Pokud Ladislava Červenáka, řečeného Laci, zrovna neuvidíte, jak v rukou svírá kontrabas v nejlepší slovenské bluesové kapele ZVA 12-28 Band (kterou mimo jiné znáte i z Boskovic 2009), 
můžete si být jisti, že má po ruce fotoaparát. A je skoro stoprocentní, že to nebude trvat déle než deset minut, než ho odněkud vytáhne a na nějaký zajímavý objekt zamíří. Klidně i na vás. Výsledky tohoto Laciho koníčku si můžete nyní prohlédnout v čítárně Unijazzu, kde je výstava s názvem Človečina k vidění do 10. ledna. „Když mi bylo čtrnáct, rodiče se mě ptali, čím chci být, a já řekl, že fotografem. Naši řekli, že to dělají jen nějací postižení a dali mě na hnojárnu. Z té mě po půl roce vyrazili,“ řekl mi Laci po vernisáži, která se kupodivu neodehrávala v bluesovém duchu, zahrál na ní slovenské lidové motivy na fujaru známý v Praze žijící slovenský muzikant Swetja. „Vždycky jsem ale měl fotky rád, rád jsem si je prohlížel. Až jsem to před čtyřmi lety nevydržel a koupil si fotoaparát. Ještě mi chybí pořádný objektiv.“ Zajímalo mě, jestli je v nějakém vztahu Laciho focení a hraní v bluesové kapele. „Asi je to nějaký podobný cit,“ zamyslel se. „Fotím normální lidi, normální život – a takové je i blues.“ Což lze potvrdit. Přestože některé výjevy, příběhy a lidské podoby na Laciho fotografiích mohou působit stylizovaně, jedná se výhradně o momentky. „Když prostě jdu okolo něčeho zajímavého, vyfotím si to, protože mám pořád u sebe aparát. Ale z takových dvou tisíc fotek za něco stojí tak tři.“ S takovou spotřebou zaplaťpánbu za digitál, říkám. Fotit na normální film, to by ses nedoplatil. „Ale kdepak, film je mnohem lepší,“ skáče mi do mojí zcela laické úvahy Laci. „Hrozně se těším do důchodu. Pořídím si černou komoru a budu fotit už jen na film.“
