Žiju bez přilby

Má v sobě něco z citronu. Ne kyselost, cit. Cit pro malbu, kresbu, pro ilustraci, komiks. Je mu osmatřicet a to, co dělá, ho nejen baví, ale i živí. Může si dovolit odmítat. To podstatné k němu přijde samo. Je to skoro deset let, co byl v Uni na titulní stránce naposledy: Jiří Grus.

Kreslíř, malíř, ilustrátor a scenárista Jiří Grus je už víc než dekádu zřejmě nejdůležitější postavou českého komiksu. Narodil se v roce 1978 v Trutnově. Absolvoval klasickou malbu na pražské Akademii výtvarných umění. Knižně vydal: Nitro těžkne glycerinem (2006, scénář Štěpán Kopřiva; překlady do italštiny, nizozemštiny a španělštiny, 2007), Voleman 1–4 (2007–2009), Volemanovy příhody (2010), Ve stínu šumavských hvozdů (2012, scénář Džian Baban & Vojtěch Mašek) a Drak nikdy nespí (2015, scénář D. Baban & V. Mašek). Jako ilustrátor spolupracuje s nakladatelstvím Karolinum (obálky plus ilustrace anglických vydání knih E. Basse, L. Fukse, J. Haška, B. Hrabala, K. Poláčka, V. Vančury a nejnověji Josefa Jedličky Kde život náš je v půli se svou poutí). Podílel se na projektu Brutto I (2009; s Lelou Geislerovou a D. Babanem & V. Maškem). Je laureátem komiksových cen Muriel za roky 2012 (nejlepší kresba: Ve stínu šumavských hvozdů), 2009 (nejlepší kresba: Voleman 3; nejlepší strip: Volemanovy příhody), 2008 (nejlepší scénář: Voleman 2; nejlepší kresba: Voleman 2) a 2007 (nejlepší kresba: Nitro těžkne glycerínem). Představuje se na stránce http://jirigrus.blogspot.com. Žije v Trutnově.

1 (2)Když jsme spolu dělali rozhovor pro Uni v létě 2007, řekl jste, že „je skvělé, že se někdo v tak příšerných podmínkách komiksu vůbec věnuje“. Změnilo se v českém komiksu za tu dobu něco?
Zřejmě ano. Přibývá hodně mladých kreslířů. Jsou poučeni světem, sledují tendence a styly, pracují na sobě, kladou důraz na dobrou techniku kresby. Zdá se mi, že současné střední i vysoké školy je v tom dokážou podpořit. Médium komiksu definitivně ztratilo přídech něčeho nepatřičného, divného. Situace se uvolnila, možnosti se otevřely. Věřím, že dojde k většímu rozptylu různých myšlenkových přístupů a stylů, které budou existovat přirozeně vedle sebe. Ovšem komiksem se v Čechách člověk uživí pořád velmi těžko, věci vznikají z nadšení. To může vyvanout. Proto je třeba vytvářet podmínky, spolupracovat s šikovnými lidmi a neztrácet čas.

Vy se komiksem, ilustrací uživíte?
Ano. Ale já žiju nenáročně. Bez auta, horského kola, přilby, bez televizoru a dalších podobných věcí.

Změnilo se za poslední dekádu něco ve světovém komiksu?
V širších souvislostech vydavatelských nebo čtenářských nedokážu situaci ve světě posoudit. Nicméně zajímám se o několik jmen, kde cítím potenciál a schopnost rozvíjet ho. Manuele Fior, Bastien Vivès, David Prudhomme – například. Jde o autory s přesahem do malby nebo filmu. Výborně kreslí, a nejde jim o otrocké kopírování reality. Dokáží to, co vidí, poeticky a nápaditě přetvářet, a tím umocnit zážitek z četby. Jejich díla působí celistvě, osobitě, přirozeně. Mění styly i náměty, mají schopnost překvapit. Vědí ale dobře, na co navazují a kam jdou. Pojítkem je jim zájem o lidskou figuru, o emoce a vztahy. Nestojí v centru zájmu, nepodbízejí se, nenaplňují vnějšková schémata. Jsou to prostě solitéři s jasnou vizí.

A vy? Změnil jste se nějak od našeho minulého rozhovoru?
Ano, vyvíjím se. Zjednodušuji, zpřesňuji, mám větší jistotu a přehled o tom, co se při kreslení vlastně děje. Je to složité popisovat… Přibylo zkušeností. Snažím se zlepšovat, neustrnout, netěžit jenom z ověřených jistot. Momentálně je to takový trojboj: ilustrování knih, komiks, malba. Držím si širší záběr. Zaprvé ilustrace k Bohumilu Hrabalovi, zadruhé komiksová legenda Drak nikdy nespí, zatřetí realistické figurální kompozice olejem. Zajímá mě prostor mezi propracovanou, vrstvenou malbou a jednoduchou kresbičkou zredukovanou na základní tvary. Při práci na komiksech je pro mě cenná zkušenost se zjednodušováním formy. Často musím nastudovat vzhled postav, krajinu, interiéry, a to je dobrý trénink. Získané poznatky můžu vnášet do větších kompozic, propracovanějších olejomaleb.

V ilustracích se to zhodnocuje ještě dalším způsobem. Jakým?
Autoři jako Hrabal, Josef Jedlička nebo nově Jaroslav Durych ilustrace vlastně nepotřebují. Vytvářejí sami silné obrazy, strhující myšlenkové vize. Dovedlo mě to k velké volnosti. Hrabalovy motivy vyrůstají fragmentárně jeden z druhého, je to chrlivé psaní. Ty povídky jsou jako hudební partitury, vnímal jsem, jak se jednotlivé motivy překrývají, prolínají, opakují a mizí. Soustředil jsem se na rytmus lyrické linie textu a podpořil ho malířsky. To víc odpovídá emocím, které Hrabal vkládá do všeho – červených židlí, zvířat, nejrůznějších outsiderů. Jeho schopnost zázračně nahlédnout všední situaci bere dech. Spojil jsem tedy zkušenost s komponováním a řazením komiksových oken se zájmem o práci s barvou. Kombinuji malbu abstraktnější s iluzivní. Komiks je skvělá disciplína, musím stvořit celý prostor podobně jako režisér filmu a zabydlet ho postavami. To v beletrii obstarává spisovatel, já mohu jen reagovat, doprovázet. V malbě stojím sám za sebe a pravidla hry určuji kompletně. Pojítkem všeho je pak zájem o figuru, příběh, prostor, pohyb, psychologické nuance. Mám rád žánrové výjevy i sošné pojetí, kdy tvary vypovídají jen o nějaké základní povaze objektu. Je to neustálý koloběh úvah napříč jednotlivými disciplínami.

Vaše malby by mě zajímaly, vystavujete?
Maluji jen pro sebe, tak pět pláten ročně. Vystavuji zřídka, ale hojně využívám internetové propagace přes facebook, pinterest, blog, zřídil jsem si galerii na stránkách Saatchi (http:// www.saatchiart.com/account/artworks/384599). Uměleckého provozu se neúčastním. Jsem sice zavedený v různých souvislostech současného českého komiksu, což zahrnuje výstavy, katalogy, publikování, ale připadám si celkově dost na okraji. Je to i Trutnovem, kde žiji a který je mojí volbou, cestou do středu něčeho podstatnějšího.

Pořídil jste si Dějiny československého komiksu 20. století?
Mám je u postele vypůjčené z knihovny. Monumentální dílo.

V roce 2009 jste vydal čtvrté pokračování svého Volemana. Od té doby hrdina spí. Přivedete ho ještě někdy k životu? Pokud si pamatuju, měl jste v plánu šest edílů…
Už asi ne. Nedávno sice vznikla čtyřstránková komiksová povídka pro sborník Brno in komiks, ale nic dalšího neplánuji. Tehdy to byl pokus kreslit a vydávat původní český sešitový komiks, v kterém jsem obstál tak napůl, po čtvrtém dílu už to dál nešlo. Je ale šance, že Voleman ožije jinak: scenárista Richard Malatínský a režisér animovaných filmů Jan Cechl napsali scénář k celovečernímu filmu na motivy Volemanových příhod. Zatím sice nesehnali peníze, ale jsou do toho nadšení. Důkazem je krátký hraný film Volemanovy voči, který vznikl na zkoušku. K vidění je na YouTube: https://www.youtube.com/ watch?v=L1Ig5XATL80.

Voleman byl v černobílé, dneska dáváte přednost barvě. Co dává barva obrazu?
Plnost tvarů, emoce, atmosféru, víc živosti a plasticity. Záleží na stylu práce. Některá látka to snese, pro jinou je lepší strohost, střídmost, aby vyzněl víc text a barva nestrhávala pozornost jinam. Je to na rozhodnutí kreslíře nebo autorského týmu, předcházejí tomu úvahy nad celkovým vyzněním díla. Je dobré mít nějaký záměr, vizi. Třeba u Draka je barva zásadní. Rudé odstíny zapadajícího slunce, červená jílovitá hlína, načervenalé listí podzimu – to vše zásadně ovlivňuje charakter komiksu.

Draka i předchozí knihu Ve stínu šumavských hvozdů jste realizoval s Džianem Babanem a Vojtěchem Maškem. Proč jste se vzdal práce scenáristy?
U Volemana to dávalo smysl, protože jsem částečně čerpal z vlastních zážitků a situací. Scenárista ale nejsem. Práci kluků jsem znal, jejich poetika, smysl pro absurditu všednosti a přemýšlivost textů mě přitahovaly. Zvládají silná témata i řemeslo. Je to luxusní spolupráce: mám oporu v pevně strukturovaném textu, takže se můžu soustředit na výtvarnou složku. Hodně mi to dává, rozšiřuje obzory a umožňuje přemýšlet o médiu komiksu a jeho možnostech.

Jak ta luxusní spolupráce probíhá v praxi? Nejdřív text, pak výtvarná část? Nebo si nápad přehazujete jednou přes slovo, jindy přes obraz?
Na tom je skvělé, že dochází k vzájemnému prorůstání. Scházíme se, kluci mluví, nahazují a rozvádějí téma i jednotlivé situace, já poslouchám, ladím se, skicuji. Vzniká text, následují podrobnější skici a výtvarné návrhy. Pak vznikne definitivní textový scénář a kreslený storyboard. Na něj reagují scenáristé dialogy mezi postavami, já zpřesňuji, oni přeskupují a snaží se zesílit účinek. V určité fázi se potom oddělím a pracuji načisto. Ale i tady je prostor pro vzájemné ovlivňování, změny a další úvahy nad atmosférou, jednotlivými záběry i stránkovými celky. Rozumíme si.

Vaše první album Nitro těžkne glycerínem vyšlo ve španělštině, italštině, nizozemštině. O další alba už v cizině zájem nebyl? Třeba ztracenou mayovku dirigovanou čítankovou hrdinkou české literatury předminulého století by si jistě rádi přečetli v Německu nebo v Polsku…
Po Nitru chtěli v cizině další scifi věci nebo akční kusy, ale mě to táhlo jinam. Věděl jsem, že nechci skončit v škatulce „sci-fi fetiš“ nebo „akční série“. Osudy výtvarníků, kteří se pro něco podobného definitivně rozhodnou, mi připadají smutné. Deset let pracují, a potom jsou nahrazeni jinými rutinéry. O vydání alba Ve stínu šumavských hvozdů v cizině se jednalo, ale patrně jsou poetika a ústřední téma nepřenosné. Nakladatelství Lipnik to nicméně zkouší dál. Sbor divadelních ochotníků z Liberce pak knihu adaptuje do podoby loutkového představení.

zdivočelá krávaKolik se alba Ve stínu šumavských hvozdů prodalo?
Je to vyprodané, náklad byl tisíc kusů. Letos snad vyjde dotisk. Kdo přišel s nápadem zpracovat pověst o založení města Trutnova? V Trutnově žiju pět let. Narodil jsem se tu a po třicítce mě to sem znovu přitáhlo. Oslovilo mě místní sdružení Město draka, jestli bych nechtěl pověst adaptovat do podoby komiksu. Přizval jsem Džiana s Vojtěchem. Dostali jsme důvěru a absolutní svobodu, takže se původní krátká legenda o vzniku města proměnila v rozsáhlý příběh z temného středověku s přesahy do současnosti. Práce na komiksu byla pro mě zásadní, téma draka mě přitahuje od dětství. Pomohlo mi to uvědomit si, odkud pocházím. Byl to takový sestup do základních emocí krajiny. Pochopil jsem, že právě tohle je nejcennější. Že mám všechno od narození před očima a na dosah. Vše, co je možné najít v Drakovi, jsem načerpal odsud. Například tvrdé lomy světla o kopce a hory na podzim, členitá krajina s řekou Úpou, červená půda s obnaženými kořeny stromů, dramatické západy slunce s krvavými světelnými průrvami v mracích. Je to krajina plná proměnlivých kontrastů. A takoví jsou i lidé, kteří tu žijí.

Jak se žije v Trutnově vám?
Výborně. Je tu energie, lidem o to město jde, nejsou lhostejní. Trutnov je skvělé místo pro koncentraci. A pokud má práce za něco stát, je dobré ukotvit se, zjednodušit a zpřehlednit svůj životní prostor, aby vynikla podstata vztahů. Ráno se projdu kolem řeky, a mám hned deset námětů. Velké téma lze najít kdekoli.

Takže Praha nebo cizina pro vás neznamenají větší šanci?
Když jsem žil v Praze, možnosti prosadit se jsem hojně využíval. Pokukoval jsem i po světě, ale nakonec to nikdy nebylo ono. S přibývající zkušeností jsem začal rozlišovat, třídit. Často něco, co se původně jevilo jako příležitost, bylo jen ztrátou času, řešením problémů nebo ambicí někoho úplně jiného. S výtvarným uměním to myslím vážně, dovedlo mě k úvahám nad tím, jak je celý ten vnitřní mechanismus křehký. Stačí krátké období, jedno špatné rozhodnutí, a životní situace se může osudově pokazit. Člověk pak po deseti letech marně přemýšlí, kde ztratil cit, intuici, imaginaci. Po škole jsem bral kdeco, kvůli obživě nebo vidině úspěchu. Poslední tři roky jen odmítám a nechávám k sobě přijít hlavně to, s čím můžu vnitřně souznít.

Spolupracujete s nakladatelstvím Karolinum. Ilustrujete pro ně klasické kusy české literatury v překladu, zmínili jsme Hrabala, dál jste dělal třeba Basse, Fukse, Haška, Poláčka, Vančuru, naposledy Josefa Jedličku. Jak jste se k těm zakázkám dostal?
Profesor Jan Royt z Karlovy univerzity, který učil i na Akademii výtvarných umění, kde jsem studoval malbu, mě nakladatelství doporučil. Prvním titulem bylo Vančurovo Rozmarné léto. Práce se zdařila, takže přišly další nabídky. Spolupráce s Karolinem je další ze zásadních věcí, které mě potkaly. Autoři, které ilustruji, jsou výborní, otvírá mi to obzory, dovzdělávám se. Učím se interpretovat text a nenásilně ho doprovodit výtvarně tak, aby vše souznělo. Vciťovat se do tak rozdílných osobností a poetik je vzrušující a nesmírně obohacující. Spolupráce trvá deset let.

Kdo vás z těch jmenovaných autorů nejvíc bavil?
Bavil mě každý, ale nejvíc asi ten Hrabal. U něj jsem musel začít uvažovat jinak, než jsem byl doposud zvyklý. Poznatky z jedné disciplíny se snažím zúročit v jiné. Například barevnost ilustrací ke knize Josefa Jedličky byla ovlivněna prací s barvou v Drakovi, ale i odrazy pouličních světel, která jsem viděl na stropě atelieru. Kombinuji malbu, kresbu, formální propracovanost se strohostí čistých ploch nebo skicovitějším projevem. Po letech vznikla ucelená ilustrovaná knižní řada s excelentní grafickou úpravou Zdeňka Zieglera.

Může být ilustrace hotového, kanonizovaného textu kreativní?
Doufám, že ano. Na schůzkách v nakladatelství texty rozebíráme, snažíme se podchytit to podstatné, na co je třeba se soustředit. Ilustrování knih pro dospělé není dnes běžné. Snažím se pochopit nějakou důležitou rovinu textu, vystihnout poetiku či záměr autora, a ten podpořit tak, aby výtvarná linka text nenásilně doprovázela. Ti autoři jsou všichni zajímaví, různorodí, široká srdce, básníci s imaginací, bravurní vypravěči. Práce na knihách mi částečně umožňuje řešit vlastní výtvarné problémy, zpracovávat úvahy o figuře, obrazovém prostoru a jeho členění. Jsou to ode mě trochu drzé způsoby, ale právě tímto osobnějším přístupem vzniká nadhled, mizí nebezpečí úmorné doslovnosti. Zejména při práci na autorech, jejichž text službu ilustrace tolik nevyžaduje. Pak je možné pracovat nezávisleji, svobodněji. I v takovémto případě ale práci předchází důkladná příprava a nastudování textu.

Kdo má podle vás z českých komiksářů nadnárodní potenciál? Jerie? Rudiš se Švejdíkem? Lucie Lomová? Kolegové Mašek s Babanem?
Překvapit může kdokoli. Důležité je pracovat odspodu a zevnitř, nikoli od konce, z hlediska úspěchu a domnělého dopadu díla.

Když kreslíte, potřebujete ticho, nebo nějakou kulisu?
Ticho střídají hudba i dokumenty o umění. Poslouchám Vltavu, Janáčka, Zaz, Redla, Wood Brothers, Cavea. Mám rád klavíristu Glenna Goulda, zpěvačku Muchu, Charlesa Aznavoura, rap, Glena Hansarda, kapelu Zrní, Antonína Dvořáka…

Proč vlastně děláte komiks, kreslíte, malujete? Je to způsob komunikace se světem, obrana před světem?
Je to fascinace od dětství. Nejdřív to byla snaha iluzivně zachytit to, co jsem viděl, pamatoval si. Postupně se z toho stalo pole úvah o prostoru a figuře v něm, o světle, čase, pohybu, atmosféře, struktuře, rytmu, kontrastech, o způsobech rozhodování a opouštění nepodstatného ve prospěch nových objevů, o výrazu, hmotě, celku, detailu, strachu, odvaze, přímosti, chybách. Tohle vše mi denně naskakuje při práci a ovlivňuje výsledek. Kreslím a vzniká něco hmatatelného. Ověřuji všechny tyhle abstrakce, dávám je do souvislostí. Je to hra, která je někdy nebezpečná, protože tu neexistuje „delete“.

Existuje slovo, kterým byste vystihl sám sebe?
Citron. Optimistické a zdravé ovoce obsahující cit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *