Režisér, herec, pedagog i autor divadelních her Miroslav Krobot (1951) svoje umělecké renomé získával postupně, nepatří k typům tvůrců, kteří oslní hned v mládí (a později třeba poněkud pohasnou). Je skromný a neokázalý, rozhodně nepatří k mluvkům, z nichž se dere příval řeči. Má za sebou inscenace, které počítám k tomu nejlepšímu z domácí divadelní produkce (Rok na vsi v Národním, v Dejvickém divadle pak tituly Oblomov, Muž bez minulosti, i originálně a účinně vyložená klasika jako Večer tříkrálový, Hamlet, Tři sestry).
Známe se přibližně čtvrt století. Když mi při nahrávání našeho rozhovoru stařičký diktafon několikrát vypověděl službu a my ho museli vždy primitivně ručně popostrčit, Mirek to jako režisér ocenil coby zajímavou, téměř divadelní situaci. Jak ses vlastně dostal k divadlu?
Ježíšmarjá, to budou takovýhle otázky?
Jen ta první… jak něco takového jako jít studovat režii vlastně adolescentního mladíka napadne?
Já nevím, tak normálně, byla to směs všeho možnýho, na střední škole v Zábřehu jsme dělali bigbít, divadlo… V podstatě šlo o to nějak prodloužit „zábavu“.
Dostal ses na brněnskou JAMU. Byla to zábava?
Byla. Méně zábavné ovšem bylo, že jsem na školu přišel v roce 1969, a to započala různá odcházení kvalitních pedagogů. Ještě jsem stihl Milana Uhdeho, filozofa Vítězslava Gardavského, mým ročníkovým učitelem byl Miloš Hynšt, ti všichni pak byli nuceni akademii opustit. Ale měl jsem kliku, dostal jsem pak po Hynštovi Pavla Hradila, který byl fajn, a s většinou zbylých pedagogů to až na pár výjimek docela šlo.
Kam vedla tvá cesta po absolutoriu?
V pátém ročníku už jsem dělal dramaturga v Horáckém divadle v Jihlavě, po vojně jsem dostal nabídku asi do tří divadel a vybral si Cheb.
A tam ses setkal s významným divadelníkem, z Prahy „uklizeným“ Janem Grossmanem…
S ním jsem pak odešel do Hradce Králové, kde jsem prožil krásné čtyři roky, ještě s dramaturgem Milanem Klímou, nedávno zesnulým Pepíkem Kroftou, který už působil v divadle Drak. Řada herců se tam natáhla za Grossmanem, podařilo se nám kolem nově otevřeného prostoru Beseda tvořit na svou dobu hodně nekonformní, a snad i kvalitní inscenace. Vzniklo vlastně i jakési společenství lidí se stejným naladěním, vzalo to pak ovšem rychlý konec. Následovala nabídka do Realistického, nyní Švandova divadla, tam jsem pobyl taky čtyři roky, Národní potom trvalo pět. Mám to vlastně skoro po „čtyřletkách“, v Dejvickém jsem byl ale roků šestnáct.
Což je číslo dělitelné čtyřmi…
Máš pravdu, ten cyklus nějak funguje.
A od koho jsi dostal lano do Národního?
Od Ivana Rajmonta, ten se stal po revoluci šéfem činohry. Byl tam taky Honza Kačer, logicky jsem pokračoval v tom, co jsme dělali v Hradci, pak v tehdejším Realistickém, a pak v Národním.
Uvědomuji si, že moje první recenze v roce 1986 se týkaly Realistického divadla, například na tvého Lunina s Jiřím Adamírou a nedávno zesnulým Karlem Pospíšilem…
Tu inscenaci jsem měl moc rád. Byla úplně jednoduchá, založená hodně na slovu, vedle jmenovaných v ní taky hrála Jorga Kotrbová.
V Národním divadle pak byl tvým nejslavnějším jevištním „kouskem“ Rok na vsi podle bratří Mrštíků. Někde jsi prohlásil, že vůbec máš rád tlusté romány.
Vždycky se těším, když je román tlustý a přitom dobrý, protože bude čtení trvat dlouho…
Uděláš si na to čas i dnes, kdy jsi hodně vytížený?
Ale jo, já čtu naštěstí dost rychle. To je výhoda. V poslední době jsem se stal fanouškem žánrů fantasy a sci-fi.
Pomýšlel jsi na to někdy tyto žánry divadelně zpracovat?
Ne. Sice by to možná šlo, ale fantasy má vytvářet prostor pro fantazii čtenáře a divadlo je přece jenom vymezeno režijním viděním, čímž diváka o něco okrádáš, vnucuješ mu svou konkrétní vizi.
A ve filmu podobně. Já bych třeba nemohl zhlédnout Jacksonovy verze Tolkienových příběhů…
Rozumím. Literární předlohu dnes kultovního seriálu Hra o trůny jsem četl dávno před uvedením v televizi a moje představa byla taky jiná.
Chystáš pro divadlo nebo máš ještě nějakou verzi podobně tlustého románu jako Rok na vsi?
Ten je opravdu hodně tlustý, ale dělal jsem i jiné. Oblomov a Idiot, které jsem režíroval v Dejvickém divadle, jsou taky docela objemné knihy.
Cesta do Dejvického divadla souvisela, nemýlím-li se, s tvou pedagogickou činností.
Víš, Národní divadlo nebyl zrovna můj sen. U režiséra je to asi trochu jiné než u herců, co se této mety týče. Vždycky jsem vzhlížel k Činohernímu klubu a Zábradlí, k souborovým divadlům na malém prostoru. První běh mého pedagogického působení na katedře alternativního divadla při DAMU právě končil, byla to sestava Klára Melíšková a spol., a s touto třídou jsem do Dejvického divadla šel.
Dámy v souboru víceméně vytrvaly…
Kluci ne. Děvčata jsou stálejší.
Postupně odcházející mládence jsi nahradil hereckými vězdami.
Ale tehdy to nebyly ještě hvězdy, Ivan Trojan byl na Vinohradech jednu sezonu a skoro nehrál, David Novotný přišel z Budějovic, Jarda Plesl ze Zlína, Vašek Neužil z Brna, je to tak různě posbírané. Nevím, čím to je, že děvčata zůstala, s tou stálostí je to vtip, ale myslím, že byla připravenější na chod divadla se vším, co to obnáší. Hned v začátcích jsem tušil, že ta třída pohromadě při provozu dlouho nevydrží celá. Nároky se stupňovaly, my jsme do Dejvic přišli v podstatě se školním repertoárem. Lucka Bělohradská dělala Lysistratu, já tehdy slavnou hru Kennedyho děti, měl jsem při přípravě na mysli i zácvik studentů v protiúkolech. První inscenace téhle party tedy v podstatě měly spíš charakter školních cvičení než komplexní umělecké výpovědi.
Tvoje umělecké aktivity jsou s divadlem spjaty i autorsky, hra o Eskymo Welzlovi Ten, který sežral medvěda, byla uvedena ovšem v Divadle ABC.
Eskymo Welzl je moje téma, které stále ještě nemám uzavřeno. Hra vznikla v devadesátých letech a její chybou je, že je psána vědomě pro ABC, přistihl jsem se, že chci být vtipný, vybral jsem z toho velkého příběhu o daleké cestě a pobytu v dálavách v podstatě jenom perličky. Welzlův osud mě fascinoval už jako kluka, je to krajan, rodák ze Zábřehu. U mě stále přetrvává obdiv k němu jako k hrdinovi, jeho životní pouť mě fascinuje.
Jak to s tímto českým severským světoběžníkem vlastně bylo? Je to všechno pravda, nebo si to vybájil?
Z velké části pravda, něco se nedá doložit, především ty neuvěřitelné vzdálenosti, které měl absolvovat. Výzkumy postupně ukazují, že tam na severu opravdu byl. Byly pochybnosti, zda se vůbec na Nové zemi dalo žít, dnes je potvrzeno, že asi padesáti podobnými magory to osídleno bylo. Eskymáci tam zajížděli a osadníci byli, měřeno střízlivýma očima, totální blázni. Máme ostatně o Welzlovi hotový scénář pro loutkový film s Tomášem Luňákem, snad dojde k realizaci, loutky mi k tomuto tématu připadají příhodné. A mám sen vytvořit nějakou životopisnou fantasy, inspirovanou tímto nevšedním chlapíkem.
Dejvické divadlo mělo nějaký čas na repertoáru hru svého dramaturga Karla Tománka Wanted Welzl. Konzultovali jste to spolu nebo neukradl ti dokonce téma?
Nechtěl jsem do práce na tomto projektu zasahovat, původně jsem o tom hovořil jako o filmovém scénáři, byl u toho tehdy taky Jaromír Švejdík, pak se to přeneslo k nám do divadla, téma putovalo k režisérovi Jirkovi Havelkovi, který má Welzla taky rád, tak jsem to klukům v podstatě přepustil, měli nápad, jak to dělat, já potom, co jsem téma zpracoval pro ABC, už nápad na novou realizaci neměl, tak jsem si řekl, ať to tedy udělají Jirka s Karlem.
Potom, už v Dejvicích, se objevila tvoje hra Sirup. Je v ní také téma, s kterým stále žiješ či souzníš?
To jsem napsal asi za čtrnáct dní, byla to legrace, která vyplynula z rodinné situace. Jeden příbuzný se prodejem „zázračně léčivých“ sirupů živil. Mě ta situace pobavila, trochu jsem si z toho utahoval, nicméně kdyby se to teď přepsalo, doba k popularitě těchto „zázraků“ stále výrazněji dorůstá. S menší dávkou ironie a ve vážnějším balení by to mohlo být dnes, v době dealerství se vším možným, téma dost nosné.
Třetím titulem, který jsi realizoval jako režisér i autor v jedné osobě, je Brian. Jde o Briana Jonese, jednoho ze zakládajících členů Rolling Stones. Máš tu kapelu obzvlášť rád?
Mám je rád, uznávám je, ale není to úplně moje pravá krevní skupina. Vyrostl jsem na Velvet Underground, to je hudba mého srdce, samozřejmě taky Dylan nebo Patti Smith. Stouni se přece jenom příliš předvádějí.
Předvádivost patří ale k divadlu…
Jistě. Ale Brian vznikl vlastně náhodou. Chtěl jsem dělat Medvídka Pú, což nám zakázal moloch Disney, který na něho má autorská práva a obšancovaný celý svět a nedovolí nikomu na Medvídka sáhnout, ani filmařům, ani divadelníkům. Pak jsem četl paměti Keitha Richardse a tam jsem se dozvěděl, že Brian Jones žil – a vlastně taky zahynul – v domě po autorovi této slavné knížky Milnem. Tak jsem si dal dohromady, co by asi narkoman mohl při svých tripech vídat… no přece medvídka Pú a další zvířátka z knížky.
Dejvickému divadlu jsi umělecky šéfoval šestnáct let. Jak se budoval repertoár?
Nechtěli jsme být divadlo vysloveně interpretační ani výslovně autorské, a tak jsme se vydali cestou, kdy autorský podíl herců při vzniku nových inscenací podle fixovaných textových předloh je poměrně značný. Roli hraje i to, že divadlo je v Dejvicích, na pražské poměry vzhledem ke kulturou přecpanému centru jde vlastně i o pozici scény „off off“. I to, jak divadlo vypadá, nahrává tomu, jak jsme jeho tvář koncipovali, prostor pro volbu repertoáru je poměrně široký.
Když si uvědomím, co vlastně všechno se tu hraje, jde to od Goetha – Pitínského inscenace Spříznění volbou – až po beatniky – Tománkovy KFC sendviče reality…
Ano, tohle všechno se do Dejvického divadla vejde. I Čechov, když je dobrý, také Kafka.
Dominuje v zájmu publika nějaký titul víc než ostatní?
Teď momentálně asi vede Welshův Ucpanej systém, předtím hodně bodovaly Zelenkovy Příběhy obyčejného šílenství, ale výrazný zájem je i o tři a půl hodiny trvajícího Čechovova Racka či Briana, kterého vyhledávají jistě i ti, co mají rádi Stouny. Ještě k Brianovi. Kapela je v inscenaci zpodobena úžasně. Vašek Neužil, který hraje Micka Jaggera, má mimořádnou schopnost nápodoby, říkal jsem mu: Udělej ho pěkně podle sebe, ale ať je to on. Nakoukal to myslím docela přesně.
Zmínil ses o Zelenkových Příbězích obyčejného šílenství, kde ses poprvé objevil jako herec, a dnes vlastně víc hraješ než režíruješ. Šlo o tvoji první zkušenost s touto profesí?
Ne úplně první, v angažmá v Chebu či Hradci jsem zaskočil, když někdo onemocněl, ale to je taková běžná režisérská participace na inscenaci, kdežto v Příbězích jsem opravdu poprvé zkoušel s ostatními jako herec. Petr Zelenka chodil na zkoušky Oblomova, viděl mě při práci, a tam se rozhodl mě obsadit do role bývalého moderátora normalizačních zpráv. Asi podle toho, jak jsem režíroval. Vzal jsem to vlastně z hecu, zajímal mě i proces vzniku inscenace z té druhé strany. Nebyl v tom záměr, že bych to chtěl dělat pořád. V životě se objevují nečekané náhody.
Jak si tě všimli filmaři?
Příběhy pak ještě Petr natočil jako film. Ale k první roli před kamerou v zahraničí jsem se dostal tak, že jsme byli s divadlem v Budapešti a tam mě v inscenaci Příběhů viděl režisér Béla Tarr, dal si se mnou schůzku, myslel jsem, že půjde o spolupráci škol, protože taky učil, ale povídali jsme si o všem možném, ne o pedagogických problémech, a pak mi nabídl hlavní roli ve filmu Muž z Londýna.
A po Muži z Londýna se s tvým obsazováním roztrhl pytel, také v českých filmech i televizních projektech. Stává se ti, že třeba díky populárnímu filmu, jako jsou třeba Vejdělkovi Účastníci zájezdu, tě lidi poznávají na ulici?
Stává, teď se stalo jakýmsi sportem, že se s tebou chce každý fotit. V módě jsou selfie, dneska už si málokdo řekne o autogram, to společné focení člověk musí nějak zvládat, i když třeba nemá náladu. Snažím se být zdvořilý.
Jaký charakter měla práce na snímku Alois Nebel, kde jsou podoby herců vlastně výtvarně stylizované tak, že jsou do- či překreslované?
To mě bavilo moc. Potkal jsem při natáčení spoustu zajímavých lidí. Představ si, že stojíš někde u kolejí a slyšíš: „Pusť tu lokomotivu!“, hraješ totiž výpravčího. A já: „Kterou?“ „No přece tu nakreslenou“. Takových situací bylo při natáčení víc. Jenom na dvou židlích jsme například hráli výjev, kdy vlak zastaví před kmenem, který při bouři spadl na trať. My herci jsme seděli na židlích, zbytek byl dokreslen. Tak specifická byla práce „v exteriérech“ jesenické krajiny.
A vaše tváře pak dokreslovali podle gestiky a mimiky?
Kreslíři nám především zvýrazňovali vrásky, ten chlapík, co pracoval na mé filmové tváři, mě asi musel mít plné zuby, náplní jeho práce byl vlastně stále můj ksicht. Kreslilo se asi tři čtvrtě roku, déle, než se natáčelo.
Nedávno se objevil v kinech film Díra u Hanušovic, tvoje první filmová režie. Kdy ses rozhodl do ní dát?
Psal jsem to s kamarádem z gymnázia, povoláním psychologem, původně jsme chtěli vytvořit něco jiného, ale vyšel z toho příběh ze zapomenuté obce, pak nám byla nabídnuta realizace, no nedělej to! Byla to fajn zkušenost.
Něco dalšího jako filmový režisér chystáš?
Snad, ale zatím se o tom ještě nedá mluvit.
A co se týče Dejvického divadla, jehož umělecké otěže po tobě převzal Michal Vajdička, čekají tě v něm nějaké režie?
Zatím ne, na podzim tam budu hrát v Shakespearově Zimní pohádce postavu ovčáka, režírovat bude Ondrej Spišák. To je hra, která se na českých jevištích ještě nikdy moc nepovedla. Je to zvláštní dospělá pohádka, moc pěkný kousek. Tam je spousta postav – vzhledem k dejvickému souboru…
Myslím, že to režisér má vymyšlené tak, aby soubor všechny ty figury zvládl. I tak hrají v Zimní pohádce velkou úlohu převleky, tak jich může být třeba trochu víc.
Jak ostatně proběhlo předání oněch uměleckých otěží mladšímu kolegovi?
Vůbec to nebolí. Nemám s tím problém, v divadle jsem, hraju ve třech inscenacích, čtvrtou budu zkoušet, paradoxně se mi uvolňují ruce od spousty byrokratických úkonů, moc se pro mě kromě té režie nezměnilo, třeba se k ní později částečně vrátím, ale dal bych Michalovi dva tři roky, aby si postavil profil divadla i repertoár podle sebe. Když potom budu mít nějaký nápad, přijdu třeba s nabídkou. A když bude potřeba, nastoupím.
Nabízejí ti režie v jiných divadlech?
Nabízejí, a poměrně hodně. Ale jedna za sezonu je pro mě tak akorát, vzhledem k tomu, že mám točit nějaké filmy, něco píšu a budu zkoušet v divadle – mám toho dost na práci. Jsem k nabídkám zdrženlivý, byl jsem však režírovat ve Finsku, to byla moc pěkná zkušenost, hrají úplně jinak, člověk jim vůbec nerozumí. Ten jazyk je natolik vzdálený, že opravdu nevíš, jak hrají. Intonace neevokuje nic, co znáš. Dělal jsem tam jevištní verzi Kaurismäkiho filmu Najal jsem si vraha. Moje dejvické inscenace Muž bez minulosti a Brian jsou hodně postavené na muzice, je tam méně textu, a s něčím podobným jsem předstoupil před finské herce. Není to pravé interpretační divadlo, byli velice překvapeni formou. Jsou zvyklí, že se postaví a hovoří. Hráli jsme na malé scéně pro 200 lidí. K této scéně přiléhá v pravém úhlu velký sál, z boku vidíš na jeho jeviště, na tom se prezentují třeba muzikály a je zvykem, že se na ně vejde i velký orchestr. Tak mě to inspirovalo k tomu, že by v inscenaci mohlo jít i o muzikanty, kteří vystupují v Kouzelné flétně. Finy překvapilo, že to takhle jde. Šlo o milé a sympatické lidi, kteří toho mnoho nenamluví, jsou ale hodně pracovití. Před dvěma lety jsme Finsko navštívili s Mužem bez minulosti, ostatně taky podle Kaurismäkiho, hráli jsme v Tampere, tam to viděl místní ředitel a asi záměrně si mě najal. Ale ještě ke tvé otázce, možná budu něco dělat v bratislavské Astorce.
Když jsi vzpomenul Kouzelnou flétnu, Dejvické divadlo ji ve tvé režii před lety uvedlo, byla to hezká inscenace a činoherci vlastně uzpívali Mozartovy melodie…
Je to nádherná opera, pro mě ještě trochu neprobádaná. Možná bych si ji ještě zkusil, ale režii v opeře mně zatím nikdo nenabídl. Flétna je neuvěřitelně naivní i chytrá současně, lidová i hluboce filozofická. Vlastně to napsali dva opilci, Mozart s Schikanedrem, cesty geniality, inspirace a náhody jsou nevyzpytatelné. Kolik repríz tvoje Flétna v Dejvicích měla? Kolem stovky, normální standard. Herci na to rádi vzpomínají, zpívali vlastně dobře, ale na hraně svých možností. Opravdu bych si to ještě rád zkusil. Mám rád i Bergmanův film z jeviště a zákulisí jednoho představení tohoto operního díla.
Máš čas chodit do divadla?
Spíš tak, že se jdu na někoho konkrétně podívat. Spontánně nechodím. To by muselo být něco, co mi bude doporučeno, že je skvělé.
Co když se v Praze třeba koná Festival divadel německého jazyka?
Byl jsem před rokem, ale to taky moc nepřeháním, baví mě chodit do nového prostoru Jatka, zajímá mě, co dělá La Putyka, zajdu do Disku, spíš tenhle okruh, než to, kde mi bude předvedeno něco očekávatelného. Hledám, co by pro mě mohlo být zajímavé tím, že to bude nové. No a pak se chodím dívat na svou ženu do Městských divadel pražských (herečka Hana Doulová, pozn. aut.)
Na Colours of Ostrava budete hrát Ucpanej systém. Je plný „těžkotonážních“ slov. Můj drahý kolega, nedávno zesnulý divadelní kritik Zdeněk Hořínek, inscenaci nepřijal vůbec, ačkoliv rozhodně nebyl úzkoprsý a postavil se svým názorem proti nám všem, kteří inscenaci chválili…
Občas se stane, že někdo i odejde, protože to shledá vulgárním. Ale většina diváků si na drsnou realitu na jevišti zvykne a přijme ji. Někdy slyšíš na ulici mnohem větší verbální zvěrstva, i od rodičů vůči dětem, obraz doby v té inscenaci rozhodně není přehnaný. Pochopitelně že téma hry je jiné a o ostré výrazivo nejde.
Hraješ tam ostatně „pěknou svini“. Herci říkají, že takové postavy se hrají dobře, ale zpodobuješ také subtilnější charakter v Čechovově Rackovi.
Role v Systému se opravdu hraje výborně, v Čechovovi je víc nuancí, které při dalších a dalších reprízách stále objevuješ. Je neskutečné, jak je tento dramatik současný. Nedávno jsme Racka hráli ve všední den v Trutnově, říkáš si, lidi budou utahaní, a my na ně s třemi a půl hodinami. Ve finále stáli a bouřlivě tleskali, to jsou momenty, kdy víš, že tvoje práce má cenu.