Jan Těsnohlídek / Josef Kainar
Divadlo NaHraně
I v Praze lze vyhledat médii opomíjená divadelní představení, jejichž návštěva rozhodně stojí za to. Týká se to též inscenací Divadla NaHraně, které se s dalšími soubory dělí o komorní Divadlo Kampa v jedné z nejkrásnějších lokalit hlavního města. Nezávislý soubor založili v roce 2009 režisér Šimon Dominik, scénograf Karel Čapek a herci Pavel Kryl, Ondřej Novák a Martin Severýn. Důraz je kladen především na uvádění současných britských divadelních her v české premiéře. Ze zakladatelů se všeobecné známosti (alespoň v divadelních kruzích) těší především režisér Dominik, který je uměleckým šéfem seskupení, ve vedoucí funkci působil v minulých letech v Západočeském divadle v Chebu a v činohře Divadla F. X. Šaldy v Liberci (o jeho inscenaci Norénovy hry Válka jsem psal v UNI 2017/7). Divadlo NaHraně však otevírá náruč i dalším tvůrcům, a to ne jenom těm generačně spřízněným. Ve zdejších inscenacích si zahráli třeba Marie Málková, Jaroslava Pokorná či již zesnulý Vladimír Marek, režírovali tu Jaroslava Šiktancová nebo Jan Frič. Nepominutelnou složkou repertoáru jsou i autorské kabarety, nejnovější z nich pod titulem Ada nastudoval Jiří Hajdyla, rozpustile melancholický tvar se opírá o patrně autobiografickou prózu mladého autora Jana Těsnohlídka (ročník 1987), prošpikovanou verši Josefa Kainara, také zpívanými. K hudební složce inscenace se hlásí jeden z účinkujících, Martin Severýn, spolu s ním na jevišti pobývají Matěj Štrunc, Matouš Zah a Vlastimil Žwak.
Čtyři performeři na přeskáčku a poněkud horečně vyprávějí, jak se zamilovali, přesněji jeden, kterého všichni zobrazují, do bohemistky Ady, která navštívila Prahu, a on za ní začne jezdit do Krakova. Těšením se i dlouhými cestami vlakem či autobusem prolínají zpívané pasáže, nejde však o muzikálově oddělené songy, ale nenásilné přechody mluvy v prozpěvování, ojediněle i rapování, taky se neozve žádná klenutá melodie. Muzikální herci si vypomáhají elektronickými mininástroji, také looperem, rytmus se dá vyklepávat do dřeva. Obdivovatelům zpěvu Michala Prokopa, mezi něž patřím, nejspíš zatrne, když zaslechnou Kainarovo Nejsem šťastný, nejsem zoufalý (Odjezd), ale úplně jiná nálada – i ta hudební – obavu z nepřípadnosti rozptýlí.
Vztah s Adou není jednoduchý, ona hned zkraje říká, že proti návštěvám svého obdivovatele nic nemá, ale k navázání vztahu se nehotoví, prožila jich už několik a žádný nedopadl dobře, a tak defenzivně podotýká, že i tentokrát je známost bez šance na delší trvání. Má bohužel pravdu, Adu příliš spojuje její minulost s Krakovem, to se ovšem týká i jejího protějšku a jeho domácího ukotvení na Vysočině a v Praze. Výmluvně lze ono existenciální prázdno pocítit při procházce polskou promenádou, kde lidi se na Adu dívaj a usmívaj se, jako že oni věděj, a pak se dívaj na mě, jako že já nevím. Jako leitmotiv prochází vyprávěním konstatování Pijeme. Kouříme, v dnešní zdravotnicky hyperkorektní atmosféře i v uměleckém díle vyjádření téměř trestné. Vtipnou variantou jevištního zobrazení závislosti na nikotinu je předávání si cigarety, kterou nedokáže zažehnout několik nefunkčních zapalovačů, a když ten poslední konečně vykřeše plamen, kuřivo je neustálým nervózním žmouláním znehodnoceno. Všichni čtyři pánové pak vyjmou sáček s pomůckami, aby si cigarety amatérsky „ubalili“, a poté, co se jim akce podaří, přestane fungovat onen záchranný zapalovač. Cigarety jsou zahozeny a rozšlapány, jeden z protagonistů svůj výrobek spolkne. Rozžívání jeviště se daří i při zobrazení účasti hlavního hrdiny na kamarádově pohřbu, kdy mumlání do mikrofonů sugestivně navozuje hřbitovní background. Kolektivní výstupy se později přelomí v sled monologů, za průsvitnou oponou uvidíme nasvícenou dámskou figurínu v poloze sed s nohou přes nohu, pánové na její holé hlavě vyměňují paruky, aby si je později sami nasadili. Vztah se hroutí, obsah sdělovaného je stále beznadějnější, dochází pak vlastně k rozšíření rolí, muži se stávají tak trochu i Adou, figurínu rozeberou a v parukách působí poněkud androgynně, to když ze zákulisí dorazí k posledním výstupům inscenace s přibarvenými rty.
Produkce dýchá nefalšovanou energií a zároveň pocitem zmaru z nevyzpytatelnosti milostných kauz. Převážně mladé publikum dávalo při děkovačce najevo hlasitými výkřiky nadšení, ale ani starší ročníky, což rád dosvědčuji, se necítily esteticky frustrovány.