Festival Pražské křižovatky, který každoročně probíhá na Nové scéně Národního divadla, přivítal letos mimo jiné provokativního švýcarského tvůrce Milo Raua (ročník 1977), už několik let uměleckého šéfa souboru NT v belgickém Gentu, s projektem Medea’s Children. Rau se českým divákům představil již v roce 2021 na mezinárodním plzeňském festivalu se svou znepokojivou inscenací Rodina, kde podle skutečné události, jejíž okolnosti před započetím zkoušek podrobil důkladným rešerším, předvedl hromadnou sebevraždu dobře situované a nekonfliktní rodiny. Otec, matka a dvě dospívající dcery dospěli k rozhodnutí opustit v klidu tento svět (rozhodnutí bylo pochopitelně na rodičích). Rau dokonce pro realizaci svého projektu získal stejně složenou rodinu, která pak inscenaci úchvatným způsobem sehrála, po představení herci s publikem vyrovnaně a inteligentně diskutovali.
Tentokrát své publikum Rau „zaskočil“ ještě razantněji. O vraždění dětí totiž hrály… děti. Zprvu se na židličky umístěné v řadě před oponou trousí převelice mladí účinkující, s nimiž dospělý herec Peter Seynaeve, který v úvodu působí jako zábavný entertainer, postupně komunikuje. Ptá se jich na konkurs, kterým prošli, než si je Milo Rau pro projekt vybral, děti také hovoří o antickém dramatu, naučené informace o Eurípidovi, pronášené jedním z chlapců vážně, působí roztomile komicky, dojde však i na dotaz, jak se jim hraje v tragédii, i na to, co říkají na propojení s příběhem současné „Médey“. Kontroverzního tvůrce totiž inspirovala pětinásobná vražda dětí jejich belgickou matkou, která tak šokujícím způsobem řešila svoje neutěšené manželství a samotu, sama pak „selhala“, když nebyla schopna realizovat sebevraždu, jíž chtěla hrůzná jatka dořešit. Děti komentují to, co o případu slyšely včetně toho, že vlastně dalším členem širší domácnosti byl starší muž, který měl k jejich otci vztah, termín homosexuální použijí právě děti. V dalším vývoji příběhu se pouto, ve svých počátcích nepochybně podbarvené pedofilně, jeví jako složitější a subtilnější.
Posléze herci cca deseti- až dvanáctiletí (čtyři dívky a dva chlapci) začnou na jevišti ztvárňovat fragmenty Euripidovy tragédie. Iason, který si z Kolchidy do Korintu přivedl Medeu, s níž zplodil dva chlapce, ji posléze zapudí a posílá pryč, vzplál totiž milostnou vášní k jiné ženě. Potomky si hodlá ponechat, jejich zhrzená matka je však zavraždí. Tímto příběhem prolínají momenty z reálné belgické tragédie včetně pokusu vysvětlit také původní rodinné zázemí pachatelky zločinu. Části jsou promítané v dotáčkách a interpretované dospělými herci. „Antika“ kdesi na břehu mořském, ovšem evidentně na severu, i ostatní reálie nesou pečeť spíš jakoby amatérské improvizace (týká se i dotáček k belgické tragédii). Do toho děti s jistou naivitou, ale vlastně o to přesvědčivěji, neboť zcela čistě, bez náznaků jakékoli interpretační machy, oba příběhy hrají, a výjevy již předtočené střídají svými autentickými výstupy za pomoci live cinema (dospělý kolega je natáčí). Mezi jednotlivými výjevy se občas najde chvilka pro zcizovací hovory, Peter (tak ho jako kamaráda oslovují) se jich ptá, jak se jim daná epizoda hrála, taky je občas pochválí. Téma je tísnivé, ale kvůli zvolené prezentaci jím občas prostoupí momenty jemného humoru. K nejhoršímu má ovšem teprve dojít. Belgická vražedkyně zabila pět dětí, čtyři dívky a jednoho chlapce. A když už vlastně dlouho víme, k čemu došlo, začnou „jatka“ na jevišti. Děvče, které ztvárňuje onu nešťastnici, své dětské kolegy jednoho po druhém „vraždí“, výkony jsou přesvědčivé, také tryskání umělé krve jakoby z podříznutých krků nepůsobí vůbec amatérsky. Live cinema je realizováno velice dynamicky a mordy – zvláště ty první dva – se vyznačují drasticky dlouhou stopáží. Při těch dalších už toho na plátně vidíme méně, pátá oběť před matkou utíká, lapit ji však pomáhá i laskavý Peter. Když je po všem, přechází se „do civilu“, děti si otírají potřísněné tváře i svršky od umělé krve. Představitelka Medey si ještě vyžádá čas pro monolog sepsaný Euripidem.
Jevištní dění, které navodí velice silný zážitek, lze jistě kvalifikovat jako eticky hraniční, neměl jsem ovšem pocit, že by děti byly zneužity ve prospěch šokující umělecké výpovědi. Inscenace se obdobně jako suicidální Rodina před několika lety zadírala pozvolna „pod kůži“ a jako by překračováním mezí únosného pootevírala hlubinně zasuté otázky po křehké povaze lidskosti.