Divadelník „na volné noze“ Jan Mocek často představuje – především na alternativních scénách – provokativní projekty, zatím poslední z nich, Wandervogel, je inspirován osudem sudetoněmeckého politika Heinze Ruthy (1897–1937). Blízký spolupracovník Konráda Henleina se jako mladík zúčastnil první světové války, později stál u zrodu spolku Wandervogel, sdružujícího a „spartánsky“ vychovávajícího mladé chlapce. Mužné přátelství, ve sdružení pěstované, mělo nepochybně homoerotický charakter, Rutha byl později obviněn z tehdy trestné homosexuality a uvězněn. Hájil se tím, že vztahy ve spolku nejsou homosexuální, ale homosociální, ve vězeňské cele se potom oběsil. O jeho případu pojednává kniha britského historika Marka Cornwalla Čertova zeď, dostupná v češtině, a ta Jana Mocka inspirovala.
Inscenace, jistě pečlivě připravená, připomíná do jisté míry „work in progress“. Švýcarský herec Philipp Schenker, žijící a působící již delší dobu v Čechách, se bosý a v černé teplákové soupravě po příchodu diváků do sálu domlouvá se čtyřmi mladíky a upravuje jim jejich zálesácké odění (košile, krátké kalhoty, terénní obuv). Kostrbatou češtinou se přivítá s diváky a naznačí, že všichni sehrají příběh Heinze Ruthy. Křestními jmény také představí mezinárodní sestavu mladých performerů. Jde o dva Čechy (Václav Němec, Matěj Šumbera), Slováka (Tomáš Janypka) a Rusa (Arsenij Michajlov). Zprvu je prezentováno nesmělé seznamování uvnitř skupiny, Rutha-Schenker chlapce stimuluje k pokusům o uměleckou aktivitu, dojde na hodně primitivní předvedení naivního čtyřverší i začátečnickou skladbičku pro lacinou kytaru. Ruthovy vzpomínkové zážitky z první světové války pak evokují zvukové i světelné (stroboskopické) efekty. Vedoucí vyzývá své svěřence k formulování názorů na různá témata, herci jsou tu sami za sebe a jeví se, že jde o momenty improvizované. Na přetřes přijde válka na Ukrajině a na Schenkerův dotaz, jak by se dotyční zachovali v případě napadení naší země, jeden z mladíků odpovídá, že rodiče by mu v takové eventualitě radili odjet za sourozencem do dalekého zahraničí, on by však cítil jako svou povinnost postavit se útočníkovi na odpor, ruský mládenec říká, že kvůli svému pobytu zde a neochotě podřídit se válečné doktríně je v zemi svého původu považován za zrádce, tady pak pro změnu za potenciálního agresora. Pozvolna se přechází k nácviku tělesných, ba bojových dovedností. Borci se svlékají do černých trenýrek a nacvičují, vždy dva proti sobě, střet, zprvu se bázlivě vyhýbají přímému ataku, později se osmělí a prudce do sebe narážejí hrudníky. Nakonec jsou trenérem vyzváni, aby šli do hromadného tělesného konfliktu, dojde k pohybově propracované a vlastně velmi esteticky úhledné rvačce, všichni čtyři jsou na zemi, jejich těla se proplétají, Schenker onu hromadu poleje vodou, mladíci se mokrého spodního prádla postupně zbavují a zbytek inscenace, tedy dobrou polovinu, odehrají zcela nazí. Nahota na jevišti, především v rámci pohybového divadla, není dnes už nic nového či šokujícího, ve spojení s prezentací „mluvených“ monologů či dialogů jde ovšem o jakousi obnaženost na druhou. Představitelé tuto variantu „kostýmu“ zvládají zcela přirozeně, nejsou stydliví, ani vyzývaví. Na později vyslovený dotaz, jaké oběti by byli schopni, rozřežou namísto verbalizované odpovědi spojenými silami pilkou kytaru a poté ji rozdupou. Politický rozměr kauzy, podpora Hitlerovy agresivní ideologie sudetoněmeckou mládeží, ilustruje nácvik aktivistického projevu, kdy šéf spolku opravuje hereckou stránku prezentace, vyzývá k větší údernosti, stručnosti i nutnému zjednodušování. A pak dojde na již avizované téma zakázané sexuality. Mladíci čtou ukázky z Platonova dialogu Faidros, speciálně ty pasáže týkající se erotické náklonnosti mezi staršími a mladšími muži, je připomenut také pověstný Platonův filozofický příměr – jeskyně (svými smysly vnímáme jenom stíny skutečného). Jeden z tlumočníků klasikových myšlenek pak uvažuje o tom, jakou povahu vlastně měl jeho platonický vztah k příteli, zda byl, či nebyl manipulátorský. Rutha – Schenker vzápětí začne hovořit o tom, že byl obžalován ze sexuálních kontaktů se svými „svěřenci“, mladíci se ze středu jeviště uchylují do postranních prostorů a prezentují svědecké výpovědi, které obžalovanému přitěžují. Jejich oznámení svědčí – sexuologickou terminologií řečeno – o mutuální masturbaci mezi Ruthou a některými členy spolku, vyslýchaný měl být v roli svůdce. Poté kvarteto obžalovaného obklopí přenosnými stromky, které po celou dobu inscenace tvořily scénografickou výzdobu prostorného jeviště, Rutha odchází za černou plentu a reflektory pohasnou. Po opětovném rozsvícení Philipp Schenker konstatuje, že obžalovaný v cele spáchal sebevraždu a že šlo v podstatě jistě o dobrého člověka. Je rád, že se s námi mohl o tento ne příliš známý příběh podělit. Přeje publiku vše dobré a poté se s nahými kolegy děkuje a klaní.
Znepokojivá inscenace se sice do jisté míry drobí na jednotlivé epizody, výpovědní sílu ovšem nepostrádá, i když výrazně akcentovaná tělesnost trochu ubírá na případné politické naléhavosti. Jevištní dílo bylo zařazeno do off programu Festivalu divadel německého jazyka.