Svůj styl, svá technika: koláže a jiné výtvarné práce Iva Medka Kopaninského

Mezi českými výtvarníky druhé poloviny 20. století a současností má Ivo Medek Kopaninský (narozený 1936 v Domažlicích) své zvláštní místo: jeho bohaté dílo je námětově všetečné, proměnlivých technik, různého poetického náboje i výrazu. Své umělecké výstupy realizuje v malbě a zejména v koláži, je však též kreslířem, autorem skulptur a objektů z kovu i ze dřeva, píše poezii, aforismy, kvazimemoárovou prózu – a v neposlední řadě zvládá svůj vlastní život, jenž vede na statku v Přední Kopanině, takřka nepřetržitě stylizovat do podoby jedinečného happeningu či uměleckého gesta.
Svědčí o tom mj. jeho fragmentární Epos o Jírovi (knižně vydaný v roce 2007 nakladatelstvím Artes Liberales), otevřený cyklus drobných próz, jejichž středobodem je neklamně sám autor plus vypravěč v jedné osobě: hrdinovo svérázné, skvěle naivní a neohrabané koumáctví, zřejmě inspirované pří hodami Flaubertovy legendární dvojice Bou vard a Pécuchet, je v Medkově podání hbitě a bezskrupulózně aplikováno v příhodných i v těch nejnepříhodnějších každodenních situacích a nenápadnými reflexivními dovětky vždy převráceno v jedinečně nasvícený spektákl o mnoha číslech – v literaturu vyrůstající mezi naivně-absurdními mantinely, v prózu odvolávající se k tradici patafyzického kabaretu i surrealistického černého humoru, v dílo skvostně podvracející malé i velké mýty českých dějin posledního půlstoletí i současnosti. „Mravoličný Epos o Jírovi,“ říká autor, „je oslavou českého buranství, které, jak známo, je solí země. Případně solí v očích země. Rád bych v něm demonstroval český charakter, jakýsi protiklad ke Švejkovi, v přirozeném prostředí bez kulis rakouského militeru za první světové války. Prostě zaznamenat, kam až to došlo teď.“
Je to právě humor, jenž ve svých nejrůznějších polohách – od onoho černého, který ve slovech Andrého Bretona „spěje k nejvyšší revoltě ducha“, po ten nezávaznější, lyrického jádra – prostupuje a prorůstá veškerou Medkovu tvorbu výtvarnou, jeho kolážované práce i malované obrazy od konce 50. let po současnost. Medek-malíř je z rodu Magrittova, možná, vzdáleněji, i Dalího: lze jej volně zařadit do té linie mistrů moderního výtvarného projevu, kteří dokázali tradičními prostředky (tj. akademickou, parametrům vnější skutečnosti věrnou malbou) uchopit iracionální, symbolicky zvýznamněné situace – a vtělit je, jako v Medkově případě, do okouzlujícího magrittovského gagu, klamu či hádanky. Takový je obraz pole posetého kuželkami s dámskými parukami proti sytě modrému nebi; toho typu je labuť s plamenem místo hlavy, brázdící hladinu nočního jezírka; taková je konstelace „ušaté“ cihlové zdi, telefonu a tužky pro přičinlivou ruku.
Medkovou první technikou je ovšem zmíněná koláž, a to koláž na nejrůznější způsob, resp. jakákoli možná odbočka, odchylka či inspirace, jež se z původního typu koláže (čili onoho magického prolnutí dvou a více různých dvojrozměrných předloh, resp. kontextů) může zrodit. Jeho formální repertoár, zahrnující mj. papel-picado, průsvitku, stampart či nejrůznější kombinované techniky, je daleko bohatší, širší a benevolentnější než repertoár jeho žijících i nežijících, tui cizozemských kolegů, třeba K. Teiga, J. Koláře, K. Trinkewitze, I. Vodseďálka, M. Ernsta nebo K. Schwitterse. Ve své posedlosti hledáním stále nových prostředků a postupů k nuancovanému přepisu myšlenkového pochodu či okamžité fantazie, v síle zaujetí pro původnost a bohatstvím výrazu je Ivo Medek srovnatelný snad jedině s výtvarně všetečným (a rovněž literárně činným) Ladislavem Novákem.
Medkovy koláže jsou povahy velmi blízké jeho malbám – ovšem škálu zmíněných symbolických hádanek, tragigroteskních klamů a existenciálně probarvených gagů obohacují o polohu bezelstné doslovnosti, o konkrétní ilustrace, v nichž onen dříve skrývaný, naznačovaný smysl přenechává své místo zřejmě vyslovovanému nesmyslu. Autor, vyučený štukatér a absolvent Průmyslové školy bytové tvorby (obor výtvarné techniky pro interiéry a exteriéry), svoji uměleckou cestu odvíjel a dodnes vine právě mezi těmito dvěma póly: počáteční letmou ironii v hávu folklorní tvorby (přelom 50. a 60. let) vystřídal na konci 60. let příklonem k poetice (post)surrealismu; následovala anabáze s banalismem (80. léta), jehož maximální střídmost, civilnost a zaměření na první plán Medek po roce 1989 znovu významově zatížil, prohloubil a obohatil o prvky poezie, tentokrát v tradici patafyziky a dada, čili směrů spjatých s jedinečnou absurdní komikou. „Nechcete-li zabřednout do stereotypu, co jiného zbývá než experimentace?“ ptá se letos dvaasedmdesátiletý výtvarník. „Každá věc vyžaduje svůj styl i svoji techniku.“