Ockeghem, Beethoven, Verdi, Schönberg, Webern. Stockhausen, Boulez, Maderna, Xenakis, Cage. Tak by mohly vypadat vertikální a horizontální řady uměleckých i lidských příbuzností, vlivů a inspirac italského skladatele Luigiho Nona (1924–1990). Bývá řazen k avantgardistům, dodekafonikům, serialistům, autorům aleatorní, elektronické a experimentální hudby. Jeho čtyřicetiminutové Fragmente-Stille, an Diotima, napsané na přelomu let 1979 a 1980 pro Beethovenův festival v Bonnu, uvedl mezinárodně obsazený Fama Quartet v rámci třetího ročníku „pražského festivalu soudobé hudby“ Contempuls.
Nonovo dílo je rozcestníkem. Za prvé: název. „Stille“ znamená v italštině „styl“ i „tón“, v němčině „ticho“; odtud se dá spekulovat nad zlomkovitou strukturou skladby, rozdělené do třiapadesáti různorodých úseků, inspirovaných verši, které psal Friedrich Hölderlin koncem 18. století své platonické lásce Susette Gontardové. „Fragment“ pasuje jak na otevřenost, nedokončenost Hölderlinova díla, tak na dobu, v níž Nono svoji práci, určenou smyčcům, napsal; jsou to právě 70. a 80. léta minulého století, kdy postmoderna, pro jejíž myšlení je fragment jedním z důležitých stavebních kamenů, vydala svá největší díla. A Dio tima? Nejde jen o Hölderlina; Platon ji vyvolává jako polomytickou kněžku ve svém Symposiu, v řeči se Sokratem ji portrétuje jako zasvětitelku ve věcech ideální lásky.
Nonovo dílo je rozcestníkem. Za druhé: kontexty. „Fragmenty“ jednak přiznávají vliv novátorského radikalismu darmstadtské školy, která odmítla klasické hudební formy a otevřela výhled na nový svět, podmíněný totálním rozbitím harmonicko-melodických tradic (ať v chladném, racionálně spekulativním podání Stockhausena, nebo v měkčí, lyričtější verzi Boulezově). Jednak se vztahují ke starému světu, k jistotě a řádu, jak naznačuje zejména využití Verdiho enigmatické stupnice, poskládané střídavě z tónů stupnic durové a mollové. Nono hrál v darmstadtské škole roli avantgardisty, který „boří s respektem“, bere v potaz zákony dějinného vývoje: věděl, že soudobá hudba nemůže přežít bez vědomí historických souvislostí. Ovšem úvahy, do jaké míry určovaly tento postoj skladatelův celoživotní příklon k neomarxismu a jeho členství v Italské komunistické straně, zbytečně svádějí z cesty.
Nonovo dílo je rozcestníkem. Za třetí: posluchačská zkušenost. Během skladby, jejíž strukturu i povahu spoluurčuje interpretův „dialog“ s vybranými Hölderlinovými verši a která je konstantní jen svým pohybem mezi plochami zvuku a ticha, mi vytanuly na mysli Jarryho Skutky a názory doktora Faustrolla, patafyzika (1911). Žánrově proměnlivá a unikavá próza, kde se potrhlý titulní doktor plaví po sedmadvaceti ostrovech, z nichž každý je ,napsaný‘ v duchu jedné knihy z Faustrollovy knihovny.