„Je to trochu smutný festival,“ řekl Míra Wanek (Už jsme doma) na pohřbu Lenky Zogatové. Tím vystihl, kolik umělců se v brněnském krematoriu sešlo. 
Celá brněnská umělecká scéna – od herců, filmařů, přes literáty po hudebníky. A nejen brněnských. I mnoho ostatních děkuje Lence za nějakou pomoc na umělecké dráze. Už dlouho jsem se nepotkal s některými z nich, ačkoliv byly doby, kdy jsme se pravidelně potkávali na českých pódiích a festivalech.
S Lenkou jsem byl poslední měsíce jejího života v telefonním styku. Chtěli jsme, aby nám něco řekla do našeho filmu o Filipu Topolovi. Není náhoda, že na jedné z prvních desek Psích vojáků je Lence věnování. Měla vzácný dar propojovat lidi a uvádět věci v pohyb. Mnozí jí vděčíme za popostrčení a dokončení našich uměleckých projektů, vizí, nápadů. Lenka mi otevřeně vše vyprávěla o své nemoci a o svém boji s ní. Snažili jsme se najít společný termín, kdy se potkáme. Její stav byl vážný, a nakonec jsme se do kolotoče povinností a její nemoci nestrefili. Až přišla zpráva o její smrti. Lenka Zogatová zemřela 1. prosince 2014.
Neumím si Brno bez Lenky představit. Stala se živou legendou. Pomohla na svět milionu dobrých věcí. Třeba prvním deskám Psích vojáků. To není náhoda, že vznikaly právě v Brně. Vážím si všeho, co jsi pro nás všechny (nejen Už jsme doma a Psí vojáci) nezištně udělala. Nejvíc ale vzpomínám, jak na večírcích, když jsme ji přemluvili, vytáhla z repertoáru těšínské nářečí z Jablunkova, odkud pocházela. Nikdo jsme jí nerozuměli. A když noc pokročila, zpívala tím nářečím zvláštní teskné slezské písně. Chtěl bych slyšet ještě někdy ty těšínské písničky. Uděláme si, Lenko, zas někdy mejdan, jo? Těším se.
Tvůj Romek Hanzlík
13. 12. 2014