme nakonec byli jede­náct let.“
Sběratel Hummel přitom zdůraznil: „Velké umění bylo vždycky provoka­tivní, musí proti něčemu bojovat, bez toho by to nebylo velké umění, ale de­korace. Vezměte si Kokoschku nebo Schieleho. Kdyby umění nebořilo hra­nice, nebylo to pořádné umění.“
Brusova manželka sama považo­vala právě tento aspekt za důležitý: „Byla jsem z rodiny utečenců. Museli jsme utíkat a žili jsme deset let mimo zákon. Dědeček mi vštěpoval, že je potřeba se bouřit a zvedat pěst.“
Nitsch dodal, že měl štěstí, že on zažil dobu, když ještě umění provo­kativní bylo. Dodal ale, že velké umě­ní je nadčasové a přežije: „Vezměte si Tizianův obraz ze zámku v Kromě­říži (Apollo a Marsyas), je nadčaso­vý. Stále poutal pozornost a pořád se k němu vraceli, v baroku i za ex­presionismu.“
12_dox_6Výstava navíc ukazuje, nakolik ak­cionisté čerpali inspiraci z odkazu děl mistrů, i když ne vždy je v tomto pří­padě jasné, zda nejde spíše o doda­tečnou Hummelovu interpretaci než o přímou inspiraci. Výstava už tak ne­zachycuje vazby na informel a abs­traktní expresionisty, i když Nitsch pracuje často s plochami, po nichž je barva rozetřená koštětem, nebo je na ně barva či krev vylita z kbelíku a sté­ká. To ale neznamená, že by akcionis­té stavěli na náhodě. Jak řekl Nitsch: „Když jsme já i moji kolegové praco­vali, měli jsme partitury, a když se ob­jevily aleatorické prvky náhody, vždy jsme se je snažili zapracovat do akce.“ „I zesnulý Schwarzkogler a Otto Muehl měli partitury a skici, i když ne tak detailní. Jen já je neměl, přes­nou jsem měl až u své poslední akce Zkouška tahem,“ dodal Brus.
Kromě psychoanalýzy měla na ak­cionisty velký vliv i brutální Nová hud­ba Schoenberga a skladatelů z jeho okruhu, což je patrné i v Nitschově hudbě, která dotváří akce jeho Diva­dla Orgií a mystérií. Mnohé akce však odrážely i pop art, když se v kolážích objevují i etikety pracích prášků nebo obaly od potravin použitých při ak­cích, kdy se jimi účastníci posypávali. Současně taky akcionisté poukazova­li na sílící konzumní společnost, což nebývá v jejich hodnocení výrazně ar­tikulováno, i když z hlediska dnešní doby je to nesporně klíčový aspekt. Ubíjející náhražková spotřeba se tu dostává do konfrontace s hlubokým prožitkem rituálu.
12_dox_23I když výstava nemá tak velký roz­sah, jako ta v roce 1993 v Jízdár­ně Pražského hradu a nenabízí velká plátna jako Nitschovo museum v Mi­stelbachu, ukazuje na mnohé pomíje­né aspekty tvorby i význam akcionis­mu. „Zprostředkovaně vídeňský ak­cionismus, především divadlo pana Nitsche, působil na společnost, pro­tože utvářel podobu nového divadla, baletu, činohry a filmu a takto oklikou se stal známý a změnil společnost,“ řekl Brus.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *