Před více než jedním stoletím platila rakouská architektura za progresivní. Dílo jejího čelního představitele Otto Wagnera mladá generace českých architektů nejen bedlivě sledovala, ale přímo se jím inspirovala.
Dlouhé roky tak Wagnerovy teoretické studie jakými byly např. Moderní architektura nebo Velkoměsto přímo ovlivňovaly i českou moderní architekturu, reprezentovanou zpočátku Janem Kotěrou. Nebyl to ovšem jen Wagner, nýbrž i Adolf Loos, jehož dílo stoupenci moderního stavění v českých zemích obdivovali.
Po vzniku samostatné republiky vliv rakouské stavební scény logicky zeslábl, a to nejen z politických či národnostních důvodů, ale i proto, že jej postupně vytlačily vlivy jiné. Nejdříve to byla architektura holandská (zprvu tvorba H. P. Berlageho, později skupiny De Stijl nebo architekta J. P. P. Ouda), částečně i německá (P. Behrens), ale zejména architektura francouzská v čele s díly Le Corbusierovými, která při formování českého purismu a funkcionalismu sehrála klíčovou roli.
Každému zájemci o dění na stavební scéně našich jižních sousedů za uplynulých 120 let tak vřele doporučuji stálou expozici, která je pod názvem Rakouská architektura 20. a 21. století ke shlédnutí ve vídeňském Centru architektury. Výstava není sice vyčerpávající přehlídkou rakouské architektury minulého století, představuje ovšem vizuálně podmanivě koncipované minimum, které laika detailně obeznámí se všemi klíčovými momenty v historii stavebního umění našich jižních sousedů. Výstava, adjustovaná ve velké síni Centra architektury, zcela odpovídá dnešním trendům. Vystavené materiály tak nepředstavují unikáty, nýbrž jejich kopie. Znalce tento způsob prezentování jistě připraví o vzrušující setkání s originály proslulých architektů, na druhé straně umožňuje představit značné množství materiálů v graficky a designérsky přitažlivém pojednání, jehož se v tomto případě zhostilo vídeňské studio Walking-Chair.
Na začátku zaujme stěna s portréty architektů, mezi nimiž samozřejmě nechybí tvůrci čeští, v českých zemích narození či jen dlouhodobě pracující. Jen stěží si lze představit podmanivější úvod výstavy. Stejně podmanivě je ale řešena celá výstava. Téma zde není prezentováno klasickým, možná i nudným způsobem, tedy chronologicky seřazenou přehlídkou toho nejlepšího, nýbrž několika skupinami témat, o nichž se autoři domnívají, že v dějinách moderní architektury jejich země sehrály klíčovou roli. Setkáme se zde tudíž s několika fenomény, výstavbou proslulé vídeňské Okružní třídy (Ringstrasse) počínaje a současnou ekologicky šetrnou architekturou konče. Každý z fenoménů je doprovázen nejen množstvím materiálů, fotografi í či fi lmů a videí, ale i prezentacemi, které běží na designovaných počítačích Apple. Během asi dvojhodinové prohlídky ukončené designovanou pohovkou, z níž je možné shlédnout na několika obrazovkách videa o nejnovějších dílech rakouských architektů, či jen načerpat nové síly, se návštěvník může zamyslet nad tématy či fenomény, jakými byly např. idealismus, fašistická architektura, či její poválečné eliminování formou nové, socialistickému realismu blízké výstavby.
Mě osobně zaujalo několik kapitol. Zejména tzv. Rudá Vídeň, tedy období 20. a počátku 30. let, kdy město, jako vůbec první hlavní město v Evropě řídila sociálně demokratická radnice. Během tohoto období byla realizována masivní bytová výstavba, tzv. dvory, na jejichž mnohdy expresionistické podobě spolupracovali přední architekti. Za návštěvu stojí úchvatný soubor, tzv. Karl Marx Hof architekta Karla Ehna z přelomu 20. a 30. let.
Logicky velkou pozornost autoři výstavy věnovali i utopické architektuře z období 60. a 70. let, která v mnoha ohledech souzněla se známým rakouským akčním uměním a silně ovlivnila i generaci architektů Školky Sial.
