Na přelomu listopadu a prosince loňského roku se mohli divadelní fanoušci opět seznámit s produkcemi předních „německy mluvících“ divadelních souborů, přehlídka, odehrávající se v neutěšené situaci celosvětových pohrom měla zastřešující podtitul Nichts ist ok (motto vycházelo z titulu, se kterým se na festivalu představila berlínská Volksbühne). Dvě v kontextu německojazyčného divadla ceněné produkce ve mně – každá jinak – vyvolaly znepokojení, což bylo nepochybně také záměrem festivalové dramaturgie.
Scény z manželského života víc než volně vycházející z předlohy Ingmara Bergmana prezentoval vídeňský Volkstheater, režíroval Bergmanův krajan Markus Öhm. Inscenace se ocitla v širším výběru na prestižní berlínskou přehlídku Theatertreffen a protagonista Elias Eilingshoff avancoval na ocenění Nestroy 2023 v kategorii Nejlepší herec. Dámský protějšek ztvárnila Bettina Lieder. Nutno konstatovat, že celou inscenaci hrají herci s maskami na tvářích, pod nimiž jsou mikrofonky, deformující hlas, on zní jako Fantomas ze známé francouzské filmové série, ona tak trochu piští. Brutálně groteskní produkce se od Bergmana vlastně odrazí jenom v základní situaci, vztah, ani v originální verzi slavného Švéda nijak idylický, přechází v morbidní horor. Po první, „šťastně“ vztahově vyprázdněné scéně, kdy se pár nechá fotografovat a trochu zpovídat pro lifestylový magazín, přichází kruté rozčarování, především poté, co manželka oznámí, že je v jiném stavu. O možném přerušení těhotenství chce vyvolat partnerskou diskusi, on reaguje zcela chladně a nezúčastněně v tom smyslu, že jde o její problém. Pak v jakési snad snové scéně dojde k děsivému a neúnosně dlouhému potratu. Všude je plno krve, žena plodem mlátí o stěnu, nenarozený tvor jejím hláskem vyzývá neměnně lhostejného otce, ať si s ním jde hrát. V dalších zákrutech fabule odjíždí manžel s novou láskou do Paříže, po návratu ho žena chce přimět k rozvodu, navštíví manžela v jeho kanceláři, vypráví, jak navštěvuje seance jógy a jejím novým přítelem je právě šéf onoho zdravý život propagujícího seskupení. Po chvilkových rozpacích pak dává k lepšímu i bizarně intimní informaci, že to negativní, co v ní ještě přebývá, analyzuje guru z její stolice, na povel na místě vyprodukované. Manžel rozvodový formulář nepodepíše, naopak, donutí partnerku, aby zůstala, začíná se chovat agresivně podrážděně, a následují krvavá jatka. Ke slovu přijde nůž i sekyra, stroboskop a prudké padání i zvedání opony onu řež zdynamizují, všude je plno krve, také na stěnách, partneři se svíjejí s vyhřezlými vnitřnosti a umírají. Jejich finálové objetí však dýchá smírem.
Nebudu předstírat nadhled, inscenace mě – četnými zkušenostmi poměrně otrlého diváka – přes nesporně profesionální realizaci „vytočila“, nesdílím názor některých kolegů, že šlo o vydařený tarantinovský humor. Hlavou se mi honily pochmurné myšlenky o některých trendech současného divadelnictví. Atak drastických projevů tělesnosti v uměleckých dílech primárně nezavrhuji, jejich stopáž mi však připadla samoúčelná. Mnozí z publika – nejen během krvavých výjevů – „hlasovali nohama“.
Znepokojení, které jsem naopak shledal katarzním, se týká produkce The Silence berlínské Schaubühne autora a režiséra projektu Falka Richtera. Ten prezentuje svoji zpověď, mířící do nejintimnějších podrobností. Vyrůstal v rodině s podivným vztahem mezi rodiči, zároveň brzy pochopil, že je gay, otec z něho chtěl v pubertě jeho probouzející se přirozenost „vytlouct“ a později ho poslat k psychiatrovi. Richtera ztvárňuje špičkový německý herec Dimitrij Schaad, cca čtvrtinu hracího času pak vidíme na promítacím plátně rozhovory samotného Richtera s jeho matkou. Schaad se narodil roku 1985 v (tehdy sovětském) Kazachstánu, od osmi let žije v Německu, do inscenace je zabudována i jeho existenciální nejistota, vycházející z aktuálního dění na východě i z vymezení se vůči rodičům, kteří jsou stoupenci Putinovy politiky. Protagonista je nositelem Německé herecké ceny za rok 2023. Schaadova mistrovská interpretace nepůsobí v monologické formě vůbec jednotvárně, vášnivě se rozčiluje, když líčí homofobní situace, jimž byl (Richter) v životě vystaven, zase jiným nábojem, propojeným s vnitřní tenzí, se vyznačují dva dlouhé telefonáty. Jeden probíhá s partnerem, s nímž mu to již evidentně příliš neklape, druhý zobrazuje „dálkový“ kontakt s kamarádem z období adolescence, s nímž tehdy sexuálně „experimentovali“, rád by se s ním viděl (je navíc v poněkud emočně svízelné situaci, má „hlídku“ u právě zesnulého otce). Vrstevník se však oženil, jeho manželka vyučuje katolické náboženství (přičemž oba chlapci se jako teenageři vůči němu ostře vymezovali), setkání zůstává Falkovým nerealizovaným přáním. Scénických efektů nabízí inscenace pramálo, jsou ovšem účinné. Kromě autentického rozhovoru s matkou (ta mnohé z bouřlivého vztahu mezi synem a rodiči vytěsnila) se na plátně objevuje i její plavecká forma v bazénu, paní Richterová totiž i v pozdním věku vášnivě sportuje. Když Falk Schaadovými ústy líčí, jak ho v zimě pronásledovali dva homofobní chlapíci, z nichž ho jeden za přihlížení toho druhého potom zmlátil, na plátně sledujeme klouzání kamery krajinou se zástavbou, ovšem spíš v letním období. V jiné dramatické situaci, kterou autor úkorně prožívá, se zvedne boční divadelní vítr a roznáší listy papíru (k jednomu z hořkých témat Richterovy zpovědi patří i to, že mu rodiče otevírali poštu a jednou také zkonfiskovali deník).
Part, Dimitrijem Schaadem tlumočený, nepostrádá při vší hořkosti humor, jemná psychologie textu se zadírá hluboko pod kůži. Titul odkazuje k mlčení jako projevu vyhraněné komunikace a také k tomu, že Richter přiznává znění anglického „slovíčka“ Silence coby svou přezdívku v přátelských uskupeních.