Na seznam původních českých komedií přibyla Oslava, dílo tandemu lomnických autorů Petra Pýchy a dalšími uměleckými aktivitami známějšího Jaroslava Rudiše. Proč lomnických? Pýcha v Lomnici nad Popelkou stále žije a Rudiš v ní trávil dětská léta, kde se s kolegou již v raném věku spřátelili. Město je ostatně dějištěm mystifikační roztomilosti, kterou v premiéře uvedlo Klicperovo divadlo v Hradci Králové v nastudování tamního uměleckého šéfa Pavla Kheka.
Hra přináší značně rozšířenou verzi původně rozhlasové maličkosti Podletí. Inteligentní kratochvíle vychází částečně z lomnických reálií, ověřitelná je existence barokního komponisty Františka Jiránka, který se v Lomnici narodil a působil i v italských Benátkách, kde přišel do styku s Antoniem Vivaldim, ostatní fakta, autory v programové tiskovině uváděná, jistá nejsou. Co je Dichtung a co Wahrheit (abychom si připomněli Rudišovu bilingvnost), záleží už na naší chuti hledat na internetu či v encyklopediích, eventuálně na důvěře v pravdomluvnost dramatiků. V Lomnici by měla existovat rocková skupina Táborika a děj se točí kolem Vivaldiho Čtvera ročních období a výročí (300 let) uvedení tohoto díla v sále lomnického zámku.
Rodinu Jiránkových charakterizuje i v dalších generacích spojení s hudbou, jeden z potomků založil Myslivečkovo kvarteto, a to má na výročním koncertu světoznámý Vivaldiho opus zahrát, starý Jiránek je však po mozkové příhodě neschopen vystoupit, jeho houslového partu se ujme kolega ze základní umělecké školy Mizera (František Staněk). Do organizace celé té slávy je tak trochu proti své vůli vmanipulován nejmladší z rodu Jiránků Fanda (William Valerián), šéf metalové formace Táborika, chce si však prosadit, aby po Vivaldim mohla zahrát i jeho kapela, slibuje také, že dopsal pátou, shořelou část skladatelovy partitury, totiž Podletí. Reprezentativní muzikantský background rodu shrnuje v jedné replice Mizera, když Fandovi říká: „Prapradědek u Vivaldiho, táta Myslivečkovo kvarteto, jeden dědek varhaník u Svatého Víta, další hrál se Smetanou a ty hraješ s tou…“ a Fanda dopoví: „No, s Táborikou“.
Druhou, neméně podstatnou partou nápaditě zamotané komedie jsou vedle muzikantů rozhlasáci, konkrétně sestava ze stanice Vltava, slavnostní koncert z Lomnice mají prezentovat s patřičnými komentáři v éteru, přenos se chystají přebírat i prestižní světové rozhlasové kanály. Šéf stanice Marcel (Matěj Nechvátal) pověřuje důležitým úkolem osvědčený tandem Editu (Kamila Sedlárová) a Vladimíra (Jiří Zapletal). Řada komických situací vzniká také proto, že oba spolu kdysi měli poměr, jejich vztah je více než napjatý, přesto dokážou okamžitými střihy přepnout do nasládlé spíkrovské kultivovanosti. Vladimír se oženil s mladší kolegyní Johanou (Maria Leherová), momentálně těhotnou, která však jako „stihačka“ dorazí na místo přenosu do Lomnice a děj podstatně zkomplikuje.
Inscenace se vyznačuje dobře rozvrženým temporytmem, ocení ji myslím především ti, kteří mají vztah ke klasické hudbě, ale i k rocku, také věrní posluchači rozhlasu. Autoři prokazují smysl pro jazykové škádlení i schopnost kontrastní výpovědi. Tak například Fandovi kolegové z Táboriky se hrdě hlásí k tomu, že budou na slavnostním koncertu, oné vivaldiovské oslavě, působit jako „vyhazovači“, jsou však upozorněni na to, že jejich funkce nese označení „uvaděči“. A Edita po hněvivé vulgární replice vůči Vladimírovi „Čuráku!“ přeladí okamžitě po rozsvícení červeného přenosového znamení na „A jak bys, Vladimíre, zhodnotil pěvecké výkony hlavních hvězd galavečera?“. Herecké výkony všech vykazují vysokou kvalitu, vynikají především Kamila Sedlárová a Jiří Zapletal jako hlasy Vltavy, party jim autoři napsali tak, že v případě protagonistů se schopností přesného timingu i perfektní dikce jde o role hereckých snů. Starého nemocného imobilního Jiránka, kterého na koncert přivezou a který občas někomu něco zašeptá do ucha, zastupuje figurína. Na oslavě je přítomen i ministr (předává vyznamenání) a Josef Čepelka vedle rolí dvou lékařů (gynekolog, neurolog) ho ztvárňuje s obří dutou hlavou na té své. Po představení mi položil kouzelně formulovaný dotaz: „Bylo mi jako ministrovi rozumět?“ Ano, inscenace je v dobrém slova smyslu mainstreamově srozumitelná, ovšem chytrá a s občasnými satirizujícími šlehy, ale také prokazatelně plná lásky k hudbě, rozhlasu i Lomnici nad Popelkou.