Návrat krále
Jakub Čermák
Švandovo divadlo
Bůh v Las Vegas
Petr Erbes, Boris Jedinák a kol.
Divadlo Na zábradlí
Hned dvě přední pražská divadla se na sklonku sezóny 2023/24 věnovala fenoménu ikony domácího popu Karla Gotta. Smíchovský soubor Švandova divadla představil autorský projekt Jakuba Čermáka Návrat krále. Vychází z pěvcovy emigrační epizody a na tento příběh nabaluje celou řadu dalších momentů z české normalizační skutečnosti. S historií pak pracuje velmi volně, se značnou dávkou umělecké licence. Nekorektním humorem autora a režiséra v jedné osobě jsou zasaženi nejenom političtí činovníci a dohlížitelé včetně generálního tajemníka KSČ, ale i značně úctyhodnější postavy jako Marta Kubišová či Karel Kryl, a pochopitelně též ústřední hrdina jevištního díla. Fabule by se dala shrnout přibližně takto. Obdivovaný, a především dámami obletovaný a milovaný zpěvák Gabriel Král (Jan Mansfeld) si stěžuje na nedokonalé technické zajištění své show (mikrofon, reflektory atd.), jako kverulant se dostane až k nejmocnějšímu muži ve státě. Generální tajemník (Luboš Veselý) ho ale odbyde s tím, že má na starosti důležitější věci k řešení, například nedostatek toaletního papíru. Po zhrzeném umělci se pak slehne zem, v hudebních agenturách vznikne panika, koho poslat jako náhradu na již domluvený festival do spřátelené ciziny (rychlokonkurs pak představuje nejvtipnější číslo celé produkce). V nespřáteleném Německu, kam se G. K. uchýlí, však jeho kariéra neprobíhá tak, jak by si přál, nemůže na tamních rozhlasových stanicích lovit v pořadech písniček na přání svoje pecky, je po něm vyžadován především infantilní repertoár songů o hmyzu (ne sice o včelce, ale o brundibárovi), fanynky jsou agresivnější. Dvě dokonce v simulovaném soukromí zaútočí jako dominy (přesvědčivé Andrea Buršová a Marie Štípková). A pak, Gabrielovi se hodně stýská po proslulé české pochutině, na melodii státní hymny prozpěvuje „Kde smažák můj“. Umělec se vrací na rodnou hroudu, je vítán chlebem (sůl jsem nezaznamenal), vše odpuštěno, generální tajemník mu sděluje, že se stal prezidentem, a Král může být – jako bonus – pasován na krále českého popu. Fabule obsahuje ovšem řadu dalších zápletek, například tu o mistrově nechtěném otcovství.
Přebujelý tvar nabízí řadu vděčných hereckých čísel (za pochvalu stojí výstup Bohdany Pavlíkové v partu nesmlouvané předsedkyně výběrové komise při zmiňovaném konkurzu), ale také jevištní hlušiny. Za devízu smíchovské novinky lze pak považovat její hudební složku. Petr Marek/Midi lidi zkomponoval náladou povědomé songy (hudba i texty), a to jak sentimentálních gottovských dryjáků, které Jan Mansfeld zpívá s obdivuhodnou schopností parodické imitace (nepřekračující ovšem míru), tak kousky, které leccos dalšího evokují, třeba dueta tandemu Zagorová-Rezek. Dojde i na hořký patos slepé zakázané zpěvačky ve stylu Marty Kubišové (Andrea Buršová), také na poněkud rozezlený song s kytarou, výrazně připomínající styl Karla Kryla (Marek Frňka). Všichni dobře a přiměřeně stylově zpívají, připomeňme ještě Natašu Bednářovou a Jakuba Tvrdíka. Při respektování stylové bezbřehosti jevištního díla se mi některé momenty v inscenaci jevily ovšem jako hodně nepřípadné, třeba když vyznamenané pionýrky svírají při setkání se zpěvákem v ruce Marxův Kapitál nebo když při Králově návratu do vlasti v rámci přivítání zazní česká lidová Teče voda, teče (celá a na poměry jevištního času tedy velmi dlouhá).
Programová brožurka kromě rozhovorů s tvůrci a několika Markovými písňovými texty obsahuje i „vysvětlující“ fakta o české populární hudbě v době normalizace v úryvcích z textů Pavla Klusáka a Michala Cempera (u druhého ze jmenovaných ne úplně šikovně „sestříhaných“).
Druhá „gottovská“ inscenace, premiérovaná nedlouho po Návratu krále, vznikla v Divadle Na zábradlí a pod titulem Bůh v Las Vegas se opírá výrazněji o fakta, která tvůrcům, byť s rozpornou úrovní vzpomínek, prezentovali účastníci půlročního kulturního „výjezdu“ v roce 1967, kupříkladu Antonín Gondolán. Petra Erbese a Borise Jedináka, tvůrce scénáře i režiséry opusu, také výrazně inspirovala kniha Pavla Klusáka Gott: československý příběh. V inscenaci se postavy objevují pod svými skutečnými jmény, což může znamenat poněkud tenký led z právního hlediska, předstupují před nás Karel Gott (Kateřina Císařová), Rudolf Rokl (Miloslav König), Ladislav Štaidl (Vojtěch Vondráček), Eva Bosáková (Dita Kaplanová) a především Antonín Šůra (Michal Bednář), neboť on je vlastně hlavní postavou jevištního díla. Šůra byl do estrádního pořadu v Las Vegas „nominován“ jako komik, jeho číslo pak z kvaziestetických důvodů vyřadili, herec na Západě posléze zůstal, živil se jako malíř pokojů a dva roky po „úspěšné“ estrádě zahynul při autonehodě. Možná si na něho vzpomenete jako na konferenciéra z filmu Kdyby tisíc klarinetů či mladistvého andílka z Hrátek s čertem. Novinka na Zábradlí nese stopy improvizačního zrodu, jednotlivé epizody se i poněkud odlišují svým stylem. Přesností parodizačních postupů se vyznačuje němá show tria Gott, Štaidl, Rokl s pohybovými bizáry, na jakou si pamatujeme z televizních záznamů. Obsazení Kateřiny Císařové do role zlatého slavíka nemá chybu, líbezné rysy tváře charakterizují účinně tehdejší Gottovu rozpačitou naivitu. Herečka posléze také zazpívá, a to velmi dobře, Tomáš Procházka jako autor hudby oděl dva z lepších pěvcových songů (Srdce mé je poušť, Oči sněhem zaváté) do jakoby osudovějšího aranžmá, písně ozvláštnil i občasnými změnami v intonačním plánu. Není tu nijak akcentován osobnostní rozměr populárního interpreta, Gott v inscenaci funguje spíš jako okrasný exponát. Na Rudolfa Rokla jsou „prozrazeny“ jeho tehdejší problémy s alkoholem, stýská se mu po domově, König sugestivně zprostředkovává nostalgickou vzpomínku na malé nádraží s počítáním vagonů u vlaků, jedna z nejsugestivnějších scén se odehraje na poušti, v níž, jak známo, Las Vegas vyrostlo. Rokl teskní, do toho zní právě Srdce mé je poušť, pěvec i pianista se malinko vlní, atmosféru dokresluje člen černého divadla (Václav Vašák) s bílou kostrou na kontrastním celotělovém kostýmu. Mohlo by se jevit, že jde o komický výstup, překvapivě však v sobě nese magickou atmosféru a existenciální melancholii. Jsme také svědky milostného vztahu Ladislava Štaidla s americkou vdanou dámou (Anežka Kubátová), ten započne při jejím vniknutí do šatny, kam později vchází muzikant ze sprchy, i přes Vondráčkovu nahotu klíčí křehce decentní seznámení a oba protagonisté hrají neodolatelně. Gymnastka Eva Bosáková jela do Las Vegas jako pohybová posila reprezentativní podívané, podle inscenace však ani k jejímu zařazení do programu nakonec nedošlo, předchůdkyně Věry Čáslavské vzpomíná v podání Dity Kaplanové na své sportovní začátky, což je simulováno jakoby vzpomínkovým výcvikem jejího mladšího já (pohybově zdatná dětská představitelka). Nezbytnou součástí výpravy na Západ je estébačka Jindra, která nalezla v zavile sebestředné prezentaci ideální představitelku v Magdaleně Sidonové, ta se stává ve finále westernovou pistolnicí, se zbraní v ruce drží své „ovečky“ na uzdě, přičemž zároveň patřičně teskní – při relativně dlouhém odloučení – po rodné hroudě. Všechny tyto situace propojuje osud Antonína Šůry, Michal Bednář v úvodu vypráví, jak k jeho podivnému angažmá do zámořské estrády vlastně došlo, pak nás jako průvodce seznamuje s dalšími zákruty svého nevydařeného pobytu, objevuje se i ve scénách s ostatními (dojde také na andílkovský kostým z Hrátek s čertem), dává k lepšímu ne zrovna sofistikované anekdoty, ve finále vylíčí svůj skon v automobilu při mikrospánku na nudné americké dálnici. Inscenace se vyznačuje výraznými hereckými kvalitami všech zúčastněných, také jejich muzikálností (skvěle zazpívaný folklor v krojích triem Císařová, König, Vondráček, přiboudle reprezentující Američanům středoevropskou identitu). Improvizační vznik díla ovšem občas výsledek poznamenává příliš rozpovídanými situacemi (zvláště při prezentaci úmyslně trapných anekdot), neškodily by dramaturgické nůžky.