Hráči: Nikolaj Vasiljevič Gogol

Činoherní klub

Pražský Činoherní klub slaví šedesát let od svého vzniku, a s tím do jisté míry souvisí uvedení pro tento soubor ikonického textu. Gogolovy Hráče nastudoval v roce 1982 Ladislav Smoček a byli na repertoáru devět let, v inscenaci excelovaly hvězdy jako Josef Abrhám, Jiří Kodet, Petr Nárožný či Jiří Zahajský. Současnou verzi připravil pro divadlo Ve Smečkách slovenský režisér Lukáš Brutovský. Fabuli obecně známé groteskní komedie krátce přiblížím. Zkušený karbaník-podvodník Icharev (Ondřej Rychlý) přibyde do zájezdního hostince a hned vyzvídá, zda jsou tu ubytováni nějací milovníci karetních her. Brzy se na jevišti objeví trojice vykutálených rutinérů Utěšitel (tak figuru počeštil překlad Leoše Suchařípy a ztvárňuje ji Jan Hájek), Švochněv (Martin Finger) a Krugel (Vasil Fridrich). Mezi nimi a Icharevem přeskočí „profesní“ jiskra, celé kvarteto se pak chystá přemluvit k hazardu statkáře Glova (Vladimír Kratina), a připravit ho tak o značnou sumu, kterou on – podle všeho soudě – disponuje. Jenže to všecko je kolosální podvod trojice vůči Icharevovi, který se mezitím pochlubil, k jak pěkným penězům při nedávných hráčských aktivitách přišel. Do komplikované zápletky se zapojí později také Glovův syn (Jakub Burýšek) i údajný bankovní úředník Zamuchryškin (Viktor Zavadil). Všichni ovšem patří k sehrané partě a dramatické epizody, třeba ta s brutálním obehráním Glova mladšího, mají podtrhnout bláznivou „pravděpodobnost“ celé akce. Icharev svoji nedávnou výhru dává jako zástavu vůči protihodnotě – směnce s mnohem vyšší cifrou, trio odjíždí na prý domluvenou akci, kde to s protivníky ve hře půjde jako po másle, Icharev má za nimi po vyzvednutí velkého obnosu dorazit. Myslí si ovšem, že své krátkodobé známé přelstil, odjet za kolegy nehodlá. Je tomu ovšem naopak, ve finále právě zpodobitel Glova mladšího, který byl do velkolepě předstírané příhody zatažen trochu násilím, Icharevovi vše vyjeví. Inscenace akcentuje nejenom posedlost financemi, k nimž je možné dojít pokud možno podvodem, ale je také prověrkou přesvědčivosti hereckých výkonů (kromě Ichareva hrají všichni divadlo nejenom pro nás v publiku). Pánové z Činoherního klubu v této zkoušce obstáli.

Jan Hájek coby Utěšitel funguje jako evidentní kápo gangu, pomáhají mu k tomu i fyzické dispozice (výška a zabarvení hlasu), střídá momenty rázného velení s jakoby empatickými, ba sentimentálními valéry hereckého rejstříku. Martin Finger modeluje Švochněva jako venkovského neurvalce, má schopnost se bleskově urážet a hned zase vplout do připravené partitury. Fridrichův Krugel se jeví z celé trojice jako nejméně výbojný typ, trochu muž v pozadí, ale rozložení emocí na jevišti přesvědčivě doplňuje. Vladimír Kratina v partu chlapíka, který se už skoro nechal přemluvit ke hře, prokládá svou hranou nejistotu plačtivě dojatými výstupy nad fotografiemi své rodiny, které náhodným známým (ve skutečnosti kolegům) prezentuje. Jakub Burýšek v roli jeho „syna“ v kartách furiantsky vyhrává a vzápětí prohrává, jeho usilovná, karbanicky začátečnická mimika nemá chybu. V rozsahem drobnějším partu působí přesvědčivě také Zavadilův „bankovní úředník“, jeho koketerie s přijímáním úplatků (aby banka mohla směnku co nejdříve proplatit) nasazuje celému grotesknímu balábile elegantní korunu. Velkou příležitost získává v inscenaci Ondřej Rychlý, jeho Icharev hraje ovšem „jenom“ pro nás. Kreace se vyznačuje nervní proměnlivostí, záludnost je oproti starším ostříleným podvodníkům vlastně ještě docela nevinná, radost ze hry působí nakažlivě, také opojné uvědomování si, jak snadno lze přijít k penězům. Rychlý svůj part vyšperkovává efektní břichomluvou, to když rozpráví se svou zázračnou kartou, kterou oslovuje Adelaido Ivanovno.

Inscenaci lze sice vytknout občasnou temporytmickou nevyváženost, divoké karbanické akce, plné výrazně ruských tělesných kontaktů, nabývají chvílemi na nepřehlednosti, finálové Icharevovo prohlédnutí by možná sneslo kratší pauzy, přestože Rychlého kreace neztrácí na interesantnosti.

Nadprůměrná produkce se odehrává na zcela bílé scéně Pavla Boráka, kostýmy Markéty Sládečkové si vystačí s černou, šedou a bílou, lehké barevné znepokojení do elegantního ladění vnáší jen žlutá prošívaná bunda Glova mladšího, který se údajně vzpírá otcovu vlivu a chce se dát naverbovat do armády, žluté je i peří, jakási nenápadná metafora pomíjivosti materiálních statků.

Přidat komentář