Výlet do Vídně je pro člověka odsud deprimující: na místě má totiž víc než hmatatelný pojem o tom, v jaké kulturní malosti a bídě tady žije. Ze stínu Vincenta van Gogha, jehož výstava v Albertině zaujala skoro všecka hlavní česká média, vystupují další skvělé projekty. Třeba retrospektiva 
Christiana Schada (1894–1982) v Leopold Museu: přehlídka, která mistra Neue Sachlichkeit, chladně a ironicky věcného realistu, portrétistu, který renesanční výraz narouboval na ducha polosvěta 20. a 30. let, představuje v málo vídaných polohách – jako svérázného přispěvatele dada i pop-artu stejně jako průkopníka fotografického experimentu, který ve světě proslavil Man Ray a u nás Jaroslav Rössler. A vedle Schada, jen v jiných patrech téže budovy, připomínka devadesáti let od smrti vídeňské secese: Klimta, Schieleho, Mosera a Wagnera. A deset minut chůze dál, v prostorách Kunstfora Rakouské banky, výstava víc než osmi desítek prací Georgese Braquea (1882– 1963), vedle Pabla Picassa a Juana Grise klíčové figury kubismu. Ta expozice (trvá do 1. března 2009) je přímo modelová, ilustruje Braqueův zrod, vývoj i jeho relativně dlouhou postkubistickou stagnaci. Zatímco Picassa přivedlo k pokusům s převodem prostoru do plochy setkání s negerskými plastikami, Braque přiznává vliv Cézannův. Ve výsledném rozevření objemů a potlačení barevnosti, v dekonstruovaných zátiších, kterým dominují kytara, fajfka, sklenice či ovoce, stejně jako v hmatatelných kusech reality, papírech či kartonech, vlepovaných do plochy obrazu jako obrana před vstupem na pole abstrakce – ve všech těchto fázích kubistického angažmá, odehrávajícího se v letech před první světovou válkou, mají k sobě Picasso s Braquem blízko k nerozlišení. Díla z 20.–50. let se ale svojí povahou výrazně liší: jestliže Picasso podnikal výpady k renesanční malbě nebo k surrealismu a své pozice (minimálně v meziválečném období) rázně přehodnocoval a rozvíjel, Braque jako by ustrnul. Jeho zralá a pozdní díla se vyvíjejí minimálně: jejich žánrem zůstává zátiší (výjimečně krajina), kterému dominují prvky smyslového náboje (víno, ryba, ústřice, bageta), i když pastelově tlumené barevnosti. Picasso věnoval závěr svého života rozmáchlé, explicitně erotické kresbě; Georges Braque svoji tvorbu završil méně okázale: vyváženou, čistou malbou, v níž otevřel prostor letmé melancholii i snesitelné zdobnosti.
