Již jsme prošli řadou zákrut amerického undergroundu, filmového, hudebního, podívali jsme se na tvorbu řady básníků, kteří nějak ovlivňovali jednoho z našich protagonistů, jímž je Ed Sanders, mimochodem 17. srpna čerstvý pětaosmdesátník. Sláva mu!
Možná si to ještě vybavíte, možná jsme to ale ani neuvedli, takže: celý seriál původně začal jako nápad popsat v jednom textu vznik a dráhu kapely The Fugs, všechny peripetie, přiblížit jejich alba, texty, zkrátka, jak jsme v prvním díle psali, splatit velký dluh. Ovšem, a již jste měli možnost být toho svědkem, krapet se nám to pod rukama rozrostlo, a milá kapela přitom stále ještě ani nebrnkla do svých rozladěných kytar, nezazpívala ani jeden falešný a často pěkně vyostřený refrén. Čas vše napravit!
Takže, nebojíme se to přiznat, za vše samozřejmě mohou předešlé aktivity jak Eda Sanderse, tak Tuliho Kupferberga, otců zakladatelů – básnické, vydavatelské, angažované. Dostatečně jsme je snad přiblížili, a i nadále se jimi budeme zabývat. Druhým rozhodujícím faktorem při vzniku The Fugs bylo příznivé prostředí, podmínky – zkrátka, možná to tak nějak viselo ve vzduchu. Sanders i Kupferberg se pohybovali v mimořádně plodné a inspirativní atmosféře, protože to byla dlouhá léta samozřejmě newyorská, přesněji manhattanská čtvrť Greenwich Village, odkud vycházela většina toho, co bylo v newyorském umění zajímavého. Ostatně, samotná tato čtvrť a její role při formování nezávislé americké kultury, a to již počátkem 20. století, a vlastně i dříve, by si zasloužila vlastní studii. Doufejme, že taková existuje… A právě zde vzniklo v první polovině šedesátých let hnutí protestujících folkařů, odtud vyšel Bob Dylan. A také The Fugs.
Kapela vskutku jedinečná! A také potřebná, protože vším, co vytvářeli, co představovali, naplňovali protipól komerční, podbízivé kultuře, společnosti nastavovali zrcadlo, vyslovovali se nebojácně k nepříjemným tématům, bořili veškerá tabu. Ano, nezapomínejme, a již to kdysi dávno zaznělo, jak Tuli Kupferberg, tak Ed Sanders, byli angažovanými tvůrci, zároveň měli oba na co navazovat – i o tom již byla řeč. U Kupferberga to sahalo až k anarchistům před první světovou válkou, u Sanderse především k beatnikům a Allenu Ginsbergovi. Samozřejmě zjednodušujeme…
The Fugs jako první rocková kapela zhudebňovali Algernona Charlese Swinburna, Williama Blakea, Allena Ginsberga, Mojžíše, respektive Boha, Matthewa Arnolda či Williama Burroughse – a zároveň byli ve nejen své době jistě kapelou nejen nejvzdělanější, ale i nejsečtělejší, i když nepodceňujme takové The Beatles či The Doors, o Bobu Dylanovi a dalších písničkářích nemluvě. Ovšem The Fugs, to byla přeci jen jiná liga.
The Fugs se pro rock’n’roll druhé poloviny 60. let stali tím, co představoval Lenny Bruce pro komedii v 50. letech. Byli známi svými neskutečnými politickými, společenskými a kulturními vystoupeními, která šla mimo všechny známé meze, a z nichž byla starší generace mimořádně nervózní a nejistá, pokud šlo o budoucnost Ameriky. Ostatně jsme o tom již psali v úplně prvním díle našeho ohlížení se, když jsme citovali Roberta Christgaua – pro připomenutí ještě jednou: „The Fugs byli první skutečnou a pravou undergroundovou kapelou z Lower East Side,“ a také napsal, že pokud jde o The Fugs, „musíme akceptovat, že nikdy nebudou znít tak dobře, jak bychom si přáli. A možná se domníváte, že první pravá undergroundová kapela z Lower East Side budou ti tvrdí, zaťatí, minimalističtí městští protopunkeři. Kdepak, tohle byla až ta druhá pravá undergroundová kapela z Lower East Side, která přitom nebyla vůbec tak undergroundová, jak by naznačoval její název. Lou Reed se živil jako skladatel na zakázku, Andy Warhol byl umělec-celebrita, takže Velveti podepsali smlouvu s velkou firmou a jejich debutové album vyšplhalo na 171. místo v žebříčku Billboardu. The Fugs nahrávali nejdříve pro značku Broadside, odnož společnosti Folkways, a pak pro ESP-Disk, jež vznikla kvůli propagaci esperanta“.
A ještě připomeňme jeden výrok z prvního dílu. Zakládající člen, bubeník Ken Weaver, to v roce 2005 viděl takto: „The Fugs byli tím, co si 50. léta zasloužila. Padesátá léta je totiž stvořila vnucené pokrytectví, přílišné sebevědomí a arogance, a všichni ti spravedliví obcházeli celým světem, sráželi a oddělávali lidi. Politici nikdy nestaví lidi na první místo. Nikdy. Nás stvořila Amerika.“
A tomu také odpovídá to, jak byli The Fugs Amerikou, tedy tou částí, o níž mluvil Ken Weaver, nahlíženi. Krásný příklad pro to najdeme přímo v archivu FBI, kde se – překvapivě ve složce o The Doors – o kapele a jejím třetím albu Virgin Fugs z roku 1967 dočteme následující: „Je to ta nejhnusnější, nejšpinavější a nejvulgárnější věc, jakou by si kdy dokázala lidská mysl vymyslet…“
Skvělé hodnocení, že. A věříme, že se hochům mimořádně líbilo, a jako slogan na reklamu také jistě není k zahození. Stejně jako tentokráte pochvalná slova spisovatele Toma Robbinse z roku 1968, potvrzující, co jsme napsali výše: „Možná je to absurdní, nicméně tohle trio vlasatých neotesaných kundích píchačů je tím nejintelektuálnějším, nejsofistikovanějším a nejliterárnějším souborem v rocku.“ A teď si můžete vybrat!
„Nebyli jsme Mormon Tabernacle Choir,“ říká Ed Sanders o kontroverzních textech skupiny. „Nebyli jsme The Beach Boys. Byli jsme The Fugs. A měli jsme svůj vlastní šmrnc, energii a elán, zejména na začátku. Z těch starých desek to prostě přímo prostě křičí, jsme plni radosti a zábavy a zvedáme pěsti k nebi, abychom se dožadovali nového typu americké reality.“
Ano, jako většina rockových kapel i The Fugs zpívali o sexu, jejich písně ale byly daleko popisnější a zároveň satiričtější, uveďme zde alespoň tři: Group Grope, Wet Dream Over You a Coca-Cola Douche. Nebojte, o tyto štěpné texty vás rozhodně neošidíme!
V polovině 60. let se The Fugs stali na kulturní scéně Greenwich Village docela populární svými koncerty, kdy vystupovali několikrát týdně se svou směsí poezie, vyprávění a rocku v Playhouse Theater na Astor Place. A právě tam, ale i v různých podnicích na proslulé McDougal Street (poprvé právě zde vystupoval Bob Dylan, začínal zde Jimi Hendrix, beatnici ale i Jack London a meziválečná bohéma a dnes zde mimo jiné bydlí v hezkém domečku Patti Smith…) se počala jejich slavná dráha, vedoucí k třinácti studiovým (z toho jedno nevydané) a pěti živým albům, přičemž, jak mi před pár týdny Sanders napsal: „Letos je to 60 let od vzniku The Fugs, které jsme založili s Tulim v roce 1964. Možná koncem roku natočíme album na oslavu toho výročí…“
Jak to tedy vlastně bylo?
