Ještě do konce července běží v Praze a Plzni dvě výstavy, o kterých se hojně mluví, potažmo píše – ale to podstatné jako by se v dosavadní reflexi ještě neřeklo. 
V Císařské konírně Pražského hradu vystavuje Růžena Zátková, plzeňská Výstavní síň „13“ hostí Marii Galimberti-Provázkovou.
Ty dámy mají k sobě blízko nejen generačně (Zátková se narodila 1885, Galimberti- Provázková o pět let dříve), ale především tzv. genderovým aspektem: šlo o ženy-malířky, kterým dějiny umění z různých důvodů nepřály – čili upadly v zapomnění. 
Dokud je neobjevily pro současnost kurátorky Alena Pomajzlová, respektive Martina Pachmanová. Za podpory reprezentativních knižních monografií z produkce Arbor Vitae má tak divák před sebou najednou zdánlivě neochvějný, korektní obraz: cosi podstatného bylo kdysi neprávem vytěsněno z kolektivní paměti, a teprve nyní to získalo své náležité a zasloužené místo. Můžeme tomu říkat objev, rehabilitace, znovuzrození.
Zátková se navzdory svému krátkému životu (zemřela 1923) prosadila velmi záhy v cizině: družila se s ruskou a italskou avantgardou, zejména s futuristy (Marinettim) a rayonisty (Larionovem a Gončarovou); její životní příběh je bohatý na jména, setkání, události, zážitky osobního i nadosobního rázu. A právě taková je pražská výstava: mýtus tu válcuje na celé čáře umělecké dílo. A sice z jediného důvodu: z díla Růženy Zátkové se dochovalo, bohužel, minimum – v Císařské konírně jsou k vidění jen dvě tři velká plátna, a zbytek jsou drobnosti, jako skici, návrhy, kresby, případně fotodokumentace, korespondence nebo aktuální rekonstrukce. O Růženě Zátkové se tak současný divák může maximálně domnívat, že byla ve své době výjimečnou umělkyní, srovnatelnou třeba s Toyen – přímé potvrzení pro to ale nemá vlastně skoro žádné.
A Galimberti-Provázková, která zemřela v jedenapadesátém roce? V Plzni je představena vcelku bohatou retrospektivou, zejména v žánrech portrétu, krajinomalby a zátiší. Kurátorka Pachmanová hovoří o jejím díle jako o „expresionistickém“, v průvodních textech je dále skloňováno jméno Fernanda Legéra, u nějž umělkyně studijně pobývala. Ale stačí několik letmých pohledů, aby bylo zřejmé, že základní lekci vzala Provázková jinde: její práce se odvíjejí v duchu protokubismu, a sice té jeho podoby, kterou svou malbou otevřel Paul Cézanne. A stačí letmá probírka zralým a pozdním Cézannovým dílem, aby divák zjistil, že „madame Gali“ vděčí tomuto malíři námětově i výrazem opravdu za mnohé – některé obrazy si říkají o srovnání až příliš okatě (zátiší s torzem anděla, průhled na krajinu s vodní hladinou, zátiší s rybami aj.).
Závěr? Místo vykřičníku by takovým objevům slušel spíš otazník. Dějiny umění se kvůli Růženě Zátkové ani Marii Galimberti-Provázkové zřejmě přepisovat nebudou, na to jsou jejich pozůstalosti příliš torzovité, respektive umělecky nepůvodní – a sama jejich zapomenutá „ženskost“, postavená konfrontačně proti kanonizované představě o „mužském“ výtvarném umění prvních desetiletí minulého století, jaksi neobstojí. Vlastně tu paradoxně hraje proti nim. Postmoderní různost pohledů a respekt k jinému, perifernímu nebo opomíjenému je sice pěkný ideál, ale v praxi by neměl ztrácet ze zřetele rovinu estetickou – natož uměleckou.
