Pařížská olympiáda je takřka na dohled, ale furt není jasné, co s těmi zatracenými Rusy a Bělorusy. Což je dost skandální, měli by přece zůstat doma, a ne běhat, skákat, vrhat a podobně pod Eiffelkou. I kdyby na dresech neměli symboly putinolandu. Jistě, je to smůla, museli už před časem přestat do sebe ládovat podpůrné drogy, aby v létě prošli aspoň s odřenýma ušima testy, a nakonec nic? Někomu jich může být dokonce líto. K čemuž se však těžko připojit. Prostě jsou občany odporně teroristického státu. Který se nadto, jak víme z rozsáhlých podvodů na sočských zimních hrách před deseti roky, chová i v oblasti sportu příšerně. A trapné jsou řeči o tom, že politika do sportu nepatří. To by sice bylo idealisticky pěkné, jenže historie říká něco docela jiného.
Jen si to vemte: v osmačtyřicátém nesměli do Londýna ve válce poražení Němci. Však by taky na ně, neřkuli na jejich případné medaile, měli občané ještě stále Göringem pobořené metropole těžko náladu. A nemohli přijet ani Japonci. Zatímco Itálie z hříchů osy Berlín–Řím–Tokio vyklouzla, neboť se už na podzim 43 oficiálně připojila ke spojencům. Západem jakž takž uznaná NDR musela v Melbourne (1956) i v Římě (1960) tvořit společnou výpravu se Západním Německem. Jenže po stavbě berlínské zdi s tím byl konec a vrátilo se to, až když bylo Německo sjednocené, tedy do Barcelony 1992. V 80. letech do Moskvy odmítly přijet USA kvůli Brežněvově afghánské avantuře. K čemuž se přidala Kanada s Japonskem, Západním Německem, a dokonce i Čínou. Británie, Francie a Austrálie to sice podpořily, ale nechaly účast na samotných sportovcích a například britská výprava nakonec dorazila. Čistě na revanš čili bez podobného důvodu, sabotovalo SSSR a jeho satelity (vyjma Ceaușeskova svéhlavého Rumunska) o čtyři roky později Los Angeles. Kam se ovšem zase po skoro třiceti letech dostavila Čína, která uraženě odjela ze zmíněného Melbourne, když tehdy neprosadila vyloučení Tchaj-wanců. A děly se všelijaké další bojkoty. Třeba řady afrických států kvůli apartheidu v JAR při montrealských hrách v roce 1976. V létě 88 zase odmítla účast Severní Korea v sousedním Soulu. Stačí?
Z letmého výčtu tedy plyne, že se politika do sportu chtěj nechtěj míchá až běda. A leckdy zcela ospravedlnitelně. To ovšem nějak nechce chápat předseda Mezinárodního olympijského výboru Thomas Bach. Fuj! Na rozdíl od pařížské starostky Anne Hidalgové. Sláva jí!