Po rozpuštění Pražského komorního divadla, které působilo v prostorách Divadla Komedie, schází hlavnímu městu soubor s tak vyhraněnou, navíc umělecky úspěšnou poetikou. 
Neúhybná dramaturgie, která neodlehčuje repertoár kvůli návštěvnosti konvenčnějšími tituly, na pražské divadelní mapě už vlastně neexistuje (naděje se dostavila po konkursu v Divadle Na zábradlí, kam nastoupilo umělecké vedení z brněnské Reduty v sestavě Viceníková- -Mikulášek-Štědroň). Ve Veletržním paláci ovšem vzniklo STUDIO HRDINŮ, kam se na čele s Janem Horákem uchýlila skupina divadelníků, která předtím v poněkud odlehlé smíchovské MeetFactory pokoušela poměrně výrazně experimentální formy i libreta.
Nevznikl sice stálý soubor, ale řada aktérů tu vystupuje pravidelně, především ti z bývalého Pražského komorního divadla jako Ivana Uhlířová, Gabriela Míčová, Dana Poláková, Jiří Černý či Stanislav Majer. Stálým spolupracovníkem se stal i významný český malíř Martin Pěchouček, který námluvy s divadlem absolvoval již na prknech zmíněného Divadla Komedie (režíroval tam Koltésovu dialogickou hru V samotě bavlníkových polí). A v neposlední řadě Kamila Polívková, která při spolupráci se zmíněným souborem vyrostla z výtvarnice postupně také v režisérku.
Z prvních zde, ve Studiu Hrdinů uvedených titulů jsem jako divák absolvoval Horákovu a Pěchoučkovu Církev, inscenaci, vycházející z textů „prokletého“ francouzského prozaika Louise Ferdinanda Célina, úchvatně výtvarně stylizovanou v prostoru židlí zbaveného hlediště (diváci seděli tam, kde většinou bývá jeviště) a se suverénním hereckým výkonem Karla Dobrého, který přesvědčivě předvedl všechny autorovy běsy, ale také jeho jiskřivý intelekt a sžíravou ironii. Inscenace ovšem poněkud trpěla stylovým rozdílem mezi první a druhou částí, vázla i temporytmicky.
Konvencemi pohrdající divadelní tvůrce Jan Nebeský si v nově otevřeném prostoru pak zopakoval Jandlovu hru Humanisté, rozmluvu dvou stárnoucích pánů, myslitele a umělce, kteří spolu komunikují v „slovníkovém“ jazyce (nominativy u podstatných jmen a infinitivy u sloves), a již právě v Komedii představili před časem členové Národního divadla, Jan Kačer s Milanem Stehlíkem. Hořký sebeironický dialog o ubývání sil, ale i stařecké nadutosti, byl v repetici herecky z poloviny obměněn (Jana Kačera nahradil Alois Švehlík), a i když (nebo jelikož?) se tvar vyznačoval břitkým stylem a exkluzivní, věru nemainstreamovou estetikou, nedočkala se nová verze mnoha repríz. Studio Hrdinů se mezitím na divadelní mapě Prahy více usadilo, o dalších inscenacích mohu psát, myslím, už jako o projektech divadla, které si našlo své publikum.
Mistrovským kouskem (především hereckým) je monodrama Den opričnika od Vladimira Sorokina s Karlem Dobrým v titulní a jediné roli. Režisérka Kamila Polívková přivedla na jeviště pověstnou prózu, jejímž autorem je ruský spisovatelský enfant terrible. Opričnici byli čímsi jako tělesnou stráží cara a prodlouženou, začasté velmi zašpiněnou rukou moci. Ve velké metafoře se „óda“ na věrnost praporu rozrůstá v obludné líčení zvěrstev v tradicích ruského držení moci – až k metodám KGB – včetně vražd a znásilňování.Bizarně machistická a sadistická sebeidentifikace ve službě moci je Karlem Dobrým brilantně předváděna v kontrastu se zvýrazněním tělesnosti a intimity (dva velké výstupy hraje aktér suverénně zcela nahý tváří k publiku), sounáležitost se spolubojovníky je podtržena líčením pobratimské homosexuální orgie. Ačkoliv jde o monodrama, komparsně se představení zúčastňuje několik statistů, ti jsou opričnikem převážně surově vyvlečeni „z publika“ na scénu a napadáni či trýzněni (dojde i na „znásilnění“), někteří, umístění mezi diváky, zpívají či vyjí jako vlci. Sebeopojný monolog opričnika buduje Dobrý v obdivuhodném temporytmu, s perfektní dikcí a mrazivou znepokojivostí. V úvodu se herec vynořil z vany a pomalu se oblékal, ve finále se do vany zase noří, na hlavu si ovšem nasazuje masku vlčí mordy. A laškovně, leč výhružně nám mává… Byl jsem svědkem toho, jak Karel Dobrý v této roli elektrizoval publikum mezinárodního divadelního festivalu v Plzni a inscenace zde patřila (i pro řadu zahraničních kritiků) k nejsilnějším zážitkům.
Prezentace myšlenek Mileny Jesenské a její dcery Jany Krejcarové (podstatných žen v osudech Franze Kafky, respektive Egona Bondyho) v dalším režisérském počinu Kamily Polívkové Mileniny recepty má kuchyňský jevištní rámec. Ocitáme se „ve vnitřnostech“ kuchyně s ledničkou, stolem, vodovodním kohoutkem i výlevkou, jejíž odpad můžeme divácky kontrolovat. Trochu neústrojně je vsunuta epizoda z koncentráku, Milena (Ivana Uhlířová) je zfackována představitelkou Jany (Naďa Kovářová) poté, co ze sebe nedostane český překlad několikrát opakovaného německého slovíčka Kaninchen (králík). Dámy ovšem dlouhé minuty jedí, ba správnější by bylo říci žerou. Zeleninou a chlebem (ačkoliv řeč je o řízku) se téměř dusí, především Uhlířová tu dosahuje špičkových klaunských parametrů. Mísí se vysoké s nízkým, ovšem i v temporytmu režie Kamily Polívkové (rozuměj účinné s nudným). Když se sofistikované úvahy o životě, lásce, manželství i smrti stávají ve své civilnosti poněkud monotónními, byť právě v usebranosti těchto promluv je obsaženo hlavní kouzlo i poselství inscenace, začnou herečky stylizovaně „dovádět“. Někdy je toho bláznění trochu moc, i když třeba Uhlířové nelze upřít maximální šarm při nasazení „kloboučku“ (z lednice vyjmutá mísa se šlehačkou, pochopitelně šlehačkou do vlasů). Finále se šampaňským v „krinolínových“ sukních před pokojíčkově květovanou stěnou působí už trochu retardačně, na místě tvůrců bych škrtal. Pravé finále – hrálo se však ještě chvíli dál – přišlo při nabídnutí kávy dámám figurantem, kdy se vlastně opakuje situace z úvodu: obě si v něm totiž názorně přeříkávaly postup při přípravě tohoto životabudiče, postup ovšem značně diskutabilní. Přes řadu působivých momentů v inscenaci si nejsem zcela jist, zda se zaštítění jevištního dění osobnostmi Mileny a Jany (Honzy) jeví jako nevyhnutelné.
Jan Horák, umělecký šéf Studia Hrdinů, připravil s výtvarníkem Michalem Pěchoučkem inscenaci Citový komediant, jejíž hlavní postavou je Julius Fučík (Stanislav Majer). V úvodní scéně dvě dámy (Tereza Hofová a Dana Poláková) v dlouhých bílých košilích (dole bez) simulují postavy Voskovce a Wericha s tím, že si vyprávějí, jak J. F. kritik hodnotí jejich uměleckou aktivitu, že je prý pro něho málo politicky jednoznačná. Přesto, zdá se, panují mezi klauny a novinářem vzájemné sympatie. V dalším výstupu už vidíme zraněného a po podlaze se plazícího Fučíka, přičemž mu stále sklouzávají trenýrky a on si je občas musí zpátky přetáhnout přes zadek. K raněnému je povolána jeho budoucí partnerka Gusta (opět Dana Poláková), ošetření probíhá tak, že mu snímá šátky z ovázanýchkolen a on přitom nelidsky řve. V příštím, rafinovaně nasvíceném čísle (tady už se výrazně projevuje tvůrčí participace výtvarníka Pěchoučka) zpívá Julek tklivý šanson. V stylově disparátních výjevech se dohromady skládá jakýs takýs příběh, v němž zažijeme Fučíka jako studentského aktivistu, bojujícího proti nespravedlivému profesorovi deskriptivní geometrie, vášnivého zastánce Sovětského svazu včetně bizarních obhajob tamního údajně humánního vězeňství i front před obchody, pak také jako „ekologického“ chovatele koz. Celá produkce končí v jakési finálové radostnosti, ke druhé světové válce a s ní spjatým tragickým Fučíkovým koncem inscenace nedospěje. Textová složka se opírá o skutečné i smyšlené Fučíkovy texty (ty smyšlené předpokládám, nejsem znalcem všeho, co vyšlo z pera tohoto levicového intelektuála), některé situace jsou vtipné, herci (především Stanislav Majer v titulní roli) neodolatelní, produkce se vyznačuje výtvarnou vytříbeností, přesto je v podstatě nudná, nesměřuje odnikud nikam. Z představení, která jsem ve Studiu Hrdinů dosud viděl, jde o dílko zřetelně nejslabší.
Dalším titulem na repertoáru Studia Hrdinů je Pomocník Walser, jevištní dílo tvůrčího tandemu Jan Nebeský– Lucie Trmíková. Ta tentokrát na výsledném tvaru neparticipuje pouze jako herečka, ale také jako autorka scénáře. Rozvolněná kompozice se týká švýcarského spisovatele Roberta Walsera (1878–1956), životního outsidera, který byl v podstatě až po svém úmrtí objeven literárními fajnšmekry jako pozoruhodný autor. Trmíková použila ve scénáři některé jeho texty, také však úryvky ze dvou novel německého prozaika Gerta Hofmanna, reflektující téma křehkosti introvertních talentů. Nejvýraznější fabulační nosnost v Nebeského inscenaci má setkání chudého spisovatele se snobským mecenášem, který chce Walsera předvést veřejnosti při literárním čtení, zjišťuje však, že autor své texty nedokáže dostatečně elegantně prezentovat. Neobratnost talentovaného a úspěšnost průměrného věrohodně prezentují herci Saša Rašilov (Walser) a David Prachař (obchodník Gissinger). Ozdobou inscenace – tentokrát poněkud problematickou – jsou konceptuální hrátky výtvarníka Michala Pěchoučka, vizuálně sugestivní, ale odvádějící pozornost od vnímání masivní dávky textu, kterou přitom herci zvládají úctyhodně (kromě jmenovaných ještě zmiňovaná Trmíková a Jiří Černý).
Zklamáním je bohužel zatím poslední inscenace „Hrdinů“, DNArt Miloše Orsona Štědroně, autora scénáře a hudby (tu jedinou považuji za přínos projektu), na téma genetika a její věrozvěst Řehoř Mendel. Ani tak skvělá herečka jako Gabriela Míčová (připomeňme její špičkové kreace v Pražském komorním divadle v inscenacích Baarová–Goebbels či Odpad, město, smrt) si s bizarní, abstraktně napsanou postavou Mendela, který se později promění v šantánovou zpěvačku, neporadí. Navíc amplifikace při vokálu dopadla na premiéře katastrofálně, nebylo rozumět jedinému slovu. Hezký výtvarný nápad – množství svítidel na jevišti a mezi nimi nepříliš invenčně se pohybující tanečníci– geny, on a ona, – zaujal jen zkraje, pak zůstal nevyužit. Neodhadnu, má-li větší podíl na neúspěchu projektu Štědroňův scénář či režie Veroniky Riedelbauchové, rozhodně však nedošlo ke šťastnému tvůrčímu setkání. To, k čemu jsem přičinil pár poznámek, nereprezentuje úplně všechny zdejší inscenace, ale ty nejpodstatnější ano. Sympatické tvůrčí hemžení ve Veletržním paláci rozčeří, doufám, dalšími svěžími premiérami hladinu pražského i celorepublikového divadelního rybníka.
Foto Studio Hrdinů
