Režiséra Michala Dočekala, uměleckého šéfa Městských divadel pražských, jsem částečně přiblížil už v recenzi inscenace Andělé v Americe (UNI 3/2019) , k povídánío (nejen) dosavadní umělecké cestě jsme se sešli v jeho malé a skromně zařízené kanceláři.
Michale, vy už vlastně jako umělecký šéf fungujete ve čtvrtém divadle… Musím vás opravit, ve třetím. První angažmá v Kašparu jsem absolvoval pod vedením Jakuba Špalka, který šéfuje v tomto divadle dodnes, já tam nějakou dobu působil, pak jsem odešel, chvilku jsem byl na volné noze, poté následoval konkurz do Divadla Komedie, přišlo Národní a teď jsou to Městská divadla pražská.
Ptávám se herců, mají-li před představením, zvláště pak před premiérou, trému. Ještě nikdy jsem se na to nezeptal žádného režiséra. A když jste šéfem, který „zastřešuje“ také projekty dalších tvůrců, týká se eventuální tréma i jejich premiér?
Před řadovou reprízou už trému nemám, před premiérou ovšem strašnou. U těch, které náležejí takříkajíc pod má křídla, je to vlastně ještě horší. Někoho oslovíte, dáte mu prostor pro realizaci jeho umělecké představy a musíte doufat, že to dobře dopadne. Ta nepřímá odpovědnost může být horší v tom, že výsledek nemůžete ovlivnit. Před svou vlastní premiérou se budím kolem páté ráno, ne ovšem pouze v ten den, ale takových čtrnáct dní před tím. Po premiéře pak už ne. Je to zátěž budit se tak brzy. Není to příjemné, mám sice děti školního věku, takže brzy u nás sice vstáváme, ale tohle je navíc.
Kolik let je vlastně vašim dětem?
Sedm a jedenáct, zanedlouho už osm a dvanáct.
Viděly nějaké vaše inscenace?
Ema, ta starší, byla před třemi lety na Mistrovi a Markétce v Maďarsku. Předtím pečlivě naposlouchala audioknihu v interpretaci Jiřího Ornesta, dodnes si ji pouští, velmi si ten Bulgakovův text oblíbila, když se na to jela podívat, napsal jsem jí scénosled a myslím, že to jako divák nějak zvládla.
Na Anděly v Americe jste ji nevzal?
To ne, na takové problémy a zobrazení světa má ještě dost času.
Budujete v Městských divadlech pražských nejen nový repertoár na třech jevištích (ABC, Rokoko, Komedie), ale obměňujete také soubor. Je to snadné?
Snadné to není vůbec. Dělal jsem třináct let šéfa činohry Národního divadla, ta instituce je poměrně silná, ale snadné to není se stálými angažmá ani tam, i když herci jsou o něco lépe placeni než v divadlech jiných, tedy včetně Městských divadel pražských. Tady platíme mizerně, vyžít se z toho nedá. Herec má 27 000 hrubého, dostane asi 22 000. S tím si pořizujte bydlení, oblékejte a stravujte se, nedejbože aby vás napadlo založit rodinu… Herci jsou odkázáni ještě na další výdělky. V televizích, České i těch ostatních, to vypadá asi tak: Máš čas? Točíš! Nemáš čas? Netočíš! Že by se čekalo na někoho, až bude mít volno, to vůbec nepřichází v úvahu. Čili přijmout angažmá, byť, myslím, nabízíme určitou kvalitu produkcí, nemusí být pro každého herce vysněnou metou. Sehnat herce nad třicet je problém, řeknou vám, platím to a to, děti jsou ve škole, pod 40 tisíc nemohu jít, nezlob se, nepůjdu do toho. Velkou konkurencí jsou v tomto smyslu i zájezdové, často ad hoc sestavené herecké skupiny. Eroze ansámblového divadla narůstá kvůli ekonomickým tlakům.
V souvislosti s dceřiným zážitkem jste zmínil Maďarsko. Tam jste nerežíroval pouze jednou. Předpokládám, že váš vstup do maďarského divadelního dění souvisí s osobností umělecké šéfky Vígszínházu Enikő Eszenyi, která za vaší éry v Národním divadle režírovala v Praze několik Shakespearových komedií…
Režíroval jsem v Budapešti už pětkrát a v zahraničí celkem desetkrát, kromě Maďarska ještě v Rumunsku. S Enikő to pochopitelně souvisí, znal jsem ji ještě dřív, než v pražském Národním připravila zmiňované inscenace. Poprvé mi nabídla práci, když jsem v budově Stavovského divadla nastudoval izraelskou hru Mikve, jí se to líbilo a pozvala mě tento titul režírovat k nim. V Budapešti se hraje dodnes. Spolupráce by stále pokračovala, letos jsem se musel kvůli zahájení realizace nové koncepce MDP omluvit, ale snad ještě někdy na hostování dojde.
Jak se režíruje inscenace v jazyce, jemuž – předpokládám – vůbec nerozumíte?
Pomáhá překladatel, skvělý Laci Szabó, který mě mimo jiné upozorňuje na to, kde se v textu momentálně nalézáme. Problém, jemuž se nelze vyhnout, spočívá v tom, že mě jako režiséra napadá, jakými expresivními prvky by se dal tvar vylepšit, protože pro vás zní maďarština jako jakýsi dadaistický text, psychologické nuance, které s sebou jazyk jako takový nese, prostě necítíte. Vím, že jsou na tom podobně i zahraniční režiséři, kteří v Čechách občas připravují činohru, chtějí také přidat něco navíc. Co slova nesou? Vezměte si taková jako „láska“ či „miluji“, co všechno při tom našinec pocítí. Nemusíte to nijak expresivně vyrážet, hraje už samotný význam, ono sdělení. Nerozumím-li textu do všech nuancí, budu mít snahu jevištní dění víc – třeba i zbytečně – dynamizovat. Měl jsem dobré spolupracovníky, tak jsem to snad nikdy nepřehnal a té podvědomé potřebě nepodlehl.
Když se ohlédnu za vaší domácí kariérou, nabývám dojmu, že z režisérů, působících na standardních scénách, nikoliv v alternativních seskupeních, patříte u nás k nejodvážnějším. Jako první jste inscenoval pověstný text Shopping and fucking Marka Ravenhilla, „vlajkovou loď“ coolness dramatiky, konkrétně v ústeckém Činoherním studiu, a nyní, i když se zpožděním, poprvé v Čechách uvádíte Kushnerovy Anděly v Americe, dvoudílné drama, které v čase svého vzniku vyvolalo velký rozruch…
Za Ravenhillem v Ústí stála dramaturgyně Lenka Havlíková Kolihová, která mě oslovila. Uměleckým šéfem tam tehdy byl David Czesany, režíroval Jirka Pokorný, byli jsme si v té době se všemi zmíněnými dost blízcí, začátek „devadesátek“ byl v ústeckém divadle velmi silný, Lenka mě oslovila, dala mi text k přečtení, říkal jsem si: A co já s tím? Podobně i s Kushnerem už „otravovala“ v Národním, kde pak působila jako dramaturg. Řekl bych, že mě vždycky k nějakému takzvaně kontroverznímu titulu někdo uvrtá (teď trochu přeháním…), a najednou to dělám, vlastně – po úvodních rozpacích – docela rád. Hra Shopping and fucking do repertoáru ústeckého souboru přirozeně zapadla, a co se Andělů týče, říkal jsem řediteli našeho divadla Danu Přibylovi, že takhle odvážnou a náročnou věc je potřeba udělat hned na počátku, při rozjezdu, vím z vlastní zkušenosti, že jakmile se usadíte a zabydlíte, začnete zvažovat, zda takhle velká inscenace je provozně únosná, budou-li lidé chodit, zda vynaložení úsilí nebude zbytečné. Oba tituly asi působí provokativně, v případě Ravenhillovy hry, kterou jsme v Ústí dávali nedlouho po její světové premiéře, byla sexuální ostenze dost výrazná a na české poměry ještě nezvyklá. Andělé naopak čekali dlouho, myslím však, že je dobře, že se společnost u nás v době od vzniku hry přece jen trochu posunula. Výbušnost gay tématu není už skandální, dveře jsou otevřeny, už na ně není třeba tolik bouchat, také problematika výskytu AIDS není tak fatální, jako byla v Americe na počátku devadesátých let, nevznáší se kolem ní odér morové epidemie, v našich poměrech to navíc nepůsobilo a nepůsobí tak výhružně. Do popředí vystupují i další kruciální témata hry, Kushnerovi Andělé opravdu nejsou hrou „jenom o tom“, jejich potenciál nemá prošlou záruční lhůtu, nejde o Zeitstück. Hra se ostatně vrací v posledních pěti letech na evropská jeviště.
Jak na inscenaci reaguje publikum? To premiérové, jehož jsem byl součástí, bylo nadšené, nicméně to nebylo ono standardní, které se objevuje na reprízách…
Repríz sice ještě nebylo mnoho, ale také už nejde o žádné novorozeně, všechna představení byla v podstatě vyprodaná, divadlo ABC pojme hodně diváků, reakce jsou podle mě neuvěřitelné. Byl jsem se nedávno v Arše podívat se na hostování brněnských Provázků a sem jsem dorazil těsně před děkovačkou, ABC stálo, řvalo a dupalo. Napadlo mě okřídlené: Kdo z vás to, pánové, má? Jistě, občas pár diváků odejde, kus je náročné i usedět. A jsem rád, že představení hojně navštěvují kolegové z jiných divadel.
Do „náruče“ Městských divadel pražských se vrátilo Divadlo Komedie, jak vzpomínáte na dobu, kdy jste tam působil s Janem Nebeským?
Když jsem tam nastupoval jako umělecký šéf, bylo mi devětadvacet. V konkursu se vybíralo mezi deseti uchazeči, konkurence byla úctyhodná, hlásil se také Otomar Krejča. Po šéfování jsem nikdy neprahnul, pak, když ve funkci působíte, zjistíte, a to se pak stávalo i v Národním divadle, že k uměleckému rozhodování tak nějak připadnou i povinnosti ředitele, čili dohled nad úklidem a podobné provozní záležitosti. Nevzpomínám na to s dojetím, bylo to náročné, divadlo jako takové nebylo v dobrém technickém stavu. Ale celé to období bylo také krásné. Teď tedy Komedie opět připadla Městským divadlům pražským. Je kolem toho spousta otravných problémů, které se týkají příspěvkových organizací. Víte, od pádu bolševika se tu řada věcí, i ekonomicky, proměnila třikrát, co však zůstává stejné jako za starého režimu, je financování divadel. V tom fungují naprosto rigidní předpisy. Nedotaženost transformace pražské divadelní sítě se týká pochopitelně také Divadla Komedie. Když jsem tam končil, měl jsem dvě nabídky, být uměleckým šéfem činohry Národního divadla nebo vést dále Komedii s živnostenským listem a být závislý na grantovém systému. To jsem si tedy představit nedovedl. Všechno, co tam pak bylo, skvělá éra Dušana Pařízka i působení souboru, který do divadla přišel ze Strašnic, „dojelo“ na financování, nebylo možné tam pracovat. A teď, když konkurs na Městská divadla pražská, který se týkal ABC a Rokoka, vyhrál Dan Přibyl, byla Komedie „přidána“ magistrátem. Neusilovali jsme o ni, ale nakonec jsem rád, že se pod našimi ochrannými křídly ocitla. Rok a půl se v ní nehrálo, technicky to tam bylo v příšerném stavu, ale teď snad znovu „vstane z popela“. Příspěvková instituce je sice zlo, ale zde se hodí Mefistova replika z Goethova Fausta o tom, že zlo občas nechtěně „dobro vykoná“. Všechny s tím spjaté problémy mě ovšem průběžně „vytáčejí“, jsem velmi skeptický k vývoji v téhle zemi. V jejím čele stojí komunisté a fízlové a já musím při zcela jasném vědomí a v předvečer třicátého výročí sametového převratu konstatovat, že to naše generace prohrála. Ne vlastní vinou. V oblasti kultury si stačí připomenout volby do mediálních rad, odvolávání schopných manažerů veřejnoprávního rozhlasu či z galerií. To jsou antikulturní zásahy zdivočelých maloměšťáků.
Ostatně, v Národním divadle…
Ano, v době, kdy jsem tam působil, proběhly prudké, ničím neodůvodněné výměny na ředitelském postu. Odvolaným se nikdy nic nedokázalo, Daniela Dvořáka odvolal ministr Štěpánek po týdenním působení ve funkci na základě materiálů, které neměl čas ani prostudovat, podobně proběhlo odvolání Ondřeje Černého, taky došlo ke krátkému, potom revidovanému odvolání Jana Buriana. Tento režim se chová zcela nepřijatelně k předním kulturním manažerům. Zabránil mimo jiné také postavení Národní knihovny. Škody jsou nenapravitelné. Étos, s nímž jsme do devadesátých let vstupovali, je totálně popřen. Na hroby se plive a na hrobech se tančí. Vlastně se jakoby znovu podepisuje Anticharta.
Vraťme se ještě k vašemu působení v Národním divadle.
Za dobu svého působení tam jsem zažil šest ředitelů, což hovoří za mnohé. Jiří Srstka, Daniel Dvořák, Jan Mrzena, Ondřej Černý, Václav Pelouch, Jan Burian. Jinak to bylo pochopitelně pro mě velice důležité, snad se i podařilo v oblasti činohry udržet a prezentovat určitou kvalitu.
Co se týče vašich uměleckých plánů, nedá mi, abych nepřipomněl, že jsem kdysi na jedné tiskové konferenci zaslechl z vašich úst, že za nejlepší divadelní hru považujete Čechovův Višňový sad. Tři hry z Mistrova velkého kvarteta, Racka, Strýčka Váňu a Tři sestry jste už inscenoval. Dojde na „Višňák“ v MDP?
Já ho měl nedávno režírovat v Divadle pod Palmovkou, měl jsem obsazení, se kterým souhlasili, nebylo ovšem celé pokryté tamním souborem, vyrojily se nějaké nejasnosti a z projektu sešlo. Tady z ruské klasiky chystám Vojnu a mír.
Vaší zatím poslední dokončenou realizací bude v době, kdy tento rozhovor vyjde, Romeo a Julie na scéně Divadla ABC…
Danovi Přibylovi, který mi to navrhl, jsem namítl, že jsem si při nástupu do funkce říkal: už žádný Shakespeare, už nic o lásce. O lásce ať vypovídají ti mladší, chci dělat inscenace se společenskými tématy. Mám ovšem tu zkušenost, že když něco razantně odmítnu, stejně to nakonec dělám. Pravda, v Romeovi a Julii lze vyhmátnout i společenskou problematiku. A práce na inscenaci mě teď hodně těší.