Srážka ve tmě

„Ha-ha,“ zamyslel se Plovací Sval, ale nerozvinul své myšlenky zevrubněji. A Faustroll přerušil lehkomyslnost těch řečí velkým projevem…“ (Alfred Jarry: Skutky a názory doktora Faustrolla, patafyzika)
I
V současné, tedy porevoluční české literatuře – a bezpochyby i v některých jiných uměleckých kategoriích – se dá stopovat řada poloh, které by čtenáře při bedlivějším ohledávání a pátrání po rodokmenu dovedly k umělecké avantgardě dvacátých a třicátých let minulého století, respektive k různým jejím radikálně novátorským podobám. A to navzdory skutečnosti, že naladění soudobé české slovesné tvorby je mnohem skeptičtější, ba tragičtější, literatura je individuální, ne-li přímo individualistickou záležitostí, a v každém případě její estetická funkce dnes rozhodně nepostačuje k získání takového respektu, jaký měla v čase první republiky. V českém písemnictví či obecněji v uměleckém klimatu po roce 1989 jsou dokonce přítomny minimálně dva směry, které přímo zrodila avantgarda počátku století a které – v prvním případě kontinuálně, v druhém příznačným skokem – pod stejnou vlajkou stále vydávají své poetické plody: surrealismus a patafyzika.
Dvaaosmdesát let od vydání manifestu surrealismu ve Francii, dvaasedmdesát let od založení Skupiny surrealistů v ČSR a osmašedesát let po roztržce Nezval–Teige, která měla potenciál zhasit plamen surrealismu a odsunout jej do krabic archivů podobně, jako v nich ještě před vypuknutím druhé světové války skončily poetismus nebo dada, funguje v Čechách surrealistická skupina, respektive Skupina surrealistů v Čechách a na Slovensku. A zásluhou do roku 1951 Karla Teiga, do roku 1986 Vratislava Effenbergera a poslední dvacetiletí „nikoho a všech“1) se, a to jak dříve v neoficiální podobě, tak po listopadu 1989 v relativně přirozených, svobodných podmínkách, hlásí o slovo svými výtvarnými kreacemi, filmy, básněmi a prózou, dramatickými texty a jejich inscenacemi, revuí Analogon atp. Přičemž dílo autorů, jako jsou básníci Alena Nádvorníková a František Dryje, malíř Martin Stejskal, nedávno zesnulá výtvarnice Eva Švankmajerová nebo její manžel, scenárista a filmový režisér Jan Švankmajer, si získalo respekt i mimo leckdy neprodyšné hranice skupiny, ba dokonce v případě Švankmajerových i ve světě.
II
Patafyzika se vždycky jevila jako skromnější a méně atraktivní, ačkoliv v některých gestech srovnatelně teatrální a excentrická, ale především – ztotožníme-li surrealismus s André Bretonem a patafyziku s Alfredem Jarrym – bohužel kratší dobu žijící sestra surrealismu; byť svým akcentováním absurdity společně s dada a expresionismem tvořila podhoubí, z něhož surrealismus v letech bezprostředně po první světové válce vyrostl. Po předčasné smrti Jarryho (1873–1907), který stvořil ve svém díle dvojici patafyzických ikon, krále Ubu a doktora Faustrolla2), podle českého patafyzika Eduarda Vacka dokonce dvojici archetypů, které „představují veškeré hybné procesy ve vývoji světa“ 3), se v Čechách k patafyzice postupně hlásila celá řada jednotlivců, o jejichž různé afinitě k absurdní komice podrobně pojednává v literárně-historické studii Patafyzické Čechy, Morava a Slovensko psycholog a filozof Vladimír Borecký4).
Linie české recepce patafyziky začíná ještě za Jarryho života, v letech na přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy Arnošt Procházka publikoval v Moderní revui na pokračování překlad Jarryho Messaliny (knižně 1908), pokračuje za první republiky autory Osvobozeného divadla, především Jiřím Voskovcem (který převedl krále Ubu: 1928 inscenace, 1930 knižně), Janem Werichem a Jindřichem Honzlem, ale i Juliem Fučíkem, jenž Jarryho na pražské scéně nadšeně vítal coby recenzent v REDu; po válce navazuje Kainarovými ubuovskými nápodobami (Ubu pokračuje, Ubu se vrací) a poprvé vrcholí v roce 1961, kdy ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění vychází v přetlumočení Prokopa Voskovce staršího soubor Ubu králem a jiné hry a prózy. Svazek otvírá předmluva Ludvíka Kundery, studie, která je první ucelenou informací o Jarrym a patafyzice českému čtenáři vůbec, následují hry Ubu králem, Ubu spoutaný, Ubu na homoli a Dodatky, druhou část knihy tvoří první česká edice Skutků a názorů doktora Faustrolla, patafyzika. Zřejmě toto vydání navedlo na počátku šedesátých let k patafyzice několik mladých pražských surrealistů z Effenbergerova okruhu, mimo jiné Stanislava Dvorského, Petra Krále a Prokopa Voskovce mladšího. V tomto případě však nelze hovořit o bytostném ani tvůrčím ztotožnění s patafyzikou, neboť v jejich básnickém díle té doby, obdobně jako v textech Milana Nápravníka, Romana Erbena nebo Karla Šebka, se protínaly vlivy beatnické poezie, absurdního dramatu a konkrétní poezie s obdivem k naivistům, příkladně Václavu Svobodovi Plumlovskému, jazzové hudbě atd. Nicméně surrealisté měli a mají pro patafyzickou komiku náležité pochopení, neboť konvenuje jejich černému humoru: už v polovině třicátých let se k patafyzice podle svých slov5) hlásil Václav Zykmund, v devadesátých letech ji ve svých dílech oživili jak brněnský okruh A. I. V., tak pražský ,ortodoxní surrealista‘ Pavel Řezníček (mimochodem výbor z jeho poezie, který vydalo v roce 1995 nakladatelství Moaré se jmenuje Plovací sval podle paviána z Jarryho Faustrolla); revue Analogon si zvolila v čísle 36/ 2002 patafyziku jako ústřední téma atd. A na druhou stranu jsou leckteré pasáže z Jarryho Faustrolla anebo z Dnů a nocí halucinantním vírem obrazů a asociací příbuzným poetice automatického textu surrealistů.
V roce 1969 dospěla načrtnutá linie k druhému vrcholu: v revui Světová literatura se v pěti pokračováních objevily Anály patafyziky, které připravil slovenský básník a překladatel Albert Marenčin. Seriál uvedla informativní stať Rogera Shattucka a kromě emblematického Jarryho se dále v blocích objevily tváře a texty Borise Viana, Raymonda Queneaua, Reného Claira a dalších, tedy zakladatelů pařížského Collegia Pataphysica, které fungovalo od roku 1953, a dále řada jmen spojovaných více či méně se surrealismem (Antonin Artaud, Jacques Prévert), s art brut (Jean Dubuffet), Dílnou potenciální literatury čili Oulipem (Jacques Rigaut) anebo dadaisty a jejich předchůdci (Marcel Duchamp, Arthur Cravan). Pro číslo 5–6 Marenčin sestavil Malou antologii patafyziky v Československu – zařadil do ní jednak rozsáhlý materiál věnovaný cimrmanovské mystifikaci Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka a text o ,patafyzických sídlištích‘ autorů Slavomíra Ravika a V. M. Nejtka, jednak ukázky z tvorby lidových umělců (řezbář Vincenc Navrátil z Víru u Rovečného, sochař Václav Kudera z Nového Bydžova a František Jaich, autor fantasmagorického Sadu kultury, zábavy a odpočinku Eldorádo v Jinčicích u Trnova) a jednak ilustrace Milana Paštéky a několik básnických textů Václava Daňka a Jiřího Šindlera.
Přehlédnuto dnešníma očima: Smoljak a Svěrák čerpali – pokud vůbec – z mystifikační roviny Jarryho díla, zmínění lidoví umělci spadají spíš do kategorie insitní tvorby anebo tzv. obzvláštníků a v textech Václava Daňka čteme zřetelné vlivy experimentálního básnictví. Jasné ale zůstává jedno: ať už svým explozivním, byť esteticky rozličným obsahem, anebo načasováním publikace, které se po letech – ve vztahu k duchovnímu rozměru následujícího dvacetiletí – zdá krutě symbolické, normalizace k Análům zpětně přivedla mnoho nadšených čtenářů; mimo jiné z řad budoucího Patafyzického kolegia Teplice.
III
Teoretik Borecký komiku dělí do čtyř konfigurací, na naivitu, ironii, humor a absurditu6), přičemž jejich řazení chápe ontogeneticky, tedy vývojově. O patafyzice uvažuje jako o jednom z prvních výhonků absurdní komiky, která se zrodila v kabaretech a šantánech v Paříži, Mnichově, Londýně, Berlíně anebo ve Vídni na sklonku devatenáctého století, a vnímá ji jako předstupeň či odrazový můstek k absurdní komice kubofuturismu, dada a surrealismu, později dramatice Becketta, Ibsena či Adamova, ale i pop-artu nebo happeningů. V Jarryho mnohovrstevnatém díle, vznikajícím od poloviny osmdesátých let devatenáctého století do roku 1907 a kořenícím v symbolismu, Borecký spatřuje obohacení absurdní komické figury o prvky studentské recese, karikatury a persifláže7). Je ale třeba dát slovo také druhé straně, praxi – čili samotnému Jarrymu, respektive dvojici jeho archetypálních figur, které ve své slovesné tvorbě zrodil: pseudomesiášskému králi Ubu, jenž soudí, že „patafyzika je věda, kterou jsme vymysleli a jejíž potřeba byla všeobecně pociťována…“ 8), a Faustrollovi, ideální kombinaci Fausta s ibsenovským trollem, který hlásá: „Patafyzika je věda o pomyslných řešeních, která pouhým náčrtům symbolicky přiznává vlastnosti věcí zahrnutých do jejich možností.“ 9)
Podrobněji oba archetypy přibližuje Eduard Vacek: „Já se domnívám, že Alfred Jarry byl obrovský vizionář… Právě Ubu a Faustroll přivedli lidstvo tam, kde dneska je. Král Ubu je někým, koho můžeme potkat všude ve vedoucím a řídícím postavení – to je pseudomesiáš, který má propůjčenou moc a sílu, jež ovšem zneužívá pro zmar a svůj egoismus. Protože očekávaný Kristus – Mesiáš nepřišel, nahradili ho nejprve náboženští, dnes političtí pseudomesiáši. Přicházejí s tím, že spasí svět, stavějí se do čela národů, ale ve skutečnosti svět zotročují, umenšují jeho energii a sílu. Druhým archetypem je doktor Faustroll: člověk sice dokonale vzdělaný, jenže zároveň Faust, který upsal duši ďáblu, tedy ideologii, a troll, skřet ibsenovského typu. Když to dáte dohromady, vznikne pseudovědeckost, která podporuje něco, co dokonale slouží ideologii. Tou ideologií může být globalizace, ale i národní identita ve své vypjaté formě.“ 10)
Doplňme ještě, že Shattuck se ve zmíněné stati od pozdější Boreckého interpretace a priori distancuje, když říká, že „nejde o novou filosoficko- -literární školu, která vznikla v Paříži a má být teď nabídnuta žravosti amerického obecenstva“ 11). Patafyzika podle něj „vždycky existovala“, nicméně „odložila masku a odhalila své úmysly teprve ke konci XIX. století, kdy se věda, umění a náboženství začaly ve tmě srážet“12); načež se autor pouští do „pojmově rozporného úkolu – definovat patafyziku nepatafyzickými výrazy“13). Shattuckova definice má sedm bodů. Za prvé: patafyzika je věda o oblasti ležící mimo metafyziku; nebo: patafyzika přesahuje oblast metafyziky právě tak, jako metafyzika přesahuje oblast fyziky – jedním nebo druhým směrem. Za druhé: patafyzika je věda o jednotlivinách, o zákonech ovládajících výjimky. Za třetí: patafyzika je věda o imaginárních řešeních. Za čtvrté: co se týče patafyziky, všechno je stejné. Za páté: patafyzika je chováním neochvějná. Za šesté: všechno je patafyzické; přesto však málo lidí provozuje patafyziku vědomě. A konečně za sedmé: za patafyzikou není nic; patafyzika je poslední instance14).
Je zřejmé, že polapit patafyziku do karteziánské sítě, sevřít ji definicí, opatřit identifikační nálepkou, je snažením, které má samo o sobě absurdní, čili patafyzický rozměr; že patafyzika coby ,věda věd‘ je nepostihnutelná, unikavá, nepolapitelná jako podzemní řeka, která tu – ostatně podobně jako dada – probublává pod povrchem odjakživa a bude se zjevovat a mizet věčně. Podobně jako pro Teiga v polovině dvacátých let byl dada „Peroutka literární kritik“, stejně jako byla dada „Destinová, zpívající sokolíkům na vyšehradské skále“ 15), může se o osmdesát let později vědomý patafyzik každodenně radovat z rozmanitých porcí absurdity, které mu na zlatých podnosech servíruje hejno nevědomých patafyziků: anonymní celebrity i politická elita – ostatně ve svých prózách tak činí jak hlava někdejšího Patafyzického kolegia Teplice Eduard Vacek (1947), tak jeho intendantka Svatava Antošová (1957). Jejich knížky jako by říkaly: jediné, oč jde, je stát se vůči patafyzické potencialitě vnímavý – naučit se ji vidět, tedy přestoupit z postu nevědomého patafyzika na pozici patafyzika vědomého. Dodejme však, že otázkou zůstává, zda-li lze tento ,dar vidění‘ získat, anebo je zašifrován v našem genetickém kódu.
IV
Patafyzické kolegium vzniklo v roce 1982 (den ani měsíc nejsou známy); u jeho zrodu stáli kromě zmíněných Vacka a Antošové muzikant Miroslav Wanek, tehdy baskytarista a textař punkových FPB, od roku 1985 kontinuálně působící jako zpěvák, klavírista, kytarista, autor textů a hudby v alternativním souboru Už jsme doma, a dvojice dnes neprávem pomíjených výtvarníků: malíř Václav Lukášek a fotograf Petr Kuranda. Vacek svoje iniciační setkání s Marenčinovými Anály zúročil až se zpožděním třinácti let, neboť v průběhu sedmdesátých let se na delší čas sblížil se Svědky Jehovovými: „Protože jsem pociťoval nevzdělanost v oblasti Bible, přijal jsem nabídku ke studiu, a aniž bych k tomu vědomě cílil, stal jsem se jejich starším. Časem jsem ale zjistil, že právě mezi Svědky Jehovovými nacházím cosi patafyzického: jejich učení mě občas přivedlo k vnitřním rozladám. Některé texty byly zajímavé, jiné absurdní. Ty druhé jsem začal lehce ironizovat a posouvat do roviny persifláže.“ 16)
Také cesta Svatavy Antošové ke kolegiu měla podobně komický potenciál: „Někdy v osmdesátém prvním mě seznámila teplická výtvarnice Eva Šmídová s malířem Václavem Lukáškem. Ten mě pak pozval na jakési sezení k Vackovým, kde už byli Míra Wanek a Petr Kuranda. Netušila jsem, že jsme právě založili Pako, tedy Patafyzické kolegium.“17) A ještě Wanek: „Kolegium založil Eda Vacek, ani nevím jistě, jestli už existovalo předtím, než jsem tam přišel, ale po mém příchodu jej tvořila pětice Eda Vacek, já, Venca Lukášek, Sváťa Antošová a Petr Kuranda. U stolu téměř vždy seděla také Edova žena Ludmila. První schůzky byly víceméně takovým společným čtením především Análů patafyziky ze Světové literatury. Eda nám zapůjčil Jarryho a také čas od času přinesl nějaký svůj výtvor. Stěny Edova bytu pokrývaly jeho obrazy, třírozměrné koláže a skorosochy, některé z nich už přímo inspirované patafyzikou.“18)
Aktivita kolegia se rozprostřela mezi pravidelné schůzky, organizování různých polosoukromých performancí, her a akcí, k nimž následně vycházely na psacím stroji množené sborníky (Vacek: „Slavili jsme například výročí konce třicetileté války, v prosinci jsme nafoukli gumové matrace a vyrazili se koupat do krystalické vody do Krušných hor. Rozhodli jsme se uspořádat mezinárodní patafyzické symposium – bohužel, nikdo ze zahraničí nepřijel, ale i tak došlo k přednesu významných referátů na téma Odstranění traumatu při vyměšování v panelové výstavbě.“19)), a publikaci výtvarně-literárního občasníku Pako, kterého do roku 1986 vyšlo vždy v deseti kopiích deset čísel – všechna jsou archivována v pražské knihovně Libri Prohibiti. Miroslav Wanek ke koncepci časopisu, jeho obsahu a nesnázích s výrobou uvedl: „Každý přinesl to, co vytvořil nebo našel, a pak jsme to třídili a rozdělovali si, kdo co přepíše na stroji v deseti průklepech. První kopie byla v podstatě braillovým zápisem, protože kusy papíru úplně chyběly a text bylo možné číst buď jen hmatem, anebo odhadem podle tvaru výseků. Poslední kopie připomínala noviny, které spadly do vody, nebo útržek textu, který při praní zůstal člověku v kapse… Kromě vlastní tvorby jsme v časopise přinášeli ukázky z Análů patafyziky, z děl různých autorů, jako byli Jarry nebo Queneau, a taky ukázky z časopisů Hara-kiri a Analogon. A pak samozřejmě cokoli, co se našlo ‚na ulici‘, třeba plakát bezpečnosti práce hlásající ‚Chraňte svůj zrak jako… jako oko v hlavě‘ nebo kreslené vtipy Andrzeje Mleczka. (…) O výtvarnou stránku časopisu se staral hlavně Petr Kuranda, který tou dobou začal objevovat svůj největší zájem a talent – uměleckou fotografii. Do každého čísla vytvořil deset kopií od ofocených obrázků nebo svých vlastních fotek. Obálku vyhotovoval nejčastěji Eda. Součástí každého čísla Paka byl takzvaný zásadní článek. Psal je rovněž většinou Eda a byly někdy zdrojem takových drobných neshod, především když se Eda neudržel a ,pašoval‘ do textu politickou satiru nebo kritiku. Z větší části to ale byly úvahy řekněme filozofické, tedy vědecké, jak se na patafyzika sluší… První číslo mělo jen pár stránek a fotky nalepené na papíře, u pozdějších čísel stránek valem přibývalo, až k osmdesáti, a pro reprodukce jsme začali používat takzvaný dokument, měkký foto papír, který vytvářel alespoň trochu iluzi novinové ilustrace. Poslední číslo – desáté – bylo celobarevné. Nebyl v něm žádný text a listy měly všechny možné barvy. Tímto číslem jsme dosáhli patafyzické dokonalosti a vydávání časopisu jsme ukončili.“ 20)
Skutečným důvodem konce Paka a rozpadu Patafyzického kolegia ovšem nebylo dosažení pomyslného vrcholu patafyzické dokonalosti, ale razie na undergroundový časopis Vokno v polovině roku 1986, při níž byl Vacek zatčen a následně odsouzen k odnětí svobody na jeden rok podmíněně. Do Vokna přispíval, přátelil se s Františkem ,Čuňasem‘ Stárkem; záminka k odsouzení prvního patafyzika na světě stojí za připomínku: „Já jsem nedlouho před zatčením připravoval jedenácté číslo sborníku, ve kterém měly být koláže s tématikou pornografie. Měl jsem doma několik pornografických časopisů, které oni při prohlídce našli. U soudu se mi pak snažili prokázat, že jsem s nimi obtěžoval okolí, nejlépe malé děti na pískovištích. Kuriozní okamžik nastal, když se mě soudce ptal, proč jsem měl ty materiály doma. Odpověděl jsem, že jsem z nich chtěl udělat koláž. A on diktoval do protokolu: Chtěl z nich udělat koláč.“ 21) Po návratu z vězení v roce 1987 Vacek o obnovení kolegia neuvažoval, a ani to nebylo možné: Antošová odešla do Českých Budějovic, kde v továrně na smaltované nádobí „splynula s pracujícím lidem“, Wanek se přesunul s Už jsme doma do Prahy. K oživení aktivit spojených s kolegiem nedošlo ani po listopadu 1989, neboť Vacek na dva roky zamířil do vysoké politiky a stal se poslancem České národní rady; dnes pracuje na generálním ředitelství Vězeňské služby ČR a píše knížky, v nichž se senzibilita pro absurdní momenty ve všednodenní realitě prolíná s nadčasovou posedlostí ženským tělem22). Sám prohlašuje, že jej – podobně jako výtvarníky Vožniaka, Nepraše nebo Dlouhého – zajímá předně „filosofie divna“, čili „touha popsat věci a lidské záležitosti, které mi připadají něčím zvláštní a svobodomyslné“ 23). Antošová se brzy etablovala jako básnířka (knižně debutovala už v roce 1987), autorka imaginativních a bezskrupulózních textů, k nimž v posledních letech přibyly i dvě prózy, obě s cynismem a ironií reflektující jednak autorčinu homosexualitu, jednak poměry v dámském magazínu Cosmopolitan, případně v městské knihovně v Teplicích, tedy v podnicích, kde spisovatelka během devadesátých let pracovala24). Wanek je dodnes leaderem doma i v zahraničí kritikou respektovaného hudebního souboru, s nímž vydal několik desek; věnuje se filmové hudbě, jako spoluautor je podepsaný pod titulem o The Residents a příležitostně – časopisecky i knižně – zveřejňuje svoji poezii a písňové texty25).
V
Ačkoliv spiritus agens české ,vědy věd‘ Eduard Vacek na čas své aktivity přesunul do oblasti nevědomé patafyziky, tedy do politické sféry v době rozpadu Československa, vědomá patafyzika o sobě dala v organizované podobě opětovně vědět už v roce 1991: došlo však k přesunu epicentra z Teplic do hlavního města, respektive k rozštěpení epicentra na pražské a teplické, potažmo severočeské. V letech 1991–1993 se zásluhou tria David Emanuel Cígler, Petr Martin Vašek a Daniel Štverák objevilo devět čísel černobílého, polosamizdatového časopisu Filtré a souběžně v letech 1993–1995 fungovalo stejnojmenné nakladatelství, pod jehož hlavičkou vyšla například Vackova reportážní zpráva z ročního pobytu v kriminále (Občanský průkaz, prosím, 1993) a již zmíněný výbor z poezie surrealisty Řezníčka Plovací sval (1995). V roce 1993 magazín Filtré skončil a nahradil jej ,patafysický občasník‘ s titulem vypůjčeným z Jarryho věčného kalendáře – Clinamen. Zpočátku dvaatřicetistránkové periodikum, které vycházelo čtyřikrát do roka, později až stostránkový sborník, tištěný v barvě a vydávaný se stále většími prodlevami. Cíglera na šéfredaktorském postu vystřídal Štverák – grafik, autor dosud minimálně publikovaných básní a prozaických textů; v redakci jej doplnili Vacek, Vašek a Wanek. V roce 1995 se také nakladatelství Filtré přejmenovalo na Clinamen: za jedenáct let existence vydalo třiadvacet knižních publikací, mezi nimi překladové tituly (A. Vollard, Pitigrilli, A. Robida), básnické sbírky a knížky povídek či novely (S. Antošová, E. Vacek, V. Shock) a almanachy poezie Břitvou do klavíru, Jít pevně za svým imbecilem, Hovnajs! a Kámen do voda.
V editorialu prvního čísla Clinamenu z jara 1993 šéfredaktor přislíbil, že s novým čtvrtletníkem zamýšlejí „provést hlubokou orbu na poli současného literárně-publikačního dění… Chceme zkypřit, vyplevelit a zúrodnit literární půdu, udusanou zběsilými tanci intelektuálů“ 26). Časopis tiskl původní i překladovou literaturu, publikoval černobílé kresby (komiks, vtipy) i barevné reprodukce (mj. prací Hanse Bellmera, Kurta Schwitterse a Rolanda Topora). O antiintelektuální slovesné i vizuální ,kypření‘, ,plevelení‘ a ,zúrodňování‘ se do roku 1997 – kdy Clinamen po osmi vydaných číslech z důvodu finanční tísně přestal vycházet, načež v roce 2001 přesunul svoji základnu na internetovou adresu www.czecharts. com – dále starali především ex-členové teplického kolegia, ale také noví sympatizanti z řad básníků a prozaiků (K. Valentová, J. Martinová, P. Masopust, Z. ‚Hmyzák‘ Novák, P. Rajčan, J. Typlt, O. Vrábel, B. Vaněk- Úvalský, V. Shock) i výtvarníků – mezi nimi Pavel Kreml, Ivo Medek Kopaninský, Jiří Pošva, Zbyněk Kouba a Martin Velíšek, mj. autor obalů desek Už jsme doma či výzdoby žižkovského hostince U Vystřelenýho voka, který se v druhé polovině devadesátých let stal domovským pohostinským zařízením redakce Clinamenu. Periodikum udržovalo čilý kontakt i se slovenskými patafyziky, konkrétně s pseudonymním Pero Le Kvetem, autorem souboru esejů k patafyzice27), a jeho magazínem Mozgomiškár. Na Slovensku se obdoba Patafyzického kolegia Teplice zformovala také ještě před pádem komunistického režimu, v roce 1988, kdy vznikla Spoločnosť pre pestovanie a šírenie patafyziky na Slovensku (SpPaŠPnS), která se hlásila k Albertu Marenčinovi a vydávala časopis Bachor.
Po čtyřech letech strávených ve virtuálním prostoru se Clinamen v létě 2005 vrátil k tištěné podobě: pozměněnou redakční radu tvoří Eduard Vacek, Ivo Medek Kopaninský, Daniel Štverák a Viki Shock, obsahově se časopis otevřel post- -surrealismu (R. Erben), existenciálně laděným textům (F. Příhoda) i nonsensu (L. Medek); uzavřen ale bohužel zůstal všemu mimopražskému: jednak skupině teplických patafyziků sdružených v radikálním baletu Vyžvejklá bambule, exhibicionisticko- destruktivním spolku, jehož členy jsou Patrik Linhart, Jiří ,Blackfoot‘ Šerý, Petr Stejskal a Radim Neuvirt, a rovněž kolem undergroundového občasníku Dekadent geniální, vydávaného Linhartem a Annou Marií Pecháčkovou s pauzami od roku 1994; dosud vyšlo devět čísel. V novém Clinamenu se nedostal ke slovu ani děčínský František Řezníček, společně s J. H. Kalifem provozovatel nakladatelství Vesele mrtvý domeček a člen literární skupiny Houby s woctem, vydávající příležitostně sborníky textů především komického a mystifikačního charakteru. Ale netřeba, jak čteme v anonymním úvodním slově devátého Clinamenu, v tom hledat logiku, neboť „nestali jsme se vědomými patafyziky proto, aby nám lidé rozuměli“ 28).
VI
A logiku netřeba hledat ani v estetické či žánrové diferenci sedmnácti autorů, které svedla dohromady knížka Hovnajs! s poddtitulem Antologie české patafyziky 1982–2004, již jako vizitku životnosti české patafyziky posledního zhruba čtvrtstoletí vyslal do světa na sklonku roku 2004 Clinamen: poezie, próza i dramatický text v tomto svazku odbíhají jednou k naivistické stylizaci (P. Rajčan, I. Medek Kopaninský), jindy k imaginativnímu či doslovně surrealistickému projevu (K. Valentová, P. Řezníček), další autoři přiznávají vlivy charmsovské literární grotesky (V. Shock a R. S. Vronsky, P. Linhart, F. Řezníček), totálního nonsensu (D. Žikeš) či s nadsázkou řečeno poezie všedního dne (E. Vacek); přiznanou inspiraci Jarrym čteme v textech S. Antošové, P. M. Vaška, D. Štveráka i v křehké lyrice M. Wanka.
Různé estetické odstíny, které v knize nacházíme, nás dovádějí k závěru, že patafyzika – tak, jak ji chápou autoři, kteří se k ní dnes v Čechách hlásí, a tak, jak ji pochopil i editor svazku Hovnajs! – není apriorně daná literární estetika, ale především mimoliterární, životní souznění v citu pro absurditu, kterou lze uchopit rozmanitými slovesnými (a ovšemže i výtvarnými, divadelními či filmovými) prostředky. Ostatně podobný dojem z druhořadosti jednotícího estetického rámce lze získat, a tedy bytostnou spřízněnost nabýt při četbě děl autorů ze zmíněného okruhu A. I. V. (B. Solařík, T. Přidal, R. Telerovský, B. Ingr), před nimi Pražské banalýzy (mj. J. Bok, I. Medek Kopaninský), Řimsologů (mj. A. Kaufmann, J. Hůlek), Šmidrů a jejich nástupců z Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, případně v trapné poezii Iva Vodseďálka a Egona Bondyho z počátku padesátých let minulého století. Konečně i připomínaní mladí surrealisté S. Dvorský, P. Král, R. Erben se zkraje šedesátých let potkali nejprve lidsky a až později v textech. Možná to s patafyzikou v Čechách, na Moravě a ve Slezsku je nakonec obdobně jako ve Vianově pozoruhodné eseji o pornografii29): někdo ji vidí všude, jiný nikde; jednoho elektrizuje, druhému z ní ani koutek nezacuká či tep nezvýší. Ale ať už je patafyzika všude, anebo nikde, elektrizuje, cuká koutkem, nebo necuká, na každý pád platí, že bez absurdity a citlivosti k jejím rozličným projevům a převlekům se v dnešním světě nedá žít.

Foto archiv autora
Poznámky:
1) Nádvorníková, A.: Vidím, objevuji, in: Kopáč, R.: Je tu nejdrahocennější hlava, Concordia, Praha 2003, s. 103
2) Jarry, A.: Král Ubu a jiné hry a prózy, SNKLU, Praha 1961; přel. P. Voskovec st.
3) Vacek, E.: A oni uctívali plivátko…, in: Kopáč, R.: Je tu nejdrahocennější hlava, Concordia, Praha 2003, s. 143
4) Borecký, V.: Patafyzické Čechy, Morava a Slovensko, in: Hovnajs! Clinamen, Praha 2004, s. 9–42
5) Zykmund, V.: Otevřený dopis A. Marenčinovi, in: Světová literatura 5–6/1969, s. 392–393
6) Borecký, V.: Teorie komiky, Hynek, Praha 2000, s. 40–41
7) Borecký, V.: Imaginace, hra a komika, Triton, Praha 2005, s. 175
8) Jarry, A.: Ubu králem a jiné hry a prózy, SNKLU,Praha 1961; přel. P. Voskovec st.
9) Jarry, A.: Ubu králem a jiné hry a prózy, SNKLU,Praha 1961; přel. P. Voskovec st., s. 243
10) Vacek, E.: A oni uctívali plivátko…,in: Kopáč, R.: Je tu nejdrahocennější hlava,Concordia, Praha 2003, s. 143
11) Shattuck, R.: Na prahu patafyziky,in: Světová literatura 1/1969, s. 8
12) Shattuck, R.: Na prahu patafyziky,in: Světová literatura 1/1969, s. 8–9
13) Shattuck, R.: Na prahu patafyziky,in: Světová literatura 1/1969, s. 10
14) Shattuck, R.: Na prahu patafyziky,in: Světová literatura 1/1969, s. 10–14
15) Teige, K.: Svět, který se směje, Odeon, Praha1928, s. 34
16) Vacek, E.: A oni uctívali plivátko…,in: Kopáč, R.: Je tu nejdrahocennější hlava,Concordia, Praha 2003, s. 139
17) Antošová, S.: Ascendent mám v Drbně(rozhovor Radima Kopáče), in: Antošová,S.: Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala,Concordia, Praha 2005, s. 234
18) Wanek, M.: Nic není mrtvé, dokud to žije,in: Kopáč, R.: Je tu nejdrahocennější hlava,Concordia, Praha 2003, s. 160
19) Vacek, E.: A oni uctívali plivátko…,in: Kopáč, R.: Je tu nejdrahocennější hlava,Concordia, Praha 2003, s. 139
20) Wanek, M.: Nic není mrtvé, dokud to žije,in: Kopáč, R.: Je tu nejdrahocennější hlava,Concordia, Praha 2003, s. 161
21) Vacek, E.: A oni uctívali plivátko…,in: Kopáč, R.: Je tu nejdrahocennější hlava,Concordia, Praha 2003, s. 140
22) Eduard Vacek knižně vydal: Občanský průkazprosím (Moaré, Praha 1993), Povídky (Clinamen,Praha 1995), Sviňoďasi (Clinamen, Praha 1997),Příběh muže, který nebyl účasten na lásce paní P.(pod pseudonymem R. Bian, Clinamen, Praha1999), Mí devianti mi rozumějí (Clinamen, Praha2001), Cesta / The Fairy Journey (Clinamen, Praha2003), Rozumím svým deviantům (Clinamen,Praha 2004).
23) Vacek, E.: A oni uctívali plivátko…,in: Kopáč, R.: Je tu nejdrahocennější hlava,Concordia, Praha 2003, s. 144
24) Svatava Antošová knižně vydala: Říkají mipoezie (Mladá fronta, Praha 1987), Ta ženskámusí být opilá (Československý spisovatel, Praha1990), Tórana (Mladá fronta, Praha 1994), …anižťala hlavou (Krásné nakladatelství, Praha 1994),Kalendář šestého smyslu (Clinamen, Praha 1996),Dáma a švihadlo (Votobia, Olomouc 2004), Ještěmě nezabíjej! (Protis, Praha 2005), Nordickoublondýnu jsem nikdy nelízala (Concordia, Praha2005).
25) Miroslav Wanek knižně vydal: Texty 1981–1991(A-Beat, Brno 1991), The Residents – Mezi čtyřmaočima (s K. Císařem, Argo, Praha 1995), Už jsmedoma – 11 (s M. Velíškem, Argo, Praha 1996). Jezastoupený mj. ve sbornících Břitvou do klavíru(ed. R. Kopáč, Clinamen, Praha 2002) a Hovnajs!(ed. R. Kopáč, Clinamen, Praha 2002).
26) Vážení (editorial), in: Clinamen č. 1/1993, s. 2
27) Le Kvet, P.: Eseje, Clinamen, Praha 1996
28) Vítáme… (editorial), in: Clinamen č. 9/2005, s. 3
29) Vian, B.: O užitečnosti erotické literatury,in: Podšité chvilky, Garamond, Praha 1998,přel. T. Kybal, s. 84–111
Vybraná literatura k tématu:
Antošová, S.: Kalendář šestého smyslu, Clinamen,Praha 1996
Antošová, S.: Nordickou blondýnu jsem nikdynelízala, Concordia, Praha 2005
Borecký, V.: Teorie komiky, Hynek, Praha 2000
Borecký, V.: Imaginace, hra a komika, Triton,Praha 2005
časopis Clinamen 1–9 (1993–2005)
časopis Dekadent geniální 1–9 (1994–2005)
časopis Filtré 1–9 (1991–1993)
Jarry, A.: Ubu králem a jiné hry a prózy, přel.P. Voskovec st., SNKLU, Praha 1961
Kopáč, R. (ed.): Břitvou do klavíru, Clinamen,Praha 2002
Kopáč, R. (ed.): Hovnajs! Antologie česképatafyziky 1982–2004, Clinamen, Praha 2004
Kopáč, R.: Je tu nejdrahocennější hlava,Concordia, Praha 2003
Linhart, P.: Napsáno v trenýrkách,Protis, Praha 2006
Marenčin, A. (ed.): Anály patafyziky,in: Světová literatura 1–6/1969revue Analogon č. 36/2002
Neuvirt, R.: Concorde mého smutku odlétá,Grafobal Pres, Ústí nad Labem 2004
Vacek, E.: Moji devianti mi rozumějí, Clinamen,Praha 2001
Vacek, E.: Rozumím svým deviantům, Clinamen,Praha 2004