Nezvalova Manon Lescaut, tato veršovaná dramatizace Prévostova empatického románu (1731) o „padlé dívce“, byla textem v druhé polovině minulého století bezmála kultovním. Divadelní premiéru měla v roce 1940 – v Burianově Déčku a E. F. Burianem vlastně iniciovaná – s Marií Burešovou a Vladimírem Šmeralem v hlavních rolích. Později, kdy se z autora stal režimní básník, chrlící ideologické rýmovačky se stejnou lehkostí, jakou předtím charakterizovaly jeho verše avantgardní či omamně milostné, se stala nejen nechtěnou sbírkou poezie, používanou v památnících a jiných upomínkových písemnostech, ale také repertoárovou stálicí českých divadel. Jméno socialistického autora bylo pojistkou pro eventuální povolovací obtíže, a vodopád milostné lyriky, prýštící z jeviště, osvěžoval repertoár, který jinak musel nabízet penzum politicky výchovné tvorby. Manon se hrála především v divadlech mimopražských (vzpomínám na svou první, rozevlátou, ale v podstatě poctivou v inscenaci jihlavského Horáckého divadla, kterou jsem zhlédl jako gymnazista v roce 1965). Je víc než signifikantní, že kus nikdy nebyl realizován na naší statutárně první scéně, jistě také proto, že má malý dramatický potenciál, mezi postavami nijak významně nejiskří repliky, spíš jde o vzájemné recitování básniček.
Nedávno jmenovaný šéf činohry Národního divadla Daniel Špinar, který si i v této ostře sledované instituci získal respekt především Shakespearovým Othellem a Janáčkovou operou Z mrtvého domu, přivádí Nezvalův opus přímo do „posvěcené“ historické budovy u Vltavy. Premiéra byla očekávána s netrpělivostí i s obavami. Nerad píšu, že především ty obavy byly na místě. Je-li slavná hra ve verších něčím nosná, tak právě klouzavou zvukomalebností veršů, které Nezval „sypal z rukávu“. Obsahuje nápady geniální i hlušinu, některé rýmy odzbrojují svou až insitní samozřejmostí („Co jste to provedla! / Vy jste mne podvedla…“ či „Zprvu jsem nechtěla, / svědkem je Marcela,“). Hrát si s textem, třeba občas i ironicky, ovšem nelze ve velkém prostoru, kdy herci, zhusta umístění v hloubi jeviště, musí v podstatě křičet. Role lehkomyslné Manon a jí zcela propadlého rytíře des Grieuxe obsadil Špinar do alternací dvojmo, Janou Pidrmanovou a Pavlínou Štorkovou, Patrikem Děrgelem a Vladimírem Polívkou. Jde o čtveřici velmi talentovaných protagonistů, všechny jsem už viděl hrát skvěle. Při první premiéře stáli na jevišti Štorková s Polívkou a byli nuceni výrazně forzírovat. Jí se přece jen (a obdivuhodně) dařilo skládat z veršů živoucí figuru „nevinné“ kokety, on prezentoval v podstatě vášněmi zmítajícího se puberťáka. V postmoderně manýristické jevištní instalaci vlastně jinou možnost neměl.
V lehce sadomasochisticky varovném entrée se absolventi bohosloví des Grieux a Tiberge (Radúz Mácha) loučí se studentským životem, svírají blikající srdce, známé ze sakralizované podoby v mnoha chrámech, kolem nich přechází panička v černém (Lenka Zbranková), která vede na obojcích tři psy (poloobnažení statisté). Brzy dojde k osudovému setkání des Grieuxe a Manon v jakési galerii, kde je vedle velké barokní kompozice s křesťanskými motivy (nebeský rej v oblacích) umístěna menší reprodukce kdysi skandálního obrazu Gustave Courbeta Původ světa, zobrazující pouze ženský klín. Duchovno a sexuálno vedle sebe v opravdu hodně explicitní variantě! Asi po třech vyměněných veršovaných replikách se okouzlený mladík se zkušenější „šestnáctkou“ poprvé políbí a zůstává rozpačitě v předklonu (přihodila se mu erekce). Objeví se už také boháč Duval (Vladislav Beneš), který později jako odmrštěný milenec „hříšnou světici“ Manon zničí, obraz dámského ohanbí si odnáší (koupil ho snad?), čímž je jednoznačně charakterizován. Pod velkým „svatým“ plátnem dochází pak ze strany ostatních návštěvníků (opět skupina statistů) k pokusu o skupinový sex, zdaří se však pouze svlékací rozjezd, při němž publikum upoutají ňadra až drasticky korpulentní dámy. Později, po prvním rozchodu obou milenců, kdy se zhrzený des Grieux začne přece jen věnovat duchovní službě a Manon ho jde úspěšně odprosit, je kněz (při zpovědi) obnažen do půli těla. Vztah bývalého spolužáka Tiberga k hlavnímu hrdinovi je už u Nezvala zřetelně homoeroticky podbarvený (vyznání „já bez vás nemohu žít“ si jistě neříkají sportující či pivo popíjející kamarádi), ale téměř hysterický záchvat, jemuž Tiberge propadne, mi připadl příliš doslovný. Nechci inscenaci ironizovat, Špinarova invence (ve spojení s umem scénografky Lucie Škandíkové a kostyméra Marka Cpina) funguje v některých situacích hodně sugestivně. Například v ložnicové scéně, „vymalované“ bílými oblaky na modrém nebi (stejný ráz mají v té chvíli kostýmy obou milenců), kdy houstnoucí atmosféru, kterou do vztahu vnáší paralelní poměr s Duvalem, přijdou do interiéru potvrdit černě odění sboristé a uvelebí se částečně též na posteli zády k publiku.
V původním „libretu“ se hojně škrtalo, finále v americkém vyhnanství, kam jsou tzv. poběhlice deportovány, bylo odstraněno myslím ku prospěchu věci. Prezentace textu se ovšem odehrává v příliš prudkém tempu bez pauz, které jsou pro vstřebávání veršů dost podstatné. Zmizela i veršovaná pohádka o králi a vose (končící čtyřverším „Ta vosa byla podlá. / Ten nevděčný tvor zhrd. / Ta vosa krále bodla / a král měl z toho smrt…“), kterou rozmarná, a přesto svůj tragický osud jakoby předvídající Manon vypravuje svému rytíři a naznačuje tak mnohé z peripetií jejich vztahu. Byla ostatně nejsilnějším a dramaticky nosným stavebním kamenem kontaktní a věru neopulentní inscenace v chodbě divadla Rokoko (1998, režie Ondřej Zajíc) v interpretaci tehdy začínající Tatiany Vilhelmové.
