Je skutečně mimořádným zjevem na hudební scéně. Spojuje mládí, krásu, invenci, dokonalou techniku, vynikající hudební vzdělání a hlavně nepřeslechnutelný talent s obrovským drivem a programovou žánrovou neukotveností, jež se nevylučuje s originálním výrazem. Ale dost superlativů, pianistka a skladatelka Hiromi Uehara svými nahrávkami, z nichž zatím poslední – a dosavadní produkci se vymykající – s názvem Beyond Standards vyšla před pár týdny, přesvědčuje natolik, že není třeba psát rozsáhlé obhajoby.
Devětadvacetiletá Japonka začala s hudbou už v raném dětství a zpočátku se zdálo, že je předurčena k interpretaci vážné hudby – ostatně, už jako čtrnáctiletá koncertovala v Praze s Českou filharmonií a tento zážitek dodnes považuje za jeden ze zásadních zlomů své kariéry. K jazzu ji přesměrovalo setkání s americkým veteránem Chickem Coreou, jenž ji při svém tokijském koncertě přizval ke společné improvizaci. Následovalo Hiromino studium ve Spojených státech na nejprestižnější jazzové škole Berklee v Bostonu, kde se také seznámila se členy své současné kapely, baskytaristou Tonym Greyem a slovenským bubeníkem Martinem Valihorou (ten si, mimochodem, prošel učednickými léty mj. za zády Richarda Müllera).
Hiromi ráda hovoří o své naprosté otevřenosti vůči všem hudebním žánrům. Mezi svými oblíbenci jmenuje jak jazzové pianisty Oscara Petersona a Ahmada Jamala, tak rockové kapely Dream Theater či King Crimson, stejně jako klasiky funky Sly And The Family Stone. A blízko má pochopitelně, jako většina muzikálních Japonců, i k evropským skladatelům vážné hudby. Po poslechu jejích nahrávek je jasně patrné, že nemluví do větru. Jako skladatelka, ale i interpretka staví především na co největší výrazové šíři. A to, co na prvních albech Another Mind (2003) a Brain (2004) ještě mohlo působit jako jistá neujasněnost, změnilo se už v případě následujícího (a zatím v její diskografii nejlepšího) Spiral (2006) v jasně nalinkovaný program, dotažený do všech detailů.
Poté, co Hiromi rozšířila své původní trio o originálního fusion kytaristu Davida Fiuczynskiho a kapelu přejmenovala na Hiromi’s Sonicbloom, její hudební výraz dostal v mnoha ohledech ještě ,marťanštější‘ rozměr – na albu Time Control (2007) se střídají až romantizující melodické pasáže s elektronickými poryvy, odkazy k jazzové tradici viděné optikou naprosté avantgardy (té, která ještě opravdu hraje na hudební nástroje). Totéž vlastně platí i o novince Beyond Standards, vydané stejně jako všechna předchozí alba u labelu Telarc (distribuce v ČR Classic), kde se Hiromi svým způsobem ,odkopala‘, když upravila a nahrála standardy – tedy přesněji řečeno to, co ona sama za standardy považuje. A tak se tu setkáme sice s jistotami z množiny skladeb, nazývaných ,great american songbook‘ – album otevírá Softly As In A Morning Sunrise, uzavírá I’ve got Rhythm, hlavními záchytnými body desky jsou My Favorite Things a především fantastické a originální podání Ellingtonovy Caravan – ale nechybí tu ani skladby rockové (Led Boots z repertoáru Jeffa Becka), z oblasti japonské popmusic 60. let (Ue Wo Muite Aruko), ba ani ,standard‘ ze sféry klasiky, Clair de lune Claudea Debussyho. A protože falešné skromnosti se na Berklee neučí, mezi standardy Hiromi automaticky zařadila i vlastní kousek: otvírák svého debutu XYZ, jenž v nové úpravě pro nově obsazenou kapelu dostal nový název XYG.
