Divadelní spolek Masopust zaujímá ve spektru nekomerčních českých uměleckých seskupení nezaměnitelnou úlohu. Už jeho první inscenace, Topolův Konec masopustu, premiérovaný v roce 2008 (od něhož odvozuje i svoje pojmenování), v režii Štěpána Pácla byl velkým interpretačním oživením zdejších divadelních zvyklostí.
Nápad vytvořit nový umělecký subjekt vyšel vlastně od spolužáků z DAMU, aktivními se tehdy jevili především pozdější dramaturgyně spolku Tereza Marečková a budoucí režisér Štěpán Pácl. Ten na začátek jejich snažení vzpomíná v knížce, kterou Masopust vydal k desátému výročí svého vzniku, takto: „Tereza říkala, že bychom měli udělat Konec masopustu, a Viktorie Schmoranzová se mi smála, že jsem už moc v mainstreamu, že budeme dělat underground. Tak jsem oběma řekl, že jo. Měli u toho být Majda Borová, Keňa neboli Míla König, Jirka Panzner, Kuba Tvrdík…“ a tak dále. Vyjmenováni jsou pak v této vzpomínce všichni, kteří se herecky na první inscenaci podíleli. Po mnoha peripetiích se leccos změnilo, Pácl se později stal režisérem několika statutárních divadel (dnes působí v brněnském Národním divadle), v čele Masopustu aktuálně stojí Tereza Marečková spolu s Miloslavem Königem. S nimi jsem na už čtrnáctiletou cestu divadelního spolku zavzpomínal.
König má ovšem angažmá také v Divadle Na zábradlí a často spolupracuje s Nebeského formací JEDL. Je tedy umělecky vytížen víc než dost. Položil jsem mu otázku, zda v Masopustu nalézá možnost k realizaci svých dalších tvůrčích snů. „Je to pro mě základní divadelní aktivita, kde jsem měl a stále mám možnost setkávat se se vzácnými spolupracovníky, jako je třeba Tereza. Přes veškerou vytíženost v Divadle Na zábradlí nebo v jiných divadelních seskupeních bych nerad přišel o možnost nezávislé a svobodné realizace v Masopustu. Vždycky zde pro mě byl prostor pro profesní i osobní rozvoj, možná díky velkým hereckým příležitostem, ale i díky naší dramaturgii, výběru textů či témat, se kterými se můžu setkat.“
Po úctyhodné inscenaci dodnes nezestárlé Topolovy „venkovské“ hry se soubor pustil, stále ještě pod Páclovým režijním vedením, do dvou nesnadných úkolů, Ibsenova málo uváděného dramatu Brand-Oheň a mistrovského díla divadelního baroka, Calderónova Vytrvalého prince. Obě inscenace zaujaly smělou, nekonvenční jevištní poetikou, exceloval v nich právě Miloslav König, ocenění odborníky přivedla calderónovskou variaci na prestižní mezinárodní plzeňský festival DIVADLO a na něm se dal významný britský divadelní kritik Ian Herbert (v roce 2013) slyšet, že ho z české nabídky na této přehlídce nejvíce oslovil právě Vytrvalý princ. Mezi prvními třemi projekty Masopustu byly poměrně velké časové prodlevy, pak vznik nových inscenací započal houstnout. Nebudu tu vyjmenovávat všechny „masopustní“ realizace, několik jsem jich i nestihl, ale většinu ano, a mám na ně v naprosté většině pozitivní vzpomínky. Již v roce 2014 se soubor prezentoval pozoruhodnou dramatizací „fluidní“ prózy Virginie Woolfové Orlando, psal jsem o ní v UNI 2014/11, a když ji srovnám s inscenací, inspirovanou týmž textem, kterou přivezl na Pražský divadelní festival německého jazyka v roce 2021 Staatstheater Hannover, musím konstatovat, že česká inscenace o (nejen) proměnách pohlaví hrdiny/hrdinky v průběhu staletí byla svobodnější, básnivější a tajemnější. Hru pro pět herců O hezkých věcech, které zažíváme připravil pak pod hlavičkou Masopustu talentovaný režisér Jan Frič, šlo o velmi svobodný kamarádský „potlach“, charakterizovaný tvůrci mimo jiné takto: „Bez masek a šminek, jen tak prostě být s těmi, které máme rádi.“ Pánové si dělali legraci ze všeho možného (včetně kolegů ─ dabingových hvězd), na jevišti se objevily i řemeslnické aktivity, komunikace s kýmsi za scénou i odvážná „anfas“ nahota, zneklidňující diváky svou poměrně dlouhou stopáží. I tato inscenace osvěžila mezinárodní plzeňský festival DIVADLO. V UNI jsem referoval také o jednom z dalších projektů Masopustu, Františákově venkovském dramatu Nevěsta v režii Jana Holce (2017/6).
