Remaky a pokračování starších filmů nebo návraty k osvědčeným žánrovým prvkům či divácky oblíbeným postavám je již dlouholetý trend spojený s různými národními kinematografiemi. Tento produkční model funguje i v Itálii od počátku nového milénia, ale více se uchytil až v průběhu následujících let.
Remaky italských filmů vytvářeli producenti, scenáristé a režiséři již mnohem dříve, ale vznikaly spíše sporadicky a jednalo se především o ikonické snímky, které byly během svého uvedení v kinech velmi úspěšné a v průběhu let si získaly status vyhledávané podívané. V posledních více než deseti letech se k remakům nostalgicky obracejí mladí filmaři, jejichž dětství, dospívání a filmovou kulturu formovaly kultovní snímky z oblasti italských populárních žánrů. Nejedná se pouze o aktualizované návraty do historie italské kinematografie, jak tomu bývalo u remaků zejména v 50. až 80. letech 20. století, ale o oživování divácky úspěšných filmů, které prosluly i v mezinárodním kontextu a natáčely se právě pro exportní distribuci. Nová vlna remaků v Itálii nerozvíjí jen alternativní dramaturgickou linii v současné produkci populárních žánrů, jimž stále dominují komedie a melodramata, ale odkazuje se konkrétními snímky na stále živý odkaz popkultury předchozích desetiletí. Jestliže dříve řídil žánry především filmový průmysl, dnes je to spíše entuziasmus a kreativita mladých filmařů.
Gangsteři i čarodějnice
Největší zastoupení mají v současné produkci italských populárních žánrů remaky kultovních snímků, které se postupem času staly vyhledávaným teritoriem současných tvůrců formovaných svými dětskými a adolescentními nostalgiemi či žánrovou rafinovaností oblíbených filmů. Patří mezi ně akční gangsterská komedie Jestli se rozzlobíme, budeme zlí! (…altrimenti ci arrabbiamo!, 2022), kterou režírovala dvojice tvůrců Niccolò Celaia a Antonio Usbergo vystupující pod společným pseudonymem YouNuts! Ačkoliv zachovává dějový a žánrový rámec stejnojmenného filmu Marcella Fondata z roku 1973 s Terencem Hillem a Budem Spencerem, jedná se zároveň o jeho aktualizovanou verzi opírající se o klipovou stylizaci obou režisérů natáčejících dříve videoklipy.
Naopak jiná dvojice režisérů Antonio Manetti a Marco Manetti, rovněž vystupující pod pseudonymem Manetti Bros., pojímají komiksový thriller Diabolik (Diabolik, 2021) jako temnou podívanou odehrávající ve fiktivní metropoli Clerville. Na původní stejnojmenný film Maria Bavy z roku 1967 se odkazuje také tím, že tvůrci zachovávají jeho – dnes již retro – dějové období 60. let. Tomuto pojetí přizpůsobují i prostředí, kostýmy, design nebo tehdejší automobily dotvářející scénografickou kulisu tehdejší populární kultury. Na remake navázali tvůrci pokračováním Diabolik: Ginko all’attacco! (Diabolik: Ginko v útoku!, 2022).
Temné podívané prolínající rozmanité žánrové a stylistické roviny napínavého vyprávění představují v modifikovaných podobách střed zájmu i jiných italských filmařů, kteří často zasazují své remaky do nového tematického a ikonografického rámce. Mysteriózní horor o čarodějnické baletní škole Suspiria (Suspiria, 2018) Lucy Guadagnina zachovává některé prvky z původního stejnojmenného filmu Daria Argenta z roku 1977, ale zároveň rozvíjí realistické paradigma na zpolitizovaném pozadí západního Berlína druhé poloviny 70. let. Desetidílný televizní seriál Django (Django, 2021), realizovaný v italsko-francouzské koprodukci v rumunských exteriérech, který režírovali Francesca Comencini, Enrico Maria Artale a David Evans se na stejnojmenný italský western Sergia Corbucciho z roku 1966 odkazuje spíše symbolicky. Tvůrci navazují zejména na zmínku o Djangově zavražděné ženě ve scéně na hřbitově z původního filmu a rozvíjejí příběh o hrdinově hledání jeho dcery. S tímto motivem již pracuje sice přímé pokračování Corbucciho snímku Django se vrací (Django 2: il grande ritorno, 1987) Nella Rossatiho, ale televizní zpracování ho lokalizuje do realistického prostředí městečka psanců a sociálních vyvrhelů. Pistolník Django již není v nové seriálové verzi ani tak potulným hrdinou táhnoucím za sebou rakev s tajemným obsahem, ale spíše postavou s konkrétní identitou.
Do popředí zájmu se dostávají také některé akční policejní thrillery, gangsterské příběhy a mafiánská dramata, které především v období 60. až 80. let patřily v Itálii i zahraničí k divácky nejúspěšnějším populárním žánrům. Režisér Toni D’Angelo ve filmu Calibro 9 (Kalibr 9, 2020) přenesl do současného virtuálního světa akční gangsterku z milánského podsvětí Milano calibro 9 (Milán, kalibr 9, 1972) Fernanda Di Lea podle románu Giorgia Scerbanenca. Ačkoliv D’Angelův snímek nevychází z literární předlohy, zachovává prostředí metropolitního Milána a jeho obraz kriminality a gangsterství posouvá do aktuální současnosti. Na původní Di Leův snímek se ikonicky odkazuje i obsazením stejné německé herečky českého původu Barbary Bouchet, která i zde představuje stejnou, ale starší postavu Nelly. Jiní tvůrci se vraceli k některým italským policejním snímkům již mnohem dříve. Film Vallanzasca: Gli angeli del male (Vallanzasca: Andělé zla, 2010) Michela Placida sice rozvíjí stejnou tematiku skutečného gangu násilníků v La banda Vallanzasca (Vallanzascova banda, 1977) Maria Bianchiho, ale nejedná se o klasický remake. Placido se oproti Bianchiho akční gangsterce zaměřuje na biografickou a realistickou linii příběhu vycházející z autobiografické knihy autentického milánského gangstera Renata Vallanzascy, kterou napsal společně s investigativním novinářem Carlem Boninim.
