Státní opera uvedla na konci listopadu jedinou dokončenou operu Dmitrije Šostakoviče Lady Macbeth Mcenského újezdu, které oplývá podobně jako pověstná Čtvrtá symfonie mimořádnou invencí a novátorskými postupy. Nápady jen tryskají. Střídají se sólové party s tutti orchestru, který je postaven na roveň pěvcům. Výraznou roli hraje neúprosný rytmus.
Šostakovičův operní debut byl přijat s nadšením, kritika neřešila chválou a vyprodána byla během dvou let představení v Leningradu i v Moskvě. Ovšem dva dny poté, co Stalin zhlédl Lady Macbeth, vyšel 28. ledna 1936 odsuzující článek v Pravdě s názvem Chaos místo hudby. Šostakovičova opera musela být stažena z repertoáru, protože hudba byla záměrně napsána „vzhůru nohama, aby nic nepřipomínalo tradiční operu“. Šostakovič byl označen za formalistu, který si „z džezu vzal jeho nervózní křečovitou, epileptickou hudbu“. Dílo bylo označeno za projev mejercholdovštiny a levičáckého chaosu.
Zákaz je krásnou ukázkou stalinského běsnění, které začínalo vrcholit – ve stejném roce začínaly procesy, tzv. velké čistky. Bere se jako zvůle diktátora, který může všechno, co si umane. Vždyť se opera bez problémů hrála dva roky.
Ono to však není tak jednoduché. Lady Macbeth Mcenského újezdu je totiž provokativní a na hraně i dnes, byť ne kvůli hudbě. Kde jinde se objeví scéna hromadného znásilnění, jsou vyjádřeny otevřeně touhy tchána vyspat se se snachou a přivést ji do jiného stavu, nebo je zobrazeno sadistické bičování dopadeného milence. Celá první polovina díla je prosycena chtíčem a sexualitou. To příliš nezapadá do obrazu Sovětského svazu jako prudérní země, kde za glasnosti, když se dělaly telemosty s USA, na dotaz z Ameriky „Jak to máte se sexem?“, odpověděla prostá Ruska: „U nas seksa nět.“
Už předloha, kterou Nikolaje Leskov označil za črtu o silném a vášnivém ženském charakteru, je mistrným obrazem provinčního Ruska poloviny devatenáctého století plného násilí i chamtivosti. Šostakovič však z kupecké historie udělal vypjaté drama a z dvojnásobné vražedkyně postavu, která vyvolává sympatie publika, protože bojuje o právo na svou lásku. V příběhu není jediná kladná postava, natož komsomolec nebo úderník či revolucionář, kteří reprezentují zářné zítřky. Životu vévodí chamtivost a chtíč, pop je ožrala, čeledíni násilníci a policisté zkorumpovaní. To má daleko k typické představě o sovětské kultuře, blíží se to více pohledu Daniila Charmse, který své absurdní příběhy psal v téže době, ovšem nepublikoval je, uvedlo se jen jeho absurdní drama Jezilaveta Bam, kdy dva policisté přijdou zatknout Jelizavetu za zločin, který ještě nespáchala.
Úvodní scéna Šostakovičovy Lady Macbeth ukazuje nekonečnou nudu panující v Mcensku v Orelské oblasti, kterou skvěle vystihla táhlá hudba. Žena obchodníka Zinovije Izmajlova Katěrina se tou nudou užírá, kniha jí nepomůže, neumí číst, a odráží výčitky tchána, jemuž vadí, že ani pět let po svatbě nedala synovi potomka, kritikou manžela, že se k ničemu nemá.
Tu dojde k šokujícímu zlomu. Nově přijatý zaměstnanec Sergej, který byl propuštěn z předchozí práce kvůli aféře s hospodyní, spolu s dalšími hromadně znásilní služku Aksiňu. Orgie umožňuje bouřící hudba poháněná zběsilým klapotem perkusí.
Běsnění lůzy ukončí až kupcová, která násilníkům vyčítá, že si neváží žen. Když však chce Sergejovi natlouci, ten ji přivine k sobě a začne ji svádět. Večer za ní přijde do pokoje, kde se s ní vyspí, což opět provází hudba hnaná vpřed perkusemi evokujícími orgasmus. Když od ní odchází, načapá ho tchán, který nemůže spát a sní o tom, že by si s Katěrinou něco začal, když se syn k ničemu nemá, protože on přece ještě není tak starý.
Sergeje do krve zbičuje navzdory přímluvám Katěriny, která se do něj zamilovala. Při tom mu vyhládlo, tak požádá, aby mu dala zbylé houby. Kupcová mu do nich přidá jed na krysy. Popovi se smrt Borise nezdá, ale je tak opilý, že se nedokáže vyjádřit.
Katěrina i Sergej si nadále divoce užívají, byť se obávají návratu Zinovije, sexuální touhy ale převládnou. Když se Zinovij předčasně vrátí, aby zjistil, co se stalo otci, a potrestal ženu za nevěru, Sergej, který nestačil odejít a schoval se v ložnici, ho pomůže Katěrině zabít.
Jestliže do této chvíle dominuje opeře neskrývaná sexualita a pohlavní pud, v druhé části převládne burleska, jejíž prvky jsou patrné od začátku. Tělo Zinovije ve sklepě kupcova domu objeví v den svatby Katěriny a Sergeje opilec pátrající po další lahvi. Protože se opilec obrátí na policii, její příslušníci dorazí a oba vrahy během svatby zatknou. Závěr sice přinese trest, kdy jsou oba vyhnáni na Sibiř, žádné pokání a přijetí viny v duchu Dostojevského Zločinu a trestu se však nekoná.
Burleskní ráz však není nový, měla ho už satira Gogola a Saltykova-Ščedrina a v Sovětském svazu milujícím cirkus se po VŘSR láska k ní projevila naplno. Nelze zapomínat na obdiv Sergeje Prokofjeva ke komedii dell´arte a absurditě, jež je vidět v Lásce ke třem pomerančům, což je absurdní pohádka plná podivných zvratů. „Prokofjev je vždycky ironický a sarkastický, a právě to bodnutí dělá jeho hudbu velmi flexibilní, rychle se mění. Má taky suchý humor. Lásku ke třem pomerančům považuju za opravdu zábavnou a myslím si, že se Prokofjev hodně bavil, když ji psal a reagoval na text, což je klíč u komických pohádek,“ řekl dirigent Christopher Ward, který tuto operu v Národním nastudoval.
U Šostakoviče, který nějakou dobu žil v bytě Vsevoloda Mejercholda, jenž pomáhal Prokofjevovi se Třemi pomeranči, je opojení burleskou a satirou velmi patrné. To ukázaly už fragmenty nedokončené satirické opery Orango, která se točila okolo zkřížení člověka s lidoopem, což bylo zřetelně inspirované Běljajevovými sci-fi díly Hlava profesora Dowella a Člověk obojživelník. Přináší řadu absurdních momentů.
V Orangovi se ale neobjevovaly sexuálně implicitní scény. Publikum, které se bavilo na Lady Macbeth, však nijak pohoršeno nebylo, i když se podle Šostakoviče občas smálo na nevhodných místech. Sexualita byla otevřeně přijímána, stačí si přečíst vynikající Deník 1920 Isaaka Babela. Otevřeně tam píše o tom, jak ošetřovatelky spí se střídajícími se veliteli, a označuje je za kurvy, i když s jistým obdivem.
Opera se dva roky hrála a až poté, co ji zhlédl Stalin, byla zakázána, a rozpoutal se boj proti formalismu, jak byly označovány experimenty v hudbě. Co vadilo, je jasné z článku, který odsuzoval hrubost a divokost i opěvování kupecké smyslnosti vydávané za satiru a přílišný naturalismus, kdy se na otevřené scéně bičovalo a ukázala se smrt otrávením. Ty už v revidované verzi opery nazvané Katěrina Izmajlova nebyly, zmizela také scéna svádění Katěriny Sergejem a obraz nudy.
Proč začala vadit opera až po dvou letech, jasné není. O lecčems však vypovídá fakt, že byla zakázána v roce 1936 krátce předtím, než se rozběhly velké čistky, kdy se rozhodl Stalin upevnit moc. Možná si uvědomoval, že pokračování v revoluci, jak to to hlásal Trockij, by ohrozilo nejen jeho moc, ale i SSSR. Je otázka, jak by se venkovští obyvatelé dívali na tak radikální díla. Nastolení socialistického realismu vycházejícího z tradic ruské kultury mohlo být i snahou nerozdělovat dál společnost, kdy by levicoví revolucionáři a intelektuálové došli tak daleko, že by vedení země ztratilo podporu lidu. Že se to může stát, ukazuje islámská revoluce v Íránu, který se snažil rychle modernizovat šáhinšáh Réza Páhlaví. Zašel tak daleko, že se proti němu mohli vzbouřit ajatolláhové podporovaní vesničany a studenty toužícími po dodržování islámských tradic, kterým vadilo, že v ulicích Teheránu chodí prostovlasé dívky v minisukních.
Samozřejmě nelze pomíjet Stalinovu paranoidní podezřívavost, snahu zbavovat se lidí, kteří byli příliš oblíbení a úspěšní, a ukazovat, že má nad všemi absolutní moc. A nelze zapomínat, že Stalin byl bývalý seminarista.
Inscenace tak nenabízí jen výjimečný hudební zážitek, ale nabádá k úvahám nad sovětskou kulturou.
Malý dovětek na konec – podívejte se, kdy napsal Julius Fučík, mimo jiné velký proutník, dílo opěvující SSSR O zemi, kde zítra znamená včera. Pokud se to někomu nechce hledat, tak to bylo v roce 1932.