Skandální rakouský dramatik Werner Schwab (1958–1994), který vystudoval umělecká řemesla i sochařství, vychrlil ve zběsilém sebestravujícím tempu na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století několik her, sám je nazýval fekálními dramaty. Tomuto označení nejvíce tematicky odpovídají Prezidentky, hrdinkami kusu jsou totiž tři „hajzlbáby“, a jejich manipulace s exkrementy tvoří nikoli nepodstatnou položku jejich jevištní konverzace. Schwabovy opusy, které věru nejsou určeny pro mainstreamového divadelního návštěvníka, na českých jevištích nejvýraznějí propagoval Dušan Pařízek (režíroval jak Prezidentky, tak tituly Lidumor aneb Má játra beze smyslu, Nadváha, nedůležité: Neforemnost či Antiklimax, a to především se souborem svého 
dnes už vlastně legendárního Pražského komorního divadla). Prezidentky i Lidumor (nedávno uvedený v pozoruhodné inscenaci ostravské Arény v režii Janusze Klimszy) jsou tituly, které se objevují na domácích scénách častěji. Mám diváckou zkušenost také s krajně experimentálním Schwabovým textem Hochschwab, který prolamuje tabu i v oblasti standardní jazykové komunikace, zhlédl jsem ho ve vídeňském Schauspielhausu v roce 1996, ale ani fundovaný germanista, člen naší minivýpravy, textu pořádně nerozuměl (inscenace byla v nonverbální rovině působivá). Geniální narkoman a alkoholik (udušený vlastními zvratky podobně jako Jimi Hendrix) má navíc fatální vazbu na jednu z největších polistopadových tragédií českého divadla – na jevišti Divadla Na zábradlí se v prosinci 1999 jeden večer Prezidentky hrály pod již oběšeným režisérem Petrem Léblem.
Titul Pornogeografie uvádějí nyní v české premiéře Lachende Bestien, soubor soustředěný kolem mladého divadelníka Michala Háby. Jako „smějící se bestie“ měli Čechy klasifikovat za druhé světové války nacističtí pohlaváři. Se všemi možnými konotacemi je označení divadelního subjektu provokativní stejně jako jeho dosud nejznámější projekt 120 dnů svobody, inspirovaný Sadovými 120 dny Sodomy, který „Bestie“ připravily ještě dřív, než se se skandálním textem utkalo také seskupení Depresivní děti touží po penězích. Není náhoda, že oba soubory jsou představami o divadle natolik spřízněny, že působí ve stejném divadelním sále (Venuše ve Švehlovce na rozhraní Vinohrad a Žižkova). Lachende Bestien ostatně svůj pověstný kostým ze sadovské variace, totiž nahotu, nasadili v „kulturní vložce“ při slavnostním večeru v rámci festivalu…next wave…
2014 v Divadle Na zábradlí. 120 dní není jediným opusem souboru, rozhodně však dílkem nejznámějším a pro mnohé signifikantním. V Pornogeografii Michal Hába jako režisér do jisté míry zúročil své asistování u Dušana Pařízka. Dvě z hvězd Pražského komorního divadla, Martina Pechláta a Romana Zacha, lze ostatně v této novince zhlédnout. V drasticky 
inspirativním, jazykově košatém textu (pod překladem je Michal Hába podepsaný spolu s Barborou Schnelle) se nelze z hlediska fabule stoprocentně zorientovat, Schwabův text i režijní interpretace ji zjevně nepovažují za úplně nejdůležitější položku divadelního náboje. V bytě nad jakýmsi květinářstvím se natáčí pornofilm, režisér s dvojicí představitelů (on a ona) jsouponěkud otravováni paničkou, která jim prostor pronajala. Ordinérní ženština poté, co vypráví o sexuální nedostatečnosti svého manžela a jeho „vzrušujícím“ nárazu na soupravu městské hromadné dopravy, pomůže herci s masturbací – vše je ztvárněno relativně cudně zády k publiku. Do rozprav a líčení situací se sexuálním i fekálním obsahem jsou postupně vtaženy režisérova manželka, onen sexuálně nedostatečný manžel bytné i malíř, který (ovšem jen podle prvního dojmu) působí jako kultivovaný krasoduch. Nejčistší by tostí z tohoto bizarního společenství se jeví pornoherečka, která je vlastně i průvodkyní vznikajícími situacemi, čte rovněž scénické poznámky (ty nejsou k prospěchu díla divadelně realizovány, občas se naopak odehrají akce téměř protichůdné). Ve finále dojde k 
její fyzické likvidaci, všichni pánové s ní měli (či neměli?) sexuální zkušenost, chvástají se tím, zatímco druzí tuto informaci o nich vyvracejí. Schwabův škleb pochopitelně míří (i enumerací vulgarismů) proti rakouskému měšťákovi, měšťák český produkci Lachende Bestien zcela jistě nenavštíví, publikum v sále Venuše naopak reaguje na solidně zrežírovanou „provokaci“ velmi vstřícně. Závažným tématem, které ze hry i inscenace vystupuje, je fašismus v nás, kombinovaný znepokojivě s pornografickým fanouškovstvím. Hábovi se daří budovat interesantní mizanscény, inscenace graduje, i když má několik statičtějších chvilek. Herci v syrovém projektu úspěšně prezentují odzbrojující bezprostřednost i nehoráznou smyslnost, Pechlátův malíř vykazuje v interpretově pozoruhodné kreaci i jemnější valéry, především v rovině jakési zákeřné dobromyslnosti. Atraktivní scénografie Antonína Šilara je založena na odstraňování pomalovaných papírových ploch vždy po jednotlivých divadelních obrazech (jako když se loupe cibule). Na nich – v téměř iluzivním provedení – postupně uzříme uličku s oním podezřelým květinářstvím, tramvaj po čelním nárazu, vibrátor, vnikající mezi pánské hýždě, mrtvého psa, Hitlera na procházce v horách se psem zdravým a podobně.
Naše znalosti o tvorbě Wernera Schwaba byly „bestiální“ Pornogeografií obohaceny o ne sice strhující, ale úctyhodnou inscenaci v Čechách dosud nehraného textu.
