Roku 1956 zvítězil v užší soutěži na Československý pavilon pro světovou výstavu EXPO 58 v Bruselu v konkurenci návrhů několika architektů zvučných jmen 
projekt týmu Františka Cubra, Josefa Hrubého a Zdeňka Pokorného. A nutno dodat, že zvítězil zcela po právu, neboť mezi studiemi Bohuslava Fuchse, Františka Marii Černého, Jaroslava Fragnera a dalších představoval jedinou skutečně progresivní architekturu, souměřitelnou s aktuálním děním na evropském poli stavební kultury. Tito účastníci architektonického klání se totiž nedokázali (či obávali) ve svých projektech zbavit balastu monumentality a jisté dávky ideologického patosu, podle jejich přesvědčení symbolizujícího lidově demokratické Československo, jež měly jejich pavilony reprezentovat. Pozdější úspěch československého pavilonu na světové výstavě, oceněné řadou cen, především Zlatou hvězdou EXPO 58, potvrdil jen správnou volbu soutěžní jury. Nesmíme ovšem zapomínat, že tento úspěch, jež na jedno desetiletí vrátil ČSR mezi země s tradicí moderní architektury, by 
se nedostavil bez souladu a komplexnosti „…všech složek architektonického díla, záměrným ukázněním vnějšího výrazu, který předpokládal odlišení od mnoha ostatních efektních tvarů (…) úměrností použitých prostředků a příjemným, intimním lidským měřítkem…“ a v neposlední řadě bez invenčního libreta. Jeho autor Jindřich Santar zamýšlejíc představit zahraniční veřejnosti, „…jak český a slovenský lid pracuje, jak tráví svou volnou chvíli a jak žije kulturně…“, jej rozdělil do tří hlavních částí: práce, odpočinek a kultura v ČSR. Po skončení světové výstavy byly pavilon i restaurace přeneseny do Prahy. Pavilon počátkem 90. let, tedy v éře divokého kapitalismu, zničil požár a chátrající restauraci nový majitel před několika lety zničující rekonstrukcí přeměnil v administrativní budovu. Příležitost obnovit v této elegantní budově restauraci, která by se vzhledem k rostoucímu zájmu o tzv. bruselský styl jistě těšila velké oblibě, byla promarněna.
