Na začátku byl černobílý komiks Pixy Maxe Anderssona, který jeho autor začal vytvářet v roce 1992. O čtrnáct let později se toto dílo dostalo v českém překladu do rukou tajemného amatérského divadelníka, jenž si říká Li Po Fung a uchvátilo ho natolik, že jej začal přetavovat do scénáře pro převážně loutkové představení. 
Záhy přizval k realizaci všeuměla Davida Deutschu, který působil kdysi v Národním divadle a posléze v Divadle v Dlouhé, a ten navrhl podobu loutek a kulis a samotnou rozebíratelnou scénu. O hudbu se postarali Josef Jindrák z kapely Skrytý půvab byrokracie a Ondřej Krutský ze souboru Besídka VP. Původní představení vzniklo ve spolupráci Loutkového divadla Velké Popovice a bezdomoveckého divadla Ježek a Čížek a odehrálo v sezóně 2008/2009 dvanáct představení i na nejrůznějších festivalech s velkým úspěchem po Čechách i na Slovensku.
Reinkarnace se Pixy dočkal až letos v souručenství Rodinného divad-la, které se zformovalo v roce 2011 společně s pohrobky dnes již ne-existujícího Ježka a Čížka v čele s jeho někdejším ředitelem Jakubem Balabánem, který zde mimo jiné ztvárňuje postavu šíleného dochtora. Dalšími posilami jsou zde lidé ze zázemí Žižkovského divadla Jan Pařil a David Pomezný či hostující borci Martin Učík z Bohnické divadelní společnosti a Michal Kašpar z Divadla LSD. Alternativní hudební složky se ujal Václav Hrtan, který při vystoupeních působí i jako central scrutiniser.
Li Po Fung svoji fascinaci předlohou komentuje: „Rezonovalo to s mými zkušenostmi, to jest: punk, drogy, totalita. Navíc světy, na které Max odkazuje – tedy Kafkův, Orwellův či Dostojevského – jsou mi blízké. Líbí se mi také ten mix ponurosti, humoru a úletnejch nápadů. Ohledně přetváření bylo nutné příběh zkrátit. Vyhodit některé pasáže, kde jsou nádherné scény krocení nezbedných a dravých peněz, odebírání času či zvracení dortu na talíř, bylo bolestné, ale nutné. Sice se narušila původní konzistence příběhu, ale vzniklý tvar pak bylo nutné zaplnit, což proběhlo jaksi automaticky. Tak se probudily k životu dvě nové postavy Koma a Opar. Rovněž jsem rozvinul téma početí a potratů personifikováním Boha prostřednictvím automatu na kondomy. Asi se nezapře moje alma mater, totiž teologická fakulta Jihočeské university.“
Pixy rozhodně představuje avantgardní pojetí, ale zároveň odkazuje na dávné tradice. Role jsou rozděleny mezi vodiče a mluviče a teoreticky každý herec může alternovat jiného. Li Po Fung k tomu dodává: „Jedná se o nízkoprahové, ochotnické a sociální divadlo, kde se k sobě snažíme přistupovat bez předsudků. Mohou tak být vedle sebe lidé sociálně znevýhodnění i ti zaopatření, lidé zdraví a ,normální‘ (nikoho takového neznám…) s lidmi, co mají zkušenost kupříkladu s psychiatrickou či závislostní diagnózou. Nejvíc se mi líbí, když není poznat, kdo je terapeut a kdo amnestovaný, kdo je ochotník a kdo profesionální herec.“
Představení Pixy může působit depresivně až brutálně, ale při hlubším zkoumání, a doporučuji vícekráté shlédnutí, tu můžete najít i jistou katarzi, která spočívá v úniku ze současné absurdní reality.
