Ani loňský Pražský divadelní festival německého jazyka, v pořadí už 25., se nevyhnul streamování. V nahuštění do několika prosincových dnů (jednotlivé inscenace bylo možné sledovat tři večery po sobě, zatímco při jiném rozkliknutí už „běžely“ další) se ovšem předvedly poměrně dokonalé záznamy. Jednalo se o svým způsobem regulérní zážitky, i když vytkněme před závorku, že ne divadelní v pravém slova smyslu. Festivalovému týmu (jmenujme alespoň dramaturgický tandem Jitka Jílková–Petr Štědroň) se podařil nepochybně husarský kousek.
Začínal Deutsches Theater Berlin s proslulou historickou tragédií Friedricha Schillera Marie Stuartovna. Pod režií je podepsána Anne Lenk, jeviště tvoří několik růžovofialově nasvícených prostorů, důmyslně zkomponovaných a seřazených do symetrického obrázku, technicky to musí být za scénou hodně důmyslně ošetřeno (včetně nástupů herců). V těchto komůrkách bez mobiliáře se objevují jednající postavy, většinou sólově, jen občas dojde ke kontaktu, ale i v těch oddělených hracích pokojích spolu vedou dialogy. S nasvícením těchto dějišť se pracuje rafinovaně, někdy je divákovu zraku přístupno jedno, jindy dvě, občas i všechny. Hlavní postavy, královna Alžběta (Julia Windischbauer) a její konkurentka Marie (Franziska Machens), kterou dala Alžběta v Londýně uvěznit, se prezentují hodně netradičně, a to už vzhledem. Maria má – téměř ve stylu pohádková divá žena – dlouhé rozpuštěné vlasy, Alžběta zase moderní krátký sestřih. Ve vypjatých existenciálních situacích se na jejich krku objevují nasazené naddimenzované hlavy s přibližnou podobou obou dam, takže královny působí jako trochu strašidelná monstra. Také si divák, který už pár „Stuartoven“ zhlédl, musí zvykat na hodně nezvyklé pojetí obou hrdinek, Machens předvádí Marii – hlavně v počátku – ukřičeně hysterickou, Windischbauer zase vykresluje Alžbětu jako bytost poměrně nejistou, chvílemi připomínající „uzlíček nervů“. Všechno včetně skvělých výkonů mužských představitelů se ovšem skládá ve smysluplný celek a inscenace brzy diváka zcela přitáhne k monitoru. Produkce šlape bezchybně, kresba jednotlivých charakterů může vést analytiky, zabývající se uváděním této hry na jevištích, k pozoruhodným interpretačním výsledkům. Nelze opomenout ani vynalézavé kostýmy Sibylle Wallum, vycházející i ze současných módních trendů, přesto invenčně dokreslující profily postav. Některé detaily v oděvech pánů, ať už rádců, milenců, katů či neúspěšných zachránců, stojí za zaznamenání. Tak Davison, mladík začínající v královských službách, má školácký kostým v cihlové barvě (sáčko a krátké kalhoty nad kolena), Mortimer, jemuž se po prozrazení jeho pokusu osvobodit Marii nepodaří uniknout, se chystá na cestu s běžným cestovním ruksakem, Burleigh, který nejvíc naléhá na Alžbětu, aby dala Marii popravit, ukazuje ve spodním oděvu bez rukávů muskulaturu hodnou řezníka. Jevištní akce vykazují střídmost, ale i nápaditou přesnost, tak například již zmíněný Mortimer, vyznávající Stuartovně lásku, si užuž rozepíná kalhoty, tuto akci ovšem přeruší příchod další postavy. Sugestivní je i Mariina zpověď před popravou, kdy přejímá od náhradního zpovědníka (svého hofmistra) přes zeď imaginární hostii. Z podobně promyšlených střípků se skládá celý divadelní tvar, jde o nejlepší Marii Stuartovnou, jakou jsem – byť jenom ze záznamu – viděl.
