Věžový vodojem v Brně-Kohoutovicích navrhl v roce 1969 olomoucký architekt Tomáš Černoušek. Autor, jenž z dřívějška proslul taktéž jako brilantní kreslíř a tvůrce cyklu kreseb utopické architektury (Absolutní architektura), vypracoval návrh v ateliéru inženýrsko-projektového závodu Sigma Olomouc. Dílo, v jehož takřka sochařsky pojednaných hmotách se mísí inspirace českým kubismem s ozvuky skulpturálních tendencí v tehdejší architektuře, představovalo alternativu nerealizované ocelové vodárenské věže pro Olomouc z roku 1967. Vodojem, pro jehož realizaci architekt nakonec použil kombinovanou konstrukci – železobetonový dřík, byl odlit pomocí posuvného bednění a tzv. kalich sestaven z ocelových žeber vyplňovaných prefabrikovanými deskami, je dimenzován pro 700 m3 vody. Se svými třiceti metry výšky patří do kategorie středně velkých vodárenských věží. Přesto se stal jednou z výrazných dominant horizontu města Brna. Stavba, která „splňuje svým tvarem jak požadavky technické, tak i výtvarné stránky celé problematiky“, jak později uvedla odborná revue Architektura ČSR, si okamžitě po svém dokončení v roce 1973 vysloužila oprávněnou pozitivní kritiku, neboť v oblasti inženýrských staveb představovala „po dlouhé době zdařilou výjimku v kvalitě architektonického ztvárnění“. Skulpturalismus, jenž je neodmyslitelně spjat s Černouškovou tvorbou, usiloval o více než pouhé prolnutí architektury a výtvarného umění v jedno. Sigfried Gideon, jak uvádí Rostislav Švácha, zpočátku vysvětloval jeho tvarování stavby sochařským způsobem, „přesunem zájmu architektů od prostoru-dutiny k prostoru vně stavby“. Později, pod vlivem Utzovovy opery v Sydney, se mu architektonický skulpturalismus „začal jevit i jako ztělesnění architektova práva na svobodný, funkcí neomezovaný výraz“. Skulpturalismus jako protiváha technicismu byl mnohými považován za platformu, která může člověku nabídnout únik před „odlidštěnou technicistní a zpanelizovanou architekturou“.
Foto Sbírka architektury Muzea umění Olomouc