Vášnivé vizualizace rockových reálií a utopií

vizualizaceO rockových kapelách výtvarníků jsem si vždy myslel své (i když naštěstí existují světlé výjimky). I samotný rock (nebo punk) jsou pro mě mnohem zajímavější ze sociologického nežli z hudebního hlediska. Přesto je potřebuju a nechci si představit, jaký by byl můj život bez nich ubohý a nudný. Stejně jako píseň nebo vyprávění příběhů, i rocková hudba je mýtus (a dnes už snad i antropologická konstanta), jenž naléhavě a afektivně reflektuje sociální a intelektuálně- emocionální svět několika generací, které měly to štěstí narodit se v přelomové době, kdy paradigma vědění posloupně přechází do paradigmatu komunikace. Zkrátka, dějiny psané rockem (a popem) zaznamenávají svět v jiných souřadnicích, než do jakých se snaží napasovat naše vnímání exaktnější a ortodoxnější formy vyjádření a konvenčnější způsoby života. Ambiciózní výstavní projekt Passion: Fan Behaviour and Art (Vášeň: Chování fanoušků a umění) se snaží návštěvníky přesvědčit, že vizuální stránka rockové kultury je neméně zajímavá, nežli ta hudební, a že na její vizualizaci mají lví podíl též posluchači. K nim samozřejmě patří i výtvarníci, kteří hudbu vizualizují profesionálně (scénické výtvarnictví, návrhy log, plakátů, obalů nosičů, atd.) nebo amatérsky coby fandové, proměňující poslechové zážitky na více či méně zdařilé vizuální kreace nejrozmanitějšího druhu a úrovně. Jejich invence je stejně neohraničená jako hudba, jíž se inspirují. Výstavu připravil Christoph Tannert s týmem berlínského Künstlerhaus Bethanien, kde měla loni v prosinci premiéru. V červnu byla reinstalována v Ludwigově muzeu v Budapešti a na podzim poputuje do Stadtgalerie v Kielu, kde skončí. Tannertově kurátorské koncepci lze sice vytknout poněkud zmatečný výběr autorů, jenž lze těžce rozklíčovat, výstava je však rozsáhlá a hodně pestrá, a tak si tam každý najde to své. Většina z šestasedmdesáti vystavených umělců (resp. seskupení) působí v Berlíně, avšak vzhledem k multikulturalismu současné Mekky evropského umění jsou jejich původ i poetika různorodé. Jelikož kurátor přizval k projektu i některá velká jména světa umění (Pipilotti Rist, Raymond Pettibon aj.), v seznamu vystavujících chybějí autoři, kteří tam z hlediska koncepce rozhodně chybět neměli (Christian Marclay, Benoît Maubrey aj.). Nicméně, výstava nabízí velice zajímavé panoptikum paranormálních bizarností, jaké vášnivá rocková kultura zcela přirozeně kompiluje nehledě na estetické konvence elitářského umění, a je tudíž velice zajímavá.
vitualizaceI mezi rockovými fanoušky se najdou vynalézaví „ultras“, i když jde spíše o solitéry nežli o příslušníky nějakých klanů, a je zcela jedno, jestli jsou to umělci. Hle, co všechno jsou jejich nadšení, vášeň a imaginace schopny zplodit: kytarová trsátka nadměrných rozměrů (Christoffer Munch Andersen), kýčovité portréty rockových hvězd, produkty konzumní kultury na mikrofonových stojanech (Sarah Schönfeld: I can’t get no satisfaction), fotoreportáž z barmské punkové scény (Lucas Wahl), opožděný pop art, melancholické snímky z berlínského hrobu Nico (Lucas Foletto Celinski), variace na Zappův knírek (Andy Hope 1930), fotografické „back stage“ zátiší rockových celebrit (Sebastian Szary), encyklopedické ročenky ve tvaru modlitebních knížek zaznamenávající předčasná úmrtí rockových idolů (The Beat Goes On), legendární „komiksové“ obaly elpíček Jefferson Airplane a The Monkees (Keiichi Tanaami), ponurý malířský portrét slovinské skupiny Laibach (Irwin: Let It Be), undergroundová (subterraneo) punková scéna v Limě ve fotografiích (Max Cabello: Los Ingobernables), obaly neexistujících desek existujících hudebníků a skupin (Moritz Götz), text popisující kult maďarské skupiny Omega v NDR (Peter Wawerzinek), heterogenní asambláž reflektující slavný hit skupiny Queen (Robert Lippok: Bohemian Rhapsody), videoklip polské pseudo-punkové skupiny Gówno (Adam Witkowski), videodokument o holandské transexuální „hudebnici“ Anně, známé spíš pod přezdívkou Trannyrocks (Yane Calovski: Anna.Noord), nejrozmanitější fenomény a rekvizity rockové kultury (T-shirts, bootlegy, bedňáci)… a samozřejmě četné apropriace, interpretace, dekonstrukce a intervence kytary, jakožto ikonického nástroje rockerské estetiky. Z hlediska estetiky a umělecké kvality jde o artefakty kolísavé úrovně – od amatérských brikoláží až po skutečné majstrštyky (Jörg Mandernach, Florian Süssmayr).
Ti, kteří nestihli výstavu v Berlíně nebo Budapešti a výlet do Kielu jim přijde příliš nákladný, si mohou alespoň koupit luxusní katalog (415 stran), v němž jsou reprodukována všechna díla i se zasvěcenými komentáři.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *