Trumpetista Chet Baker (1929–1988) se na počátku 50. let vyšvihl v kvartetu barytonsaxofonisty Garryho Mulligana mezi špičku světového jazzu. V půli 50. let pak stanul v jazzových anketách na vrcholu nejen jako trumpetista, ale také jako zpěvák. To už hrál s vlastním kvartetem, jeho hra zvukově zjemnila, vzdálila se bebopu východu USA. Okouzlil hlasem s barvou „ledabylého“ ženského altu. Stvořil vlastní variantu cool jazzu – bělošského západopobřežního west coast jazzu. Bruce Weber (1946), proslulý americký life-stylový fotograf, hledal i jiná témata. Mezi nimi vynikají nekašírované portréty různých osobností. V roce 1986 se Weber setkal v jednom klubu v New Yorku s Chetem Bakerem. Udělal s ním první portrétní snímky a tříminutový film. Dohodli se, že Weber stvoří dokumentární film o Bakerově životním příběhu. Fotograf pak s malým štábem putují s muzikantem po Spojených státech a Evropě. Film je udělán retrospektivní metodou. Prvními záběry, doslova feliniovskými, je procházka Cheta Bakera v doprovodu v rytmu vlnících se dívek po pláži v Santa Monice, během níž odpovídá stručně na pokládané otázky. Z tváře starého pána před šedesátkou (jíž se nedožije) přes všechny životní peripetie vyzařuje jas a určitá spokojenost či smíření, ale také trochu potměšilosti. Film zachycuje Bakera v různých prostředích, na kameru otevřeně mluví on i jeho osudové ženy. V mládí patřil k „hezounským“ typům, díky čemuž si také zahrál v několika filmech. Do minulosti nás vrací klipovitý sestřih fotografií prokládaný krátkými dobovými záběry z jeho koncertů, pak se opět vše vrací do aktuálního času filmování. Chet vždy obklopen ženami, mnohé z nich rovnou přiznávají, jak se do něj zamilovávaly na první pohled. Nenápadně z jeho povídání vysvítají jeho peripetie s drogami, s kokainem i heroinem. Přijde na přetřes jeho karambol v roce 1968, kdy ve rvačce přijde o zuby, takže se na pódia vrátí až v roce 1973. A také obě verze, proč k tomu došlo: Chetova ─ jako střet s dealery, a jeho tehdejší partnerky, zpěvačky Ruth Young, která incident viděla spíše jako pomstu, neboť lidé Chetovi důvěřovali, a leckdy je pak oklamal. Kvůli drogám se dostal v Evropě několikrát do vězení, nebo byl deportován do USA. Přese vše nadále okouzluje publikum svou hrou na trubku a až milostně zasmušilým zpěvem, lyrickými texty. Styl nezmění za celý život a připomeneme-li si, jak zněl jazz v 80. letech, Chet Baker byl sice skvělou, ale přeci jen už retro relikvií první půlky 50. let. Název filmu Let’s Get Lost je filmovou melodií Jimma McHugha na verše Franka Loessera z roku 1943. Patří ke svižnějším titulům Bakerova kvarteta, nahráli ji 7. 3. 1955.
Zrodil se skvělý a strhující dvouhodinový dokumentární film, dnes zrekonstruovaný, jenž získal hned po dokončení, krátce po Bakerově smrti roku 1988, cenu kritiky festivalu v Benátkách a nominaci na Oscara. Velký sál Lucerny při obnovené premiéře obsazeností však připomínal šachovnici v koncovce tah před matem.