Koncem letošní zimy přijela do Česka poprvé ruská skupina Volga. Vystoupila v miniaturním vinohradském sklepním klubu Skutečnost s programem ruských lidových písní s elektronickým doprovodem. Volga existuje už deset let a v německých a holandských klubech si vybudovala téměř kultovní undergroundový statut. Její ohlas kupodivu souvisí daleko víc s elektronickou scénou nežli s mnohem populárnějším fenoménem Russendisko, který se šíří z berlínských diskoték.
Hudební páteří sestavy je Alexej Borisov, který začínal jako kytarista moskevské new-wave kapely The Center a roku 1985 založil dodnes funkční ,techno -industriální‘ Nočnoj Prospekt. Seznam jeho dalších, většinou mezinárodních aktivit, vyplňuje na MySpace více než jednu obrazovku. V Praze vystupoval poprvé v roce 1996 na festivalu Alternativa s multimediálním projektem Nord, v němž měl roli zvukového designéra. Nástrojovou část Volgy dotváří multiinstrumentalista Jurij Balašov a Roman Lebedev, který hraje na elektroniku a kytaru. Navzdory přítomnosti ,fyzických‘ nástrojů – k nimž patří i kuriozita zvaná ,zvukosuk‘ – si doprovod uchovává elektronicky abstraktní tvář, obsahuje křišťálové plochy i lehce drásavé smyčky, a vytváří účinný kontrast k ryze etnickému, ale stylově tvárnému zpěvu Andžely Manukian.
Zpěvačka čerpá z tradice, která pokrývá nejen velký zeměpisný prostor, ale i časové rozmezí, nejstarší písně jsou z 12. století. Obrovité rozměry ruského imperia mívají neblahé geopolitické důsledky, ale do hudební alternativy se promítají přínosně. Kultura ruských většin i menšin sahá od křesťanství přes islám a šamanské praktiky až k buddhismu, Rusko je pro nás dosud neznámý tavící kotel duchovních cest i hudebních myšlenek. Pokud tedy skupina svoji hudbu označuje za ,pohanskou psychedelii‘, něco na tom bude.
Pro koho doma v Rusku hrajete?
Většinou pro studenty, mladou generaci, někdy přijdou i úředníci. Mladí lidé u nás znají elektronickou a industriální hudbu, ale nic nevědí o své vlastní tradici. Takže, i když čerpáme z minulosti, říkáme jim možná něco nového. Naši hudbu neděláme jako nějakou etnografickou práci. Nezkoumáme zkamenělého trilobita, v lidové hudbě vidíme stále žijící proces.
Kolik času trávíte v Rusku a kolik v cizině?
Větší část roku jsme v Rusku, ale každoročně míváme dvě menší turné na Západě, většinou Německo a Holandsko, letos navíc také Praha a Lublaň. My ale nejsme kapela stavěná na dlouhá turné, spíš nás zajímají festivaly.
Vy máte v sestavě zvukosuk. Co to je?
Ten nástroj zkonstruoval Jurij Balašov. Kus dřeva, větev, s jednou strunou. Vydává to syrový zvuk, který je zesilován a elektronicky manipulován.
Plachty a lanoví byly počátkem 19. století, ve zlatém věku námořních plachetnic, tou nejdrahocennější součástí lodi. Zatímco trup tvořil deset procent celkové ceny, konopná lana a plachty, která se navíc musela každé dva roky obnovovat, představovaly zbylých 90 %. Rusko, disponující levnou prací nevolníků i obrovskou rozlohou úrodné půdy, dodávalo na západní trhy více než tři čtvrtiny celkové produkce konopí. Za napoleonským tažením na Moskvu bylo podle historiků právě konopí: Napoleon se tak snažil odříznout Británii od dodávek strategické suroviny, kterou tehdy přivážely americké lodě z petrohradského přístavu Kronstadtu. (více: Alfred W. Crosby Jr.: America, Russia, Hemp and Napoleon, 1965)
Vaše poslední album se jmenuje Pomol. Co to znamená?
Mlýnek.
Není ale za tím slovem nějaký skrytý význam či symbol?
Když někdo moc mlu
ví. Pokec. V případě naší titulní písně to znamená zaklínání. Třeba když někoho chcete zbavit nějakého problému. Píseň má autentický text, a ukázalo se, že dodnes funguje. Vyzkoušela jsem to. Možná znáte skupinu Myllärit z Karélie, finsko-ruského pomezí, z města Petrozavodsk. A já jsem tou písní vyléčila jednoho z jejich muzikantů, který se chtěl odnaučit pít. Skutečně pít přestal, ale potom za tři měsíce za mnou znovu přišel, chtěl po mě, abych ho odčarovala, měl chuť si dát skleničku, ale to kouzlo mu to nedovolilo. Další z písní, Žito, je o bohatství, plodnosti a úrodě. Většina našeho repertoáru má vztah k přírodě, posluchači na takové zaklínání reagují.
Na jednom z vašich dřívějších alb je skladba Konopa, inspirovaná plodinou, která byla před dvěma sty lety natolik strategickou surovinou, že přiměla Napoleona k invazi do Ruska. Ale předpokládám, že píseň je spíš o jiném než průmyslovém využití?
Konopa je o lektvaru, nápoji lásky, který žena uvaří muži, aby ztratil hlavu. I tuhle metodu jsem vyzkoušela.
K praktikám šamanů ze Sibiře patří zase pojídání hub, dokonce i muchomůrek červených. Ty jste nezkoušela?
S houbami mám ty nejhorší zkušenosti. Po lysohlávkách jsem se dokonce dostala do nemocnice. Měla jsem problémy s játry, skoro jsem umřela. To si dám radši vodku.
Jak vlastně tvoříte repertoár? Sbíráte písně v terénu jako Sergej Starostin?
Ne, já hledám texty ve starých knihách. V Rusku existují zápisy z různých dob, mnohé vznikly poměrně nedávno, v 60. a 70. letech, kdy se zvedla velká vlna zájmu ruské inteligence o folklór. A Sergej Starostin, o němž jste se zmínil, to je náš kamarád, má obrovskou sbírku nahrávek a zásobuje nás. Já nejraději začínám u textu, a k němu si pak vymýšlím hudbu, tak aby byla v duchu tradice. Samozřejmě, používám i autentické tradiční melodie.
Z vaší hudby je ale zřejmý i význam hlasové stylizace. Někdy zpíváte jak ukrajinská bosorka, jindy jak stará ruská bábuška, někdy to na cizince působí až jako pitvoření se. To všechno jsou regionální odstíny?
Jak u nás zpívají bábušky, to se mi líbí, a nemusím se ani moc snažit, protože sama budu letos čerstvou babičkou. Těch regionálních odstínů máme skutečně hodně. Když zpívám něco ze severu, hlas postavím tak, aby byl přesný, krásný a majestátní. Písně z jihu musí znít vláčně, jsou v nich kudrlinky, ozdoby, melismata. Bábušky zpívají – jak u nás říkáme – ,bílým‘ hlasem. To je projev spíš zdrženlivý než expresivní.
TRADICI NEUCHOVÁTE ZÁPISEM, ALE POSLECHEM
Hudební sběratel Sergej Starostin, o němž se zmiňuje Andžela Manukian v předchozím rozhovoru, vystudoval klarinet na moskevské konzervatoři a dnes patří k největším znalcům ruských lidových tradic, na které navazuje vlastní tvorbou jako zpěvák i hráč na kuriózní lidové dechové nástroje. Spolu s ukrajinským pianistou Michailem Alperinem a dechovým hráčem Arkadijem Šilkloperem působí v Moscow Art Triu, spolupracoval s bulharským ženským sborem Angelite, tuvinskou skupinou Huun Huur Tu i norskou sámijskou zpěvačkou Mari Boine, u nás vystoupil například jako člen skupiny Farlanders se zpěvačkou Innou Želannajou. Následující interview vzniklo na sibiřském festivalu Sajanský kruh, jehož se Starostin zúčastnil jako účinkující i člen poroty. I přes jazykové nesnáze to bylo velmi příjemné setkání, Starostin totiž své odpovědi často ilustroval zpěvem.
Stalinistická zemědělská politika zničila venkovský způsob života a tím zabila i hudbu. Nahradila ji ansámbly typu Balalajka a Kazačok, které předstíraly, že lidovou hudbu hrají, ale ve skutečnosti s ní neměly nic společného.
Dmitrij Pokrovskij sledoval, jak skutečná hudba z venkova mizí a věděl, že tradiční melodie si pamatují už jen ti nejstarší lidé. Proto založil ansámbl a léta s ním cestoval po vesnicích a sbíral lidové melodie a tance. Společně tak vytvořili obrovský repertoár, především z jižního Ruska a severní Ukrajiny.
Za Brežněvovy éry měl jeho ansámbl jen málo příležitostí k veřejným vystoupením, turné a koncerty ve větších halách umožnila až perestrojka. Za svoji péči o ruskou kulturu získal Pokrovskij řád od Gorbačova. O ruské hudbě přednášel na amerických univerzitách, několik let žil v USA, ale pravidelně se vracel do Ruska. Když na podzim roku 1993 došlo v Rusku k ústavní krizi a poslanci obsadili moskevský Bílý dům, Dmitrij zavolal své americké přítelkyni a radil jí, aby za ním nejezdila do Moskvy. „Možná, že tu začala občanská válka, ale když bys přece jenom přijela, přivez mi vodu po holení.“
Téhož roku se mi poště stilo vidět jeho koncert po více než pětileté pauze v moskevské Čajkovského hale. Po dvou setech opustil ansámbl pódium a začal spolu s diváky tančit ve foyer. Lidé tančili i cestou domů na eskalátorech moskevského metra.
Cornelie Müller -Gödecke, německá fotografka a novinářka, z nekrologu za Dmitrije Pokrovského, který zemřel roku 1996 ve věku 52 let.
Jak je to vlastně se vztahem ruské veřejnosti k lidovým tradicím? U českého publika přetrvávají ty nejkřiklavější stereotypy: Alexandrovci a folklorní megaansámbly, podle jejichž vzoru pak vznikaly folklorní orchestry v celé Východní Evropě. Existovalo v Rusku vedle toho i nějaké spontánní hnutí, jaké třeba v Irsku iniciovali Chieftains, v Bretani Alan Stivell, anebo v Maďarsku skupina Muzsikás?
Existovalo, a dokonce ve stejné době, tedy v 70. letech. U nás se mu říká „první folklorní vlna“, lidé z měst se tehdy začali intenzivně zajímat o lidovou hudbu, a díky tomu vznikla řada nových skupin – třeba Pokrovsky Ensemble, ve světě dobře známý díky albům u Real World, anebo Narodnyj prazdnik. Druhá folklorní vlna, ta začala po perestrojce v 90. letech, a trvá dodnes.
Kdy jste vy sám začal se sběrem lidových písní?
Mezi oběma vlnami, v roce 1983, a stále pokračuji.
Nechystáte se výsledky své práce vydat, jako to se svými terénními nahrávkami udělal Alan Lomax?
Chystám, spolu s nahrávkami z jiných sbírek.
Co všechno tvoří vaši sbírku?
Pásky a kazety. Notové transkripce nemohou být podle mého názoru přesné. Cesta k uchování tradice nevede zápisem, ale poslechem. Já zpívám, ty posloucháš, jedině tak lze předávat písně se všemi jejich detaily.
To asi souvisí s tóninami a laděním. V jakých tóninách vlastně zpíváte? I laik pozná, že to většinou není ani dur, ani moll.
Právě v tomto směru je ta ruská tradice tak bohatá. Existují speciální stupnice, které ladí s mojí fyziologií. V ruštině máme slovo lad. To je jak ladění, tak intonace, i správná cesta, tedy být v souladu s ostatním. Když zpíváš, tak mistr může říct: Ty ně ládiš, anebo ty ládiš.
Váš kolega z Moscow Art Tria ukrajinský pianista Michail Alperin jednou prohlásil, že za úhlavního nepřítele lidové hudby považuje konzervatoř. Není těžké pochopit, co tím chtěl říct – unifikované hudební školství převádí všechnu tu bohatost ladění a intonace do durových a mollových tónin a temperovaného ladění. Ale třeba ve Finsku se lidová hudba úspěšně učí na Sibeliově akademii, kde specifika lidových tradic berou na stejnou váhu jako vážnou hudbu. Co si myslíte vy?
Já jsem optimista, tradiční metody intonace se samozřejmě učit dají. U nás se učí lidový zpěv děti ve školkách.
Velmi specifický druh lidového zpěvu člověk slyší v ruských kostelích z úst spontánních zpěvaček té nejstarší generace. Prostý, zdrženlivý projev bez příkras. Existuje v ruské hudbě nějaké spojení mezi lidovou a duchovní hudbou, jako třeba v Americe mezi blues a gospelem?
Ne, v Rusku je ta duchovní hudba na rozdíl od gospelu jakoby bez vášně, je skutečně velmi zdrženlivá. Ta duchovnost se neprojevuje v emocionalitě zpěvu. Ruský duchovní zpěv nemá dynamiku, nepracuje s hlasitostí, expresivitou.
Ale duchovní stránka se promítá do hudby poslední generace skladatelů, kteří ještě žili v éře Sovětského svazu: Arvo Pärt, Sofi a Gubajdulina. Jak to souvisí?
To lze vysvětlit jako reakci na sovětskou klasiku – Rimskij Korsakov, Prokof jev, Šostakovič. Oni hledali nějakou alternativní cestu.
Když zpíváte, zní to, jako kdybyste svůj přirozený hlas vyměnil za jiný, s poněkud odlišnou barvou i výrazem. Je to zrcadlo tradice anebo váš vlastní vynález?
Půl na půl. Hodně jsem se učil od tradičních zpěváků, a snažím se být vůči tradici ohleduplný, zachovat ji.
Máte nějaké oblíbené regiony?
Jižní a západní Rusko. Kursk, Belgorod, Smolensk, Kaluga. Ta místa mám moc rád.
Ale teď jsme na Sibiři, na půl cesty mezi Uralem a Vladivostokem. Co pro vás tenhle festival znamená?
Sibiř je obrovský prostor, spousta zajímavých národních kultur. Líbí se mi tu. Myslím, že tímto jsem Sibiř objevil a porozuměl jsem jí.
Jak vlastně vypadá současná hudební scéna v Rusku?
Publikum hodně sleduje hudbu z Indie, Číny a Tibetu, není to od nás daleko. Ale také se k nám promítají trendy odjinud.
Tak například, v Moskvě máme sto kapel, které hrají ruský folk, a sto padesát, které hrají keltskou hudbu…
Ústně tradované příběhy z Karélie, hraniční zóny mezi Ruskem a Finskem, zapsal v polovině 19. století Elias Lönnrot v eposu Kalevala, a o století později inspirovala hudba z Karélie řadu finských skupin, včetně Värttinä. Existují také skupiny z ruské části Karélie?
Nejvýznamnější z nich jsou Myllärit, zpívají rusky i karelsky.
A kterou skupinu byste jako znalec ruské scény doporučil do ciziny – třeba na veletrh Womex?
Určitě Volga. Čerpají z tradice, ale přitom se vyjadřují současným hudebním jazykem.
„Na své první cestě do Sovětského svazu roku 1984 jsem se dostal až na Sibiř k Bajkalu, a vůbec jsem nebyl připraven na to, s jak autentickou podobou ruské tradiční hudby se setkám v Moskvě, díky Dmitriji Pokrovskému a jeho zpěvačkám. S Consortem jsme s nimi vystoupili na moskevské univerzitě a prostřednictvím tlumočníků jsme plánovali, že natočíme společné album.
V březnu 1987 jsme se vrátili do Moskvy a začali jsme společně komponovat a nahrávat. Západní harmonie a afro -brazilské rytmy Consortu se prolínaly s prastarými ruskými sborovými písněmi. Zážitek ze společné práce s ruskými muzikanty patří k nejinspirativnějším v mém životě.“
Paul Winter, americký saxofonista, vedoucí průkopnické skupiny The Paul Winter Consort.