Kočka nebo Tygr?

3_kočka_nebo_1Ačkoli Češi nemají slovenštinu dvakrát v lásce a čtou v někdejším bratrském jazyce neradi, vsadil čtyřiatřicátý svazek edice Fototorst právě na tuhle kartu. Průvodní studii k monografii Petera Župníka napsala Lucia L. Fišerová, podle slov na obálce „historička umenia, nezávislá kurátorka a kritička fotografie“. Byla to ze strany nakladatele víc než dobrá volba: Fišerové text patří pro svoji interpretační citlivost a přesnost stejně jako básnivý jazyk a svěží styl k těm nejlepším, co se v řadě za dvanáct let její existence objevily. Župník vystupuje z autorčina podání jasně: jako fotograf, který našel svůj styl.
I když se to zpočátku nezdá: Župníkovy černobílé snímky z posledních pětadvaceti let se na první pohled výrazně liší, střídají se v nich poukazy na nejrůznější estetiky minulého století, od civilismu a nové věcnosti přes metafyzickou, abstraktní nebo surrealistickou fotografii k zátiším a la Josef Sudek, případně Edward Weston. Co snímek, to svět pro sebe. Co záběr, to svébytně, vlastními slovy vyprávěný příběh. Jednou v otevřené krajině, jindy v zešeřelém interiéru; v hlavní roli s černou kočkou, strakatým psem, mrtvou rybou, stínem člověka anebo přízraky typu andělů, upírů a oživlých věcí. A přidáme-li poznámku o Župníkově technice, čili fotografii, která je ze své podstaty výtvarná (a tedy pracuje s technikou montáže či „dokresby“), máme před sebou příklad postmoderního umění par excellence. Kde tedy hledat společný jmenovatel, na který by se autorova práce dala převést?
Lucia L. Fišerová má jasnou, i když trochu předvídatelnou odpověď: tím jmenovatelem je Peter Župník sám. Ovšem tím esejistka svoji charakteristiku nekončí. Nabídne zevrubný portrét Župníkovy práce (a to i v kontextu „nové vlny slovenské fotografie“) – a potom odvážně nahlédne za kulisy, čili do fotografova života, ke konkrétním událostem, 3_kočka_nebo_2které se k jeho fototvorbě vztahují. Ty jsou minimálně tři: jednak Župníkovo „rajské“ dětství v rodině šlechtitelů ovocných stromů, matky původem Češky a otce původem z Ukrajiny; jednak fotografova klinická smrt za studií na pražské FAMU v roce 1984; jednak porevoluční dlouholetý pobyt s manželkou a dětmi v Paříži. Tomu zřejmě odpovídá tematická trojčlenka Župníkova díla: „fantaskné obrazy detstva“, „mystérium smrti“ a „sublimovaný erotizmus“ (jak píše Fišerová).
Župníkovy fotografie, zařazené do monografie, spojuje při hlubším pohledu několik nepominutelných kvalit: ať jde o celkově hravý přístup autora k médiu, jeho „střihovou“, dynamickou práci s kompozicí snímku, ironicko-erotické podtexty anebo – a to nejzřetelněji – jistou výrazovou magii, která jeho dílem prostupuje. Všední, běžné věci, stejně jako vybraní zástupci fauny a flory (a výjimečně také člověk), metamorfují v Župníkově podání ve zneklidňující, víceznačné objekty, kolem nichž se vznáší lehký pohádkově-mysticko-snový opar. Hmotné tu rázem ožívá, materiální je intenzivně prosvěcováno duchovním rozměrem.
A tak jsou snímky letos padesátiletého Petera Župníka přes veškerou naznačenou různost nakonec podivuhodně spojité, přirozeně jednolité. I když nepřestávají diváka klamat tělem. Asi jako ta „kočka, která chtěla být tygrem“ – jak zní název snímku, který zdobí obálku knihy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *