Scéna je bazén. Není v něm voda, nikdo v něm neplave. Čeká v něm orchestr (zredukován na sedm smyčců, čtyři žestě, klávesy a velký buben). Po schodech k němu schází dirigent (Marián Lejava). Ležérně, jako by ani nebyl očekávaným dirigentem, nýbrž flákajícím se plavčíkem. Orchestr začíná 
hrát předehru. Hraje ji déle, než je zvykem, a možná to, co hraje, vůbec není předehra. Hrají také zpěváci. Hrají, i když nezpívají, zpívají, méně než hrají a hrají, i když nehrají. Hrají též ti, co se na scéně jenom dívají. Zpívání je zrovna tak málo jako pohybování. Hudby je více, možná na škodu akce. Nejvíce ze všeho je však pochybování. Lze dokonce říci, že vše je pouze pochybovačné hraní. Naštěstí!
Jako první se odváží přerušit orchestr dámská návštěva, pacientova maminka (Mária Henselová/Anna Kľuková). Se síťovkou citrusů v ruce opatrně sdělí světu první pochybnosti. Jsou zábavně absurdní. (Anebo snad absurdně zábavní?) Třeba: „Handra, ktorá neutiera ale tečie, sa dá utrieť iba vodou.“ Po matce se ke slovu dostávají i další návštěvy. V jejích prozpěvech je sice poněkud méně absurdity, no o to více pochybování. Pacientův otec (Stanislav Beňačka/ František Ďuriač): „Sú tu znamenia, ale nevieme, čo znamenajú. Po mori niekto ide, loď počuje kroky. A sú veci, ktoré strácame. Veci sú nič, menej než spomienky, menej než strašné sny, ktoré mi bežia hlavou ešte chvíľu tesne po prebudení.“ Pacientova partnerka (Denisa Hamarová): „Desia ma sny… Zmocňuje sa ma zúfalstvo. A tak celý sen končí.“
Pacient (Pavol Remenár) je stále v kómatu. Kóma ale není žádná diagnóza. Pacient bez diagnózy je jako bez identity. Nemít identitu, to již diagnóza je. Civilizační symptom bujících simulakrových přeludů. Nelze je nijak odstranit, jelikož nemají původní kořen ani vzor. Ve své proliferaci odkazují jenom na další přeludy. Jsou jako autoreplikační viry, okamžitě se měnící na schizma a stigmata, vyúsťující do zhoubné společenské epidemie. Ale skladateli (Martin Burlas) nedělá simulace příznaků žádné potíže. V samotné léčbě je však stejně bezmocný jako pacientův ošetřující lékař (Igor Pasek/Marián Pavlovič), který přichází na scénu (vlastně na vizitu), aby sdělil světu další absurditu: „Žila rodina Chudobných a rodina Mŕtvych. Stretol raz pán Mŕtvy pána Chudobného a spýtal sa: ,Ako sa máte, pán Chudobný?‘ A pán Chudobný odpovedal: ,Ale, nestojí to za nič.‘ Dnes obaja, pán Chudobný aj pán Mŕtvy sú mŕtvi.“
Skladatel simuluje příznaky nejenom volbou námětu a aforismů (Jiří Olič), které zhudebnil místo konvenčního libreta, ale především temporální organizací svého scénického multimédia. Jeho dílo není multimediální jenom proto, že aktuálním jazykem spojuje jednotlivá hraní a zpívání do organické scénické reprezentace, ale též pro sám způsob strukturalizace (vrstvení a kolážování) zdánlivě nesouvisejících narativních a akčních plánů a hudebních refrénů. Je to skutečná kompozice (neboli blok) ,perceptů a afektů‘, jak pojímali umělecké dílo Deleuze s Guatarim. Burlasův konstrukt „se prostřednictvím látky snaží vytrhnout percept z percepcí objektu a ze stavů vnímajícího subjektu, vytrhnout afekt z 
afekcí jakožto přechodu od jednoho stavu k druhému. Extrahovat blok počitků, čisté bytí počitku. K tomu je však zapotřebí metody, která je u každého autora jiná a která je součástí díla.“ (Deleuze, Gilles – Guattari Félix: Co je filosofie? Praha, 2001.) Tou metodou je samozřejmě fabulace. To jejím prostřednictvím se umělec i příjemce jeho výtvorů (kompozic pocitů) stávají jinými.
Skladatel upadá do kómatu, zrovna jako jeho hrdina. Kóma ale není stav nečinnosti. V kómatu se dějí věci a skladatel během svého azylu v podvědomí intenzivně fabuluje. Akční rádius podvědomí je obdivuhodný. Generuje obrazy, jejichž řetězení odporuje ireversibilitě lineárního času. Kóma nás může vracet zpátky, avšak může nás také katapultovat do budoucna. Anamnéze a vizionářství se mohou potkat právě ve stavu amnézie. Tuto nemýtickou bezčasovost mistrovsky vyjadřuje skladatel hudebními prostředky. Je to princip, jenž má odzkoušený ze svých předchozích skladeb, kde si originálně pohrával s repeticemi. V Kómě je kóma introspekcí – je to hlubinná meditace bez myšlenkových intencí i slov. Jenom proud podvědomých reflexí. Bilancování existenciální nicoty. Stav, jehož symbolickou artikulací jsou Oličovy kusé aforismy. 
Pro ambiciózní interprety je Kóma skládačka odolávající strukturalistickému čtení (motivů, mytémat) i psychoanalytickému výkladu (snů, obrazů, archetypů). Nedochází v ní totiž k žádným kulminacím, splynutím ani rozuzlením a nevládnou v ní žádné identifikovatelné podobnosti či diference, jež by generovaly konkrétnější reference a aluze. Ale není to ani absurdní hudební divadlo, na to je příliš koherentní, co do formální i významové struktury. Je to ,jenom‘ posloupnost scénického hraní a zpívání a kómatické fabulace bez jakékoliv sémantické temporality. Čas zde plyne, protože plynout musí, a je jedno zda ho ovlivňují hudební mody nebo mody našeho vnímání. Je to přesvědčivá kompozice afektů a perceptů, jejichž smysluplnost rezonuje v našem vědomí, ale nedokážeme je ukotvit v naší zkušenosti – životní ani interpretační. Cítíme jenom, že se prostřednictvím fabulace, která je již také naše vlastní, stáváme jinými.
Za tohoto stavu, v této prekérní situaci, najednou promluví pacient: „Najkvalitnejšie slzy sú tie prvé, potom sa ich kvalita len zhoršuje. Trojuholníky syra nebývajú rovnoramenné, ale plesnivé. Aj keď náš život býva geometricky jednoduchý. Po mori niekto ide, loď počuje kroky. Nádej: vzdialená príbuzná osudu. Smrť je matkou krásy. … 
Osamelosť zázrakov je stále väčšia a väčšia. Každá vec sa po dopade na zem mení na inú, viac či menej podobnú originálu.“ Co říci k jeho slovům, když se i ti, co toužebně očekávali jeho procitnutí, zmohli jenom na slovní repetice: „Nádej: vzdialená príbuzná osudu. Osamelosť zázrakov je stále väčšia a väčšia…“ Napadá mě poetický neologismus ve slovenštině: ,Zmĺkvychvstanie‘. Procitnuvší pacient (bez diagnózy) projevil postoj, na řadě je společenství (s diagnózou), jež ho do kómatu uvrhlo! Pacient i skladatel očekávají feedback. Dočkají se? Anebo je společenské vědomí v kómatu?
Kóma ale není diagnóza… Skladatelův apel je zatrpklý, avšak aktuální. Společnost není v kómatu, nýbrž ve stavu totální anestézie! Kdo a kdy nás z ní probere? Anebo nám snad tenhle stav dobrovolných pacientů vyhovuje a obáváme se procitnutí? A 
možná nám nepomůže ani procitnutí. Kóma je Burlasova třetí opera. První, Ružové kráľovstvo (1985–86), nikdy nezazněla; druhou, Údel (2000), označil autor za masochistickou. Třetí vznikla na zakázku Slovenského národního divadla, které ji uvedlo v premiéře 24. listopadu loňského roku (režie: Rastislav Ballek; scéna: Tom Ciller; dramaturgie: Vladimír Zvara). Dočkala se tří repríz, další dvě ji čekají letos v dubnu a květnu. „Osamelosť zázrakov je stále väčšia a väčšia.”
Foto archiv