Požár mlýna (mimochodem hudebně blízko výše pojednaným Toy Dolls) pracovali s komikou na jiný způsob: zatímco ti první pašovali humorné, přesněji tragigroteskní prvky do příběhů naroubovaných na základní modely vyprávění, tedy mýtus, legendu a pohádku (viz názvy alb jako Obludný Neználek, Odrhovačky a baladajky, Ukolébavky pro nevhodné loutky), ti druzí dali průchod volným a ještě volnějším asociacím: „Chlupatej medvěd a medvěd chlupatej / mě zahnal do kouta / a potom mi nasadil a potom mi nasadil / perníkový pouta / […] / A potom mě zastřelil a potom mě zastřelil / perverskou od třešně / a bylo mi z toho a bylo mi z toho / úplně votřesně // Nemysli na to a nemysli na to / byla to kůzlátka / řekla mi přátelsky a řekla mi přátelsky / lázeňská oplatka“ (Halušky z chlastu). Je vůbec s podivem, kolik punkových kapel v druhé polovině osmdesátek pracovalo s čirým nesmyslem jako se základní zbraní: Nátěrová hmota, Bratrova svatba, Piráti klidných vod nebo Betonová zahrada. Jejich texty fungovaly na způsob kouzelného zrcadla: zdánlivý nonsens v písňové poezii odrážel skutečný nesmysl v realitě, tu fatální nenormalitu v každodenní životní próze. Byla to vlastně ta nejostřejší možná kritika, která útočila na samotnou řeč totalitního systému – na obludný newspeak, zdeformované ptydepe, prostě ideologicky vykuchanou mluvu. Třeba jmenovaná Betonová zahrada, parta původem z Havířova: „Jsem milencem přihřátého traktoru / podvádím s ním svoji ženu Barboru / krasavici sladší, než bývá med v úlu / bohužel má to děvčátko smůlu // Milujeme se podél betonových pilířů / dech metalurgických hutí máme místo vějířů / posloucháme k tomu kompresor / slizkokraté nás hlídají z nor / […] / Architekti industriálního pornografu / podminovaného bombou strachu / tutlají už celá dlouhá léta / že přihřátý traktor je moje miss světa / A má žena Bára smutně zpívá / pornograf se chtivě k nebi vzpíná / vzhůru, kde jsou napuštěni jedem / pavouci nad oploceným nebem // Kolik podob mají, tolik jich i já mám / své duševní zmrzačení jenom těžko zvládám / Jak došlo k té tragédii ve mně, nevím / i když po ní toužím, svoji Báru neobjevím…“ (Podoby pavouka).
Takže punk a komika? Tyhle dvě položky jdou skvěle dohromady. V cizině jako doma. Ironie, humor nebo absurdita přiživují revoltu, násobí protestní gesto, respektive posilují jeho vyznění. Punk je vlastně další forma kabaretu, chytlavého angažmá, které pracuje paralelně s vážným a nevážným. Vztek na politické, společenské a kulturní nešvary tady má formu zábavné hry, která nechce jenom nenávistně prskat v prvním plánu. Poslat systém do prdele, jak to už dekády praktikují třeba skotští Exploited, je sice skoro vždycky na místě, ale nakonec se to zdá trochu málo. S úsměvem jde všechno líp. I ten punk.
// V textu cituji ze svých knih Punk je mrtvý – a kdo ne? (2016) a Všechno je špatně, zpátky na stromy (2022) a dále z textu Představ si Sida Viciouse v pětatřiceti… aneb Biafra 60 (Uni, č. 6/2018). //