Punková kapela Visací zámek nedávno oslavila ,stříbrnou svatbu‘ – a jejich frontman Jan Haubert (1960) se ve stejný čas podruhé představil jako literát:zatímco před třemi lety sebral do knížky Básně aneb Visací zámek podle Jana svoji poezii, koncem loňského roku u stejného nakladatele (brněnský Julius Zirkus) vydal svoji první prózu. Ta je právě nominována na Cenu Josefa Škvoreckého, udělovanou Literární akademií.
S žánrovým zařazením to ale u Hauberta, řečeného Hony Ušatec, není snadné: jeho básnické texty původně vznikaly jako texty písňové, a jsou tedy psány s ohledem na hudební složku, tzn. v případě Visacího zámku na robustnější derivát britského punk rocku konce 70. let. Podobně tomu je s prózou, které autor vtiskl titul Hluboká orba aneb 20 let Visacího zámku. Dvě stě stran graficky nápadité knížky (práce Karla Halouna) tvoří dvě linie: v té první, psané v letech 2006 a 2007, Haubert rekapituluje formou memoáru, čili „co nejpravdivějšího vzpomínání“, prvních sedm roků kapely – v té druhé předkládá vějíř deníkových zápisů vznikajících od března do prosince 2002, jejichž jádro tvoří reflexe koncertů, které v roce svých dvacetin ,Visáči‘ absolvovali. Zatímco za písňovými/básnickými texty, které plynou v křehce humpoláckých rýmech, stojí Haubert, lidový filozof, punkový mudrlant s citem pro absurdní humor a slabostí pro Gellnera a Morgensterna, vrstevnatou prózu Hluboká orba napsal humorista skoro poláčkovské ražby, a to stylem ladně valivým a hutným a řečí mírně archaickou – jako sama hudební produkce Visacího zámku.
Autor v oné první linii, čtenářsky vděčnější, protože jednak příběhové a jednak přeci jen už s pelem čehosi dávného, kótuje převážně dějiny osobní: ohlíží se za fámou, která na podzim dvaaosmdesátého roku kapelu zrodila, a v následující sedmiletce vyvolává na scénu všecky příznačné dobové ingredience: punk z ošumělých kazet, pivo, burzy LP desek, „novou vlnu se starým obsahem“, studia na ČVUT (zakončená diplomovou prací Počítačová grafika ve stavebním projektování a v řízení stavebnictví ), vojnu, přehrávky, zřizovatele (kterým byl v případě VZ mj. Svaz českých zahrádkářů), „první punkový singl v ČSSR“ atd. Velké dějiny vpadnou Haubertovi do pera minimálně – jako by schizofrenii širší reality 80. let ani z dnešního odstupu pořád ještě nebyl s to úplně porozumět: „Režim, který se tvářil jako nejsystémovější na světě, zcela postrádal racionální pravidla.“
Záznamy z roku 2002, v nichž se Haubert ohlíží za bezprostřední minulostí, tj. právě odehraným koncertem, sice mají monotónní rytmus a jsou psány na jednoduché melodie ,příjezd, hraní, odjezd‘ – ale protože k punku patří tři akordy, a protože knížka obě časové linie ústrojně proplétá, požitek z četby se ani v těchto pasážích neztrácí. Naopak: celé Haubertovo vyprávění z pozice lehce pobaveného parodisty a mystifikátora se tu nakonec rozzáří novým, byť teskným významem: „Přídavky jsme zakončili písní God Save the Queen neboli No Future, a bylo to zvláštní. Rotten jako mladičký výrostek zřejmě text adresoval starším generacím. Teď se situace obrátila. My, tatíci po čtyřicítce, zpíváme mládeži: ,My jsme budoucnost, vaše budoucnost!‘ Běhal mi mráz po zádech.“ – Jan Haubert to ví: „Punk’s not sweet!“
