Pražský Mot vydal jako svou třiatřicátou publikaci komiks Frederika Peeterse Modré pilulky; kniha vyšla v originále před sedmi lety a autor se prý, podle stručných řádků na záložce, narodil v Ženevě v roce 1974 a jeho „kořeny sahají do země tulipánů a goudy“. Titulní modré pilulky se zračí hned dvakrát na čistě vyvedeném listu obálky, a to jednak v hluboké modři moře, po němž pluje ještě o odstín temnější gauč s dvojicí rozevlátých hrdinů – a jednak v bledém, ,pilulkově‘ tvarovaném mračnu, které se stahuje nad jejich hlavami.
Peetersova kniha totiž navzdory autorově smyslu pro humor a četným úsměvům, které se roztahují skoro na každé stránce, vypráví dramatický příběh – a vypráví jej ve vyvážené kombinaci hrubě, expresivně nahozeného rukopisu a citlivě formulovaných, uměřených dialogů. Nervnost černobílé kresby, příbuzné s tradicí některých poloh raného německého expresionismu stejně jako s výtvarným rukopisem současných komiksových kolegů Maxe Andersona (Pixy) nebo Joana Sfara (Pascin), je zklidňována senzitivní, ba dojímavou řečí trojúhelníku hrdinů: mladého muže (který příběhem provádí a do nějž se vepsal sám autor) a jeho dávné platonické lásky, jež však do rodícího se vztahu přináší dvojí břímě: virus HIV a tříletého kluka.
Nakaženi jsou oba, matka i dítě, a to nemocí, která zákeřně útočí na to „nejnedotknutelnější“ v mezilidském vztahu, totiž na samu lásku, respektive její fyzickou podobu. Tím se před trojicí aktérů rozvírá vějíř konkrétních i metafyzických problémů a otázek: žena je stigmatizována, vnímá svoji latentní sociální jinakost a k tomu silný pocit viny za zmrzačený život potomka; muž se strachuje z náhle tak zjevně těsného, avšak iracionálně vábného spojení lásky se smrtí a snaží se sžít s rolí náhradního klukova otce. Rovinu každodenní, kdy čtenář stopuje hrdiny v nemocnici, u lékaře i pod peřinou, střídá v závěrečné čtvrtině knihy rovina nadosobní. Bizarní filozofická debata se ukáže sice jen jako sen, ale poselství, které předává, je podstatné – i když je autor ve finální scéně servíruje skoro jako melodrama: „Vidím ji přicházet halou… s tím jejím půvabně utahaným kukučem… hlavou plnou obav a tužeb… a batohem plným malých modrých pilulek…“
Frederik Peeters napsal a nakreslil knihu o sobě – několikrát nám to během vyprávění připomíná („kreslím to, co prožívám nebo jsem prožil“). Ale jeho arteterapeutické komiksové sdělení nemá jen význam pro svého tvůrce: navzdory vědě, která „pojmenovává“, a společnosti, jež „škatulkuje“, čili navzdory dvojici surových molochů bez sebemenší úcty k individualitě člověka, názorně předvádí, že i s peklem se dá vyrovnat a sžít – a že také „nemoc může znamenat štěstí“.
