V Činoherním klubu se v posledních měsících téměř výhradně zaměřili na české premiéry současných britských a amerických her, ne vždy jde o ovšem tituly „prvoligové“. Poslední položkou této nabídky je smutná komedie Nejbližší (Significant Other), prověřující téma samoty očima mladého gaye, který se třemi kamarádkami tvoří vcelku rozdováděnou partu, dívky se ovšem jedna po druhé vdávají. Autor kusu Joshua Harmon (1983) ho v jevištním provedení mohl poprvé zhlédnout v roce 2015, hra vznikla ovšem už o dva roky dříve. Vydařený, mluvně pružný překlad Viktora Janiše nastudovala teď v české premiéře režisérka Tereza Říhová. Harmon samotný se může pochlubit celou řadou provozovaných opusů, za zmínku stojí jistě pikantní informace o hře z roku 2016 Ivanka: a Medea for Right now, „inspirovaná dcerou prezidentského kandidáta Donalda Trumpa“, jak jsem se dočetl v programové brožurce.
Pražská inscenace začíná poněkud infantilním tanečním dováděním vydařené partičky na jakémsi mejdanu, představují se tak čtyři hlavní postavy, Jordan Berman (Jakub Burýšek) a jeho kamarádky Laura (Sandra Černodrinská), Kiki (Marta Dancingerová) a Vanessa (Anežka Rusevová). Jejich veselý rej je zároveň ve fotografických „zkratkách“ promítán na plátno za nimi. Jde o vztahy velmi důvěrné, každý z kvarteta se ostatním svěřuje se svými milostnými úspěchy či neúspěchy, a také plány v této oblasti. Dámy se sice vyznačují každá jiným temperamentem, ale jejich zkušenosti se sobě navzájem dost podobají, ty Jordanovy jsou pochopitelně odlišné a hra je servíruje ve zvýšené míře. Téměř třicátník se pokouší o navázání vztahu s novým příchozím do firmy, kde je zaměstnán. Sbližování se s Willem (Václav Šanda), začínající pozváním do kina a nesmělou snahou o tělesné přiblížení se, na které ovšem Will nereaguje (víc ho zajímá film), Jordan svým kamarádkám podrobně převypráví a očekává jejich reakci. Ony zůstávají spolu s tím, o němž se vede řeč, stále přítomny na jevišti, Jordan si od nich nechá také radit ohledně obsahu e-mailu, který pak chce vyhlédnutému objektu touhy odeslat. Podobnými akcemi je inscenace naplněna, zpestřují ji také návštěvy u mladíkovy babičky (Jana Břežková), a debaty s ní vykazují tu a tam momenty tradiční židovské moudrosti, občas ovšem trochu šustí papírem (kupříkladu přirovnání života ke dlouhé knize o mnoha kapitolách). V inscenaci se objeví ještě další mužské postavy, konkrétně nastávající manželé jmenovaných Jordanových parťaček a také několika gayů, ztvárňují je již jmenovaný Václav Šanda a Viktor Zavadil, každý má na kontě tři role. Jednu ze „sofistikovaných“ rozprav vede přátelské kvarteto v Muzeu moderního umění před známým zpodobením džungle od celníka Rousseaua, dílo je také promítnuto, ale v rámci rozprav o sexuální orientaci se v kompozici náhle objeví Michelangelův David, také se chvíli díváme spolu s hrdiny inscenace na jeden obraz Joana Miróa. Večírky i svatby vyplňuje taneční víření, ale jaksi mimo jeviště, slyšíme ovšem hudební podkres. Autor předepsal k provozování díla několik konkrétních songů, na backgroundu se však podílí i komponista Matěj Štrunc, jehož vklad do inscenace se vyznačuje jakousi posmutnělou energií, k náladě hry adekvátně přiléhající. Když už má dojít k třetí svatbě a všechny Jordanovy družky tak definitivně zaujmou jiné životní role než ty nezávazně přátelsky skupinové, začíná se hlavní hrdina chovat trochu křečovitě, a výstup s Laurou, s níž si možná rozuměl nejvíc ze všech, se promění ve vodopád výčitek. Pak dojde ke zklidnění, na svatbu rozbolestněný singl přece jen dorazí, i když v jednu chvíli byl rozhodnut pozvání odmítnout, ale po výzvě, ať si jde také zatančit, sdělí ostatním, že se do akce zapojí později. Finále pak – po jeho krátké nerozhodné meditaci – nabídne cosi jako „pochlapení“. Jordan jde ke kovovému rámu, v němž byl před přestávkou umístěn materiál, na který se promítalo, a po určitém úsilí s touto alespoň na pohled těžkou konstrukcí pohne. Působí to jako by inspirováno koncovkou Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem, nám pamětníkům (a nebyl jsem sám) výjev nepříjemně evokoval také „heroickou“ poetiku budovatelských děl minulého režimu.
Inscenace, jejíž fabule se vlastně stále protáčí v kruhu, by snesla kratší stopáž (a to byl text proškrtán!), přesto může nabídnout kvalitu především v hereckých kreacích. Výrazným výkonem zaujme Jakub Burýšek v hlavní roli (před nedávnem přibyl do souboru jako posila od ostravských Bezručů). Obdařil Jordana vroucí bezprostředností, smolařskými promluvami postavy probleskuje i schopnost sebeironie, a když je na jevišti při několika monolozích sám, cele ho svou energií ovládá. Dobře hrají vlastně všichni, rozdurděnou razanci vkládá do postavy Vanessy Anežka Rusevová, přesným interpretačním timingem s psychologickou věrohodností lze ohodnotit také zmiňovanou scénu v kině, kterou ztvárnil Burýšek spolu s Václavem Šandou. Osvěžení do domácího diváckého povědomí může vnést i to, že se nejedná o projekt nijak aktivistický, ale prezentující menšinové formy lidské přirozenosti jako samozřejmé.