Divadlo Archa se za více než patnáct let existence stalo pojmem a přes snahu o široký záběr při zachování kvality i reprezentantem určitého druhu kultury pro jisté publikum. A tito diváci mají vlastní estetická kritéria,která jsou o něco užší, než jaký je záběr divadla. Jasně se to ukázalo na představení Zde jsem člověkem, které Archa připravila a kde hráli TIGER LILLIES. Pro některé to bylo moc, přitom v rámci vlastní produkce Archy to bylo nesporně jedno z těch nejpovedenějších děl. Akorát se v něm neobjevovala módní témata etnických kultur, přistěhovalectví a uprchlíků nebo esoteriky…
Představení bylo totiž inspirováno, byť značně volně, středověkým rabelaisovským eposem o obru Gargantuovi. A to rozhodně není dílo pro cimprlich čtenáře, jejichž „hovno nesmrdí“, pokud vůbec nějaké jejich vysoce intelektuální duše vytvoří. A jestliže jejich těla jsou tak nedokonalá, že vylučují, v žádném případě se o tom nehodlají bavit. Paradoxně se tak mnozí z diváků zařadili přesně do světa sterilní dokonalosti metrosexuálů, z něhož si právě toto představení dělalo srandu, a jehož se oni sami necítí součástí, mají však k němu blíže, než by se jim zdálo. „Na ty titulky jsem se ani nemohla dívat,“ stěžovala si prý na hajzlu, promiňte, vlastně dámské toilletě, jedna divačka druhé.
On to nebyl ani tak Rabelais, i když Tiger Lillies zpívali o zrození uchem, protože matka byla tak tlustá, že jinudy to nešlo. Gargantua byl jen inspirací, podnětem k tvrdému výpadu na přeceňovanou sterilitu a umělost dneška. Protagonisté byli zbavováni veškerého ochlupení kromě vlasů a jinak zušlechťováni k obrazu dokonalosti warholovsky vypadajícím demiurgem, pro kterého byl Martyn Jacques tou opicí, tím zvířetem v nás, které je potřeba potlačit a zadupat do země. Sám si přitom nejraději hrál s malým růžovým prasátkem. Přirozeně živým.
Cílem snad je dokonalá chladná podoba vymodelovaná na obálkách časopisů photoshopem a takovýto photoshop je potřeba využít i na reálné bytosti, aby dosáhly dokonalosti. Samozřejmě, k dokonalému životu patří i dokonalý sex, ale také sterilní, nejlépe provozovaný s pomůckami, které jsou přece dokonalejší a hygieničtější. Závěr byl logický. 
Nejlépe je neplodit žádné potomky a pak zesnout, přičemž těla jsou čistě zlikvidována. Smrt zajistí nejlépe sterilitu. Představení si ale vychutnají lidé, kteří si jako jedna moje známá psychiatrička připustí, že není větší rajc, než vlézt do postele se špinavýma nohama. Nebo jako ti, kteří se nejdou před sexem osprchovat, aby náhodou nebyli zpocení. Kteří se poddají životu a nekontrolují, jestli v posteli nejsou náhodou vidět špeky, nehledají zoufale bod G a šukají jako o život. Zpocení.
Představení, jakkoli pro mnohé příliš vulgární, ale účelně, zapadá do dramaturgické linie Archy. Vždyť DV8 v Bound To Please ukazovali na scéně starou ženu, která se oddává sexu, a v dalším, jak je tento svět dokonalosti krutý a neživotný. Je tam i podobnost s představením Meredith Monkové Magic Frequencies v pojetí scény, i když tady šlo o ordinaci kombinovanou s holičstvím a tam o vesmírnou laboratoř inspirovanou sci-fi fi lmy z padesátých let. Ale lze mít i výhrady. Je to přece jen do jisté míry pásmo písní a skečů, i když dramatický oblouk vyklenut je. Představení je hodně postavené na Tiger Lillies a některé nápady i vtípky jsou až příliš prvoplánové. Ale Rabelais jde taky přímo k věci.
Dlouho se říkalo, že Arše chybí její E. F. Burian, jakého mělo ,Déčko‘, na jehož místě vznikla. Zde jsem člověkem ale ukazuje, že jakýsi duch už tu je, byť to někteří obtížně skousávají. Tak to bývá, když se bourají modly a porušují tabu.
Hudba a texty písní: The Tiger Lillies
Režie: Jiří Havelka
Scénář: Jocelyn Clarke
Hrají: The Tiger Lillies – Martyn Jacques, Adrian Huge a Adrian Stout,
Jiří Zeman Sönmez, Zuzana Stavná, Jiří Bartovanec a prasátko Pigi
MODERNOST JE STAROMÓDNÍ
Co pro vás znamená Gargantua a Pantagruel?
Martyn Jacques: Velmi tlustou knihu. Mám-li být upřímný, celou jsem ji nečetl. Je hrozně dlouhá. Urychlil jsem to, použil jsem anotace z internetu. Vytrhl jsem pár ústředních témat… Když se na to podívám z odstupu, je hodně o převracení naruby, dobré se stává špatným, zlé dobrým, věci se otáčejí vzhůru nohama. Taky je hodně o obscénnosti, o tělních tekutinách… Pro mě je to trochu jako Hieronymus Bosch, připadá mi to jako literární verze Hieronyma Bosche. Mají mnoho společného.
Co pro vás znamená práce pro divadlo?
Martyn Jacques: Hodně, jsou velmi fajn. Když jste pořád na turné, je toho trochu moc – jednu noc v jednom městě a druhou v dalším. Někdy je to hezké dělat, ale když je to pořád, je toho příliš.
Adrian Stout: Taky je zajímavé dělat různé projekty a ne pořád stejné písně.
Vy ale nemusíte hrát každý večer stejné písně. Myslím, že to ani neděláte.
Adrian Stout: Máte pravdu, každý večer hrajeme jiné písně, ale je hezká možnost pracovat i s odlišnými strukturami, s dalšími umělci a s jinými pravidly. I když hrajeme v Tiger Lillies, máme své zásady, jsme hudebně velmi otevření. V divadle panuje mnohem víc omezení, co můžeme hrát a jak to můžeme hrát a my musíme i za těchto podmínek najít kreativní přístup.
V divadle taky nemůžete hrát každý večer jiné písně.
Adrian Stout: Ne, museli jsme se naučit, že to není možné.
Martyn Jacques: Dělali jsme to, ale nefungovalo to.
Adrian Stout: Tedy fungovalo, ale lidé, co jsme s nimi spolupracovali, z toho nebyli moc šťastní, myslím, že nás chtěli zabít, když Martyn začal zpívat něco jiného, než co měl. On by hrál každý večer jinou píseň, než by měl.
V rámci divadla jste se v projektu Mountains Of Madness dostali ke spojení vašeho zemitého zvuku s elektronikou, kterou připravil Alexander Hacke z Einstürzende Neubauten. Jaké to pro vás bylo?
Adrian Stout: Myslím si, že je dobré kombinovat akustickou hudbu, drsnou kapelu, jakou jsme, se syntetickým soundem. Je to skoro jako hrát s orchestrem. To co vytvořil Alex Hacke, je skoro jako fi lmová hudba, symfonická. Elektronika je dobrá, pokud se využije jako další nástroj, může vytvářet zvukové plochy. Nebylo to pro nás nic neobvyklého, my jsme docela často pracovali se smyčci nebo s orchestry.
Martyn Jacques: On taky hraje na teremin.
Adrian Stout: Je dobré vytvářet fúzi, kombinovat elektroniku akustikou, kontrabas s akordeonem i se samply. Přitom to pořád zní jako Tiger Lillies.
Adrian Huge: Jde o to, aby použité zvuky byly adekvátní, aby nebyly hrozné, násilně přidané, aby souzněly.
Adrian Stout: Bylo to jako dělat hudbu pro podivné hororové filmy, i když téma bylo psychologické.
Martyn Jacques: Byla to dobrá spolupráce.
Jaké to je hrát v době počítačů na tradiční neamplifikované nástroje?
Martyn Jacques: Docela legrační. Vzpomínám si na recenzi právě na Madness. Kritikovi se představení nelíbilo právě proto, že využíváme tradiční nástroje. On psal pro Wire. Jeho přístup, kdy akordeon považoval za starobylý nástroj a naopak sampler nebo syntetizér za moderní, mi připadal legrační. Jak dlouho je něco moderní? Je sampler vždy moderní a akordeon pokaždé starý? Bude za sto let sampler stále moderní a akordeon starý? Celou ideu modernosti považuju za směšnou. Nic není moderní.
Adrian Stout: Modernost je pryč, nyní je všechno postmoderní, cokoli může být tím, co vy sám chcete. Akordeon nemusí nutně reprezentovat starou hudbu, může reprezentovat cokoli.
Martyn Jacques: Je to jen věc, co vytváří zvuk, všechno to jsou jen zdroje zvuku.
Adrian Stout: Pomineme-li, že akordeon s kontrabasem nebo elektrická kytara utvářejí určitou atmosféru.
Martyn Jacques: Vytvářejí jen zvuk. A v oblasti zvuku jsme udělali určitá rozhodnutí, odmítli jsme elektrickou kytaru, myslím na koncertech, ne absolutně. Používáme ji, ale velmi obezřetně. Nic proti žádnému nástroji, všechny jen vytvářejí zvuk, protože však žijeme v roce 2010, lidé následují módy. Vždycky bylo něco módní a něco nemódní. Lidé jsou oslepeni módou. My jsme nemódní, i když se pomalu stáváme módními anebo si více lidí myslí, že nejsme až tak staromódní. Ale on je celý koncept modernosti už docela staromódní. Lidem trvá, než si to uvědomí, lidé mají docela legrační nápady a ideje, které si vybírají ze seznamu. Zejména v oblasti rockové hudby. Podívejte se na všechny anglické kapely. Proč všechny vytvářejí hudbu na elektrických kytarách? A proč mají všichni takové účesy?
Adrian Huge: Všichni touží být odlišní a nakonec jsme všichni stejní.
Martyn Jacques: Proč to dělají? Protože je to móda. Vybrali nás, abychom se letos účastnili festivalu All Tomorrow’s Parties. Na to, abyste se účastnil All Tomorrow’s Parties ani nemusíte být muzikant, všechno je to jen móda. Lidi na All Tomorrow’s Parties jsou jen komiksové postavičky.
Jaké to je pro kapelu, která hodně staví na koncertování a na kontaktu s publikem, existovat ve virtuálním světě videokultury, kdy většina radši sleduje všechno jen na obrazovce?
Martyn Jacques: Je to dobré. Na nás se hodně lidí dívá na YouTube a to je skvělé. Lidé nás mohou snáze vidět než před dvaceti lety – to je fantastické. Modernost je fanatická, počítače jsou fantastické.
Adrian Stout: A nemusí ani vidět celou show, mohou to vypnout po deseti sekundách.
I z vašich dalších projektů je patrné, že rádi přecházíte z vysokého umění do nízkého, baví vás cirkus…
Martyn Jacques: …ulice, baviči, klauni, vulgarita, obludária, všechny tyhle věci, které jsou tradičně považované ze nízkou kulturu. Nebo za pouliční kulturu. Cirkus byl vždycky kolem nás. V barech a hospodách jsme zažili hodně zábavy. Nebaví nás vysoké umění. Vždycky jsme byli kapela, která měla zájem o lidi na okraji, cirkus je vždycky mimo společnost a všechny postavy v něm jsou marginalizovány. Je to dobrý téma. „Transsexuálové, staří lidé, úpadek, nepříjemnost, kriminálníci…“ (notuje poslední píseň představení).
Foto David Kumermann