Konec světa se blíží!!!!!!

Skoro se zdá, jako by se opět blížil konec světa tak, jak jej známe, ostatně R.E.M. už to vědí dávno a fanoušci may ského kalendáře se na něj, zdá se, vyloženě těší. 10_konec_světaJe tak nějak samozřejmé, že vize konce světa či přímo Apokalypsy přichází v dějinách vždy v době citelných zvratů, ať už jako příslib očisty nebo naopak zasloužené odplaty. Budoucnost, mlhavá kategorie, která nás nečeká zítra či pozítří, ale vznáší se jako paradoxně ostrá vize kdesi v časové dálavě, jako by o sobě dávala vědět pouze v okamžicích, kdy není jasné, co bude zítra, kdy namísto přítomnosti nahnané do ohrádky diářů a splnitelných prognóz máme co do činění s dny a roky, které jako by nikdo nekočíroval, které jako by byly pouhými poukázkami na lepší zítřky.
Paralelou a zároveň inverzí takových vizí jsou odvěké sny o ráji; o chvíli, když už ani nebude třeba klopýtat k Silvestru jak k obnovované naději („zítra už fakt přestanu kouřit a stanu se lepším člověkem“), protože budeme žít v utopii, kde všechno bude „suprzelený“ a každý den bude jen opakováním blažené dokonalosti a štěstí. Kdy přítomnost ztratí punc čekání na lepší zítřky, prosty dnešních chyb, kdy přítomnost přestane být pouhým lešením k době, kdy už si budeme jen užívat. Druhá strana mince je nasnadě – bez těchhle vizí bychom asi nepřežili. Čas spějící k věčnosti je takříkajíc bezpečnostním pásem v rámci divoké jízdy, která sama o sobě nestojí za nic. 10_konec_světa_2
O ráji ostatně sníme od chvíle, co jsme z něj byli na základě dobře známých skutečností vyhoštěni (díky, Evo, díky moc). Jednak o tom božském, ztraceném či odepřeném, který se dle knihy Genesis nalézal snad kdesi na východě, jednak o tom přislíbeném, který nás čeká, když budeme alespoň částečně hodní. Jenže je to takříkajíc bez záruky; a navíc, proč si nejdříve neuklidit před vlastním prahem. Na tento typ očekávání tak navazují sny, které mají ráj zařídit na Zemi. Někdy nesou taková přání či rovnou plány podobu návratu k takzvaně původnímu či přirozenému lidství očištěnému od hříchů civilizace, někdy naopak získávají tvář ryze civilizační. A právě takové plány reflektují (či reflektovaly) hned dvě pražské, respektive brněnské výstavy: Budoucnost budoucnosti a Planeta Eden v holešovickém DOXu.

Výstava Planeta Eden, rozdělená do šesti bloků, představuje takřka výhradně šťastné vize budoucnosti, popřípadě rovnou utopie. A není to tak úplně doména levicové diktatury nuceného smíchu – byť nutnost hledět s úsměvem v ústrety lepších zítřků, i kdyby nám měly vypadat zuby, tu sehrála svou roli. Nezapomínejme, že i bez budovatelských písní byly dekády po druhé světové válce prodchnuty jistým vědeckofantastickým optimismem. Výjimku představuje například malba Věry Novákové Po konci světa z roku 1952, ale v kontextu výstavy se jedná o raritu. Zbývají víceméně nadšené fantazie budoucího světa, ve kterém bude cestování kolonizovaným vesmírem stejnou samozřejmostí jako setrvalý všeobecný blahobyt a spravedlivá společnost.
S těmito vizemi se na Planetě Eden setkáváme na poli filmu (Ikarie XB1, Muž z prvního století), architektury (Karel Honzík a jeho projekt Domurbia), prózy (od Karla Čapka po Stanisława Lema), umělecké tvorby (Jan Kotík, Adolf Pražský, Adolf Hoffmeister, Kamil Lhoták) i hraček. Přesto výrazně dominují10_konec_svět3 knižní a časopisecké ilustrace (Zdeněk Burian, Teodor Rotrekl, František Škoda). Pomyslný dovětek představuje ukázka tvorby současných umělců (Veronika Bromová, Zbyněk Baladrán, Josef Bolf, Jan Šrámek), kteří se kriticky vracejí k minulé prognóze budoucího, nahrazují ji poněkud chmurnější alternativou či na ni ironicky reagují.
Baladránovo video Socio-fiction se autorovým charakteristickým způsobem montáže obrací ke Komunistickému manifestu a revolucím obecně, Daniel Karous nechává Neználka souložit s Knoflenkou, popřípadě mu dovoluje pozvracet trávník Slunečního města.
Ve své hlavní části Planeta Eden ukazuje aspekt, který se z ,naší‘ budoucnosti víceméně vytratil: totiž převažující naději a víru a zároveň znatelné nadsazení společnosti nad jednotlivce. Ze všech těch přitažlivých kreseb a vizí čouhá (samozřejmě potenciálně riziková) myšlenka, že přítomnost je třeba vyvlastnit ve jménu budoucnosti a hlavně: že budoucnost plynule a plánovitě naváže na náš žitý svět. Vnukům našich vnuků ji předáme jako štafetu, jako projekt. Tohle měl Západ částečně společné s Východem: ideologie se lišily, princip zůstal vlastně stejný. Dnes se naopak budoucnost jako plán a ideál proměnila ve spíše hrůznou představu; pouhý odhad, jak svět bude vypadat, když to takhle půjde dál. U kormidla už každopádně nejsme my jednotlivci sjednocení ve společnost, ale procesy, jež u jednotlivce naopak končí a konfrontují se s ním, než že by z jeho snahy (byť domněle) vycházely. To každopádně není kritika: pouhé konstatování.
Jistý kontrast mohla poskytnout už minulá výstava v DOXu nazvaná Budoucnost budoucnosti: v případě projektu skupiny Terreform One jde sice o cosi jako ideální město, ale ideou není budování ani expanze, naopak snaha dlouhodobě přežít. A hlavně: utopická architektonická studie Brooklynu a trvale udržitelného budování trpí tím samým, čím schází třeba jinak fantastický projekt Franka Lloyda Wrighta Broadacre City. Totiž že by bylo nejdříve nutné půlku obyvatel dané lokality pobít 10_konec_světa_4nebo vystěhovat, aby to fungovalo. Kromě přitažlivého modelu, jemuž dominuje výrazně organická architektura (ostatně hlavní pohnutkou projektu je šetrnost k životnímu prostředí), nabízí inicia tiva pozoruhodnou, byť rozporuplnou myšlenku pohyblivých předměstí, lépe řečeno typicky amerických předválečných domů na kolečkách (nebo mechanických kuřích nohách, to je jedno). Takový koncept má potenciál rozbít samu ideu města, na jaké jsme zvyklí, což autoři překvapivě ne úplně vzali v potaz. Samozřejmě jedná se o nástřel, stejně je ovšem docela hrůzostrašné si představit, jak vám ráno před domem zaparkuje Jižák.
Vraťme se ale k výstavě Planeta Eden. Ta má pochopitelně svoje kouzlo už v tom, že – slovy Adolfa Hoffmeistera – představuje, kterak z odloženého haraburdí vznikají sny o budoucnosti. Minulé vize budoucnosti vypovídají o minulosti hned dvojím způsobem; nehledě na to, že podobné fantazírování často prozrazuje mnohem více než dokumentární materiály. Jednak tyto sny ukazují, čím daná společnost chtěla být, co považovala za své více či méně dosažitelné cíle a co bylo její vlastní utopií. A stejně tak v neposlední řadě též naznačuje, čím stejná společnost naopak být ani nemohla, co z budoucnosti odstranila jako kaz a z jakých stavebních kamenů své sny spájela. Či ještě jinak: jak deformací, kroucením a proséváním přítomnosti budovala budoucnost.
A teď abychom to patřičně završili návratem k začátku: kritické uvažování o budoucnosti se v posledních dvou desetiletích se sílící tendencí navrací, včetně apokalyptických vizí, jak to tady bude vypadat za snad padesát, snad sto let, včetně revizí ,minulých budoucností‘. Zmiňované dvě výstavy do těchto tendencí přesně zapadají, neb nejsou ojedinělé. Možná to je unáhlený závěr, ale nedůvěra v budoucnost jako by opět začala produkovat obrazy zítřků, které rozhodně nelze označit za lepší. No prostě: jako kdyby se opět blížil konec světa, tak, jak jej známe.

Přidat komentář