Lucie Trmíková
Tvůrčí (i partnerský) tandem Lucie Trmíková a Jan Nebeský, stojící v čele divadelní formace JEDL, se věnoval v řadě svých projektů duchovně orientovaným osobnostem. Šlo o Jana Zahradníčka, Bohuslava Reynka a jeho manželku Suzanne Renaud, Jana Blažeje Santiniho, Růženu Vackovou, také však o komplikovanější osobnosti Thomase Stearnse Eliota, Ingmara Bergmana, Georgese Bernanose či Augusta Strindberga (o eliotovském projektu jsem psal v UNI 2018/12, inscenaci, která se týkala Růženy Vackové, jsem připomněl v UNI 2023/3). A najednou – Casanova. Autorka scénáře Lucie Trmíková v rozhovoru pro časopis Moderní divadlo (tiskovina Městských divadel pražských) se vyznává z toho, že chce poukázat na povrchní hédonismus hrdiny tohoto projektu. Dodává: „Pro mě je to člověk, který se bojí pohledu do vlastní duše. Proto ten neustálý úprk a pohyb, nabalování lidí, známostí, zážitků, ženských, chlapů. Považuji to za nadčasové a aktuální“. Navíc herečka a tvůrkyně scénáře přiznává, že ji vnitřně pobavilo realizovat obraz rokokového donchuána v divadle Rokoko, kde nyní JEDL pohostinsky působí.
Režisér inscenace Jan Nebeský připravil prostor především pro brilantní hereckou kreaci Martina Pechláta. Kromě něho, Casanovy, se na jevišti objevuje také autorka předlohy v dvojroli Animy a markýzy d´Urfé, bohaté, a ne zrovna špičkové ezoteričky. Třetí účinkující je cembalistka Monika Knoblochová, která podmalovává „rokokové“ dění patřičnou zvukovou stopou, ve zcizujících situacích však vyluzuje na elegantně stylovém nástroji i moderní rytmy. Anima čili duše má zprvu na starosti Casanovovu garderobu a pomáhá mu s převlékáním (kostýmy vytvořila mistryně v oboru Kateřina Štefková), až později funguje trochu jako svědomí a některé životní kroky podivnému hrdinovi vyčítá. Martin Pechlát vykresluje přelétavého sexuálního přeborníka s mistrovskou přesností už v úvodu, kdy se publiku představuje a koketuje s ním, výčet pikantních dobrodružství dokáže – byť třeba jen jednou větou – prezentovat v přesných a detailních zkratkách. Střídá se v nich machistická chvástavost, pošetilá radostnost, občas i rozpaky a jen minimální stín výčitek svědomí. Trofeje si s patřičným komentářem napichuje v podobě ovoce a nakrájené okurky na vztyčený železný bodec, banán zobrazí ojedinělé stejnopohlavní dobrodružství, některé kousky, třeba jahody, herec zkonzumuje. Připravených plodů je však víc, než kolik se jich na bodec vejde, Casanova je však přesto z připravené mísy vyjímá a naznačuje, že s přibývajícím věkem se už ne všechno „v oboru“ podařilo. Další důležitý divadelní obraz nabízí seznámení s markýzou, záletník předstírá, že je velkým mágem, přičemž z ní pro svoje údajné experimenty tahá peníze. Trmíková vichřičnou a bizarní dámu ztělesňuje s patřičným interpretačním gustem. Casanovovi se jinak daří stále méně a poslední léta svého života tráví osamělý a zapomenutý v českém Duchcově. Anima „objevuje“ jeho práskačská udání v archivech inkvizice (některá se týkala dokonce pochybné sexuální morálky sledovaných), a vyčítá mu je. Z této situace mrazí a leccos nám to připomíná. Zvláště když Casanova napřed tyto objevy popírá a později bagatelizuje, že vlastně o nic nešlo, příznačně naléhá na cembalistku, aby vyčítavý výčet, prezentovaný Animou, přehlušila a zahrála něco veselého, „třeba od Goťáka“. Režie Jana Nebeského střídá invenční nápady se situacemi spíš běžnými, například když Casanova vypráví, kde všude byl, začíná obsluhovat standardní zásobník pro diaprojektor, pohlednice jsou však prázdné a nápad po několikerém opakování ztrácí na účinnosti. Věhlasný libertin se také v roce 1787 zúčastnil pražské premiéry Mozartova Dona Giovanniho, což připomíná fatální finále s komturovým příchodem a patřičným hudebním backgroundem z nahrávky, zobrazuje za pomoci loutky a stínohry i konec Casanovy (rudě prosvícené inferno obsluhuje Lucie Trmíková). Inscenace patří nepochybně, především díky Pechlátovu výkonu, k těm nadprůměrným v domácí divadelní produkci, JEDL si však novinkou o pověstném svůdci vybral přece jen „oddechový čas“.
Jan Kerbr