Jméno Carl Laemmle dnes krom hrstky filmových vědců takřka nikomu nic neříká. Z historie počátků filmového průmyslu se člověku vybaví spíše jména jako Samuel Goldwyn, Louis B. Mayer (Metro Goldwyn Mayer), George Eastman (Eastman Kodak), případně Thomas A.Edison… Byl to ovšem německý židovský přistěhovalec Carl Laemmle, kdo před 100 lety na pozemku bývalé slepičí farmy v San Fernando Valley na předměstí Los Angeles v Kaliforni vyryl pluhem do hlíny první brázdu, aby zde postavil největší filmové město – továrnu na sny – Universal City, základ Hollywoodu.
Do Ameriky
Carl Laemmle se narodil 17. ledna 1867 v židovské části města Laupheim v jihozápadním Německu. Jeho otec Julius Baruch Laemmle byl obchodník s dobytkem a překupník pozemků v regionu, dnes bychom řekli realitní makléř. Podotkněme, že velmi neúspěšný realitní makléř, protože rodina bojovala s financemi ze dne na den. Jako jedno z nejmladších dětí byl Carl (pouze 3 z 11 sourozenců dosáhli dospělosti, ostatní zemřeli při porodu nebo v dětství následkem epidemií, pozn. aut.) oblíbencem své matky Rebekky, která jej podomácku vzdělávala, neboť až v jeho 10 letech si mohla rodina dovolit nechat ho zapsat do židovské školy. Od svých 13 let musel Carl pracovat a podporovat rozpočet alespoň malým příjmem. Jakožto nejbystřejšímu z dětí mu pak matka zařídila tříleté učení v nedalekém Ichenhausenu, kde se Carl naučil základy obchodních pravidel a účetnictví, což se v jeho pozdějším profesním životě ukázalo jako navýsost cenné. Coby učeň tu mohl číst časopisy, plné zromantizovaných inzerátů a článků lákajících nové přistěhovalce do Ameriky. Stejně tak dopisy od o 13 let staršího bratra Josefa, který žil ve Spojených Státech od roku 1872, ponoukávaly mladého Carla spatřit zázraky Nového světa na vlastní oči. Josef v dopisech samozřejmě přeháněl o „zemi zaslíbené a plné netušených možností“. Carl tak dospěl k přesvědčení, že lepší svět ho čeká v Americe. V lednu 1884, necelý rok po úmrtí matky, mu k narozeninám otec spolu s 50 $ daroval lodní lístek na parník SS Neckar do New Yorku. Spolu se svým spolužákem Leo Hirschfeldem vypluli 28. 1. 1884 a o dva týdny později, 14. února 1884, zahlédl Carl Laemmle Nový svět poprvé.
Začátky, první roky
Po zapsání do imigrační knihy (bylo mu přiděleno osobní číslo 334) strávil první noc na novém kontinentu v internátu pro chudé na rohu 59. ulice a 3. Avenue. Bratr Josef ho nečekal. Nikdo ho v Americe nečekal. Dopisy se ztratily. Vyhlídky na lepší zaměstnání pro mladého muže s méně než 50 $ v kapse a bez znalosti angličtiny byly pochmurné, proto Carl vzal první práci, která mu byla nabídnuta. Dělal poslíčka v drogerii s platem 4 $ za týden (ekvivalent asi 92 $ v dnešní době, pozn. aut.). To mu pomo lo přežít. Po pár týdnech začal Josefa hledat přes inzerci v německých novinách Illinois Staatszeitung, vydávaných v Chicagu. Náhoda tomu chtěla, že Josef byl tajemníkem viceprezidenta novin, takže Carlovi ihned poslal 10 $ na letenku z New Yorku do Chicaga. Ve Windy City, Větrném městě, jak se Chicagu přezdívá, se musel Carl hodně ohánět. Dělal nejrůznější podřadné práce, až se po vzoru mnohých německých přistěhovalců rozhodl zkusit štěstí v zemědělství. Nechal se najmout na farmu v Yanktonu v Jižní Dakotě. Nebyla to správná volba, neboť jak si do deníku zapsal: „Neměl jsem dostatek talentu pro jakoukoli práci se zemí…“ Ale úplně zbytečným krokem to také nebylo. Později vzpomínal: „Zjistil jsem, kolik váží zrnko pšenice…a s každou hrstí pšenice si uvědomoval hodnotu práce a s tím i hodnotu odměny, hodnotu každého dolaru.“ Po sedmi týdnech práce na farmě byl Laemmle zpátky v Chicagu. Tady udržoval úzké kontakty s německou komunitou, chodil do německého divadla, vítal nové německé přistěhovalce v zahradních pivnicích a četl německé noviny. Stále si zachovával silnou vazbu ke svým příbuzným v Laupheimu a každoročně se tam vracel na návštěvu. Navzdory tomu, že za „domov“ považoval Německo, brzy požádal o americké občanství, jež získal v roce 1889.
Vzestup a obchodní strategie
Deset let po svém příjezdu do USA už Carl uměl plynně anglicky a podařilo se mu najít práci, která představovala na společenském žebříčku jasný krok nahoru. Stal se účetním v oděvní firmě Continental Clothing Company (CCC) ve městě Oshkosh ve Wisconsinu. Jeho zaměstnavatel Sam Stern byl německý přistěhovalec židovského původu, který v Laemmlem získal nejen loajálního a silně ambiciózního zaměstnance, ale i velmi kreativní obchodní osobnost. Kromě práce účetního přicházel Carl s nápady na zvýšení prodeje prostřednictvím nových, na svou dobu odvážných způsobů reklamních kampaní – výrobou a rozesíláním prodejních katalogů, navazováním zpětných vazeb od zákazníků nebo návrhy atraktivních plakátů, evokujících aktuální sezónu či události odehrávající se ve městě. Pílí a kreativitou se vypracoval na pozici s platem 4 000 $ za rok (dnes asi 110 000 $, pozn. aut.). Po dalších deseti letech v CCC se Laemmle pohodlně usadil ve střední společenské třídě, měl zabezpečenou budoucnost, dobrý příjem a dokonale se integroval v „systému“. Mezitím se v roce 1898 oženil s neteří svého zaměstnavatele Rechou Stern, s níž měl pak dceru Rosabelle (1903) a syna Julia (1908; později přejal po svém otci jméno Carl Laemmle Jr.). V roce 1905 jej spoluobčané města Oshkosh vyhlásili jedním z 15 nejvýznamnějších osobností regionu. Dalo by se předpokládat, že v necelých 40 letech byl Carl Laemmle na vrcholu své kariéry. On se ale rozhodl jít dál.
Nickelodeon a první „filmová divadla“ v Chicagu
V roce 1906 s úsporami zhruba 3 000 $ (nyní asi 75 000 $, pozn. aut.) Laemmle vystoupil ze zaběhnutých kolejí a rozhodl se podnikat na vlastní pěst. Nejprve pojal záměr otevřít síť maloobchodních prodejen. Tato myšlenka vzala za své hned druhý den po otevření prvního Nickelodeonu v Chicagu. Nickelodeon se říkalo prvním provizorním kinům – z řeckého výrazu odeon, divadlo, a ceny lístku, který stál 5 centů, tedy jeden niklák. Vešlo se do nich cca 100 diváků a filmy se zde předváděly průběžně, což zajišťovalo neustálý příliv návštěvníků. Laemmle nějaký čas pozoroval konstantní tok radostně platících zákazníků, chtivých spatřit tuto novou atrakci a dospěl k závěru, že film by byl mnohem lepší investicí. Nickelodeony se raketovou rychlostí staly hlavní formou masového šíření filmů a během dvou let se rozšířily coby národní fenomén se 7–10 tisíci sály po celých USA. Mimo jiné v roce 1910 tyto filmové atrakce přilákaly na 20 milionů Američanů každý týden! Jakožto správný obchodník Carl Laemmle tato čísla pozorně sledoval a dělal si bleskový průzkum trhu. Jednal rychle. Během několika týdnů otevřel své první „filmové divadlo“ White Front na rušné Milwaukee Avenue v centru Chicaga. Lidé se hrnuli a stáli dlouhé fronty. Týden nato otevřel druhé – Family Theater. Pak další a další. Jeho obchodní smysl a mimořádné načasování přispěly z velké části k monstróznímu úspěchu. Vstoupil na scénu nové formy zábavného průmyslu v pravou chvíli. Obrazové drama, jak nazývali film v té době, se rychle stalo celosvětovým fenoménem a jednou z nejúspěšnějších forem lidové zábavy. V říjnu 1906 rozšířil firmu o další model podnikání a založil Laemmle Film Service – pronájem a distribuci filmů do nově vznikajících „filmových divadel“, která se jako houby po dešti objevovala v prvním desetiletí 20. století všude ve velkých městech USA. Laemmle si totiž uvědomil, že si nemůže dovolit kupovat každý film, který by chtěl promítat ve svých kinech (bylo třeba měnit program několikrát týdně nebo dokonce denně). Formou „výměny“, tedy pronájmu – distribuce filmů, tak vyřešil problém s nákupem drahých filmů, které navíc rychle po promítnutí ztrácely hodnotu. S obchodním modelem distribuční společnosti byl tak úspěšný, že rychle otevřel pobočky v Minneapolis, Portlandu, Salt Lake City, Memphisu a dalších městech a během necelých dvou let se stal největším distributorem vAmerice.
Bitva s Edisonem
Laemmleho počáteční investice a expanze do kinematografie se ukázala mimořádně šťastným tahem. Ale také ohlašovala začátek dlouhé právní bitvy. Od roku 1894, kdy Thomas Alva Edison vynalezl a nechal si patentovat celou filmovou technologii – od filmové suroviny po promítací přístroj –, začal nepěkně „obtěžovat“ všechny své soupeře ve filmovém podnikání (ty, kdo nesouhlasili s prací pod jeho licencí). Edison se totiž nátlakem „dohodl“ s tehdy 
konkurenčními výrobci Eastman Kodak a Biograph a společně založili tzv. Motion Picture Patent Company (MPPC), ve zkratce známou jako The Trust. Prostřednictvím tohoto společného podniku se Edisonovi podařilo zavést monopol na fotoaparáty, projektory a filmovou surovinu, což mu umožnilo vybírat daň 2 $ měsíčně od všech filmových producentů, majitelů kin a distributorů jako „odměnu“ za jeho vynálezy. Všichni potrefení sice brblali, ale nekonali, nebránili se. Jediný Carl Laemmle zažaloval The Trust za nezákonné daňové zneužití, obvinil Edisona za narušování hospodářské soutěže a zneužívání monopolu (podle Shermanova zákona Antitrust Act, pozn. aut.). Cenou za tuto smělost byla zápletka s více než 300 soudními spory v průběhu mnoha let. Ovšem právní bitva byla jen jedním aspektem v konfrontaci s Edisonem. Laemmle musel čelit mnohem přísnějšímu soudci – veřejnému mínění. To měl na své straně Edison coby vážený a celonárodně uznávaný geniální vynálezce. Veřejnost takřka nevěděla, že Edison byl i bezohledným byznysmenem. Laemmle poznal, že veřejné mínění, potažmo i soudce, musí dostat na svou stranu. Spolehl se na své schopnosti obchodníka a reklamního kreativce, což se ukázalo opět dobrou volbou. V roce 1909 vytvořil vlastní nezávislou produkční společnost na výrobu filmů Independent Moving Picture Company (IMP). V návaznosti na to uspořádal rozsáhlou kampaň proti „Edisonově důvěryhodnosti“ v místním i národním tisku a postupně přetáhl sympatie veřejnosti na stranu nezávislých producentů a distributorů.
Zrození hvězdy – Star System
Nikterak ovšem nezahálel ve svém podnikání. Někdy v té době Carl Laemmle přišel s nečekanou, převratnou a monumentálně úspěšnou formou marketingu, s fenoménem, jenž měl mít následně dopad na celou historii kinematografie – vymyslel „star system“. Zrození hvězdy! Vzhledem k tomu, že se tento přístup osvědčil pro divadelní scénu, byl Laemmle přesvědčen, že to samé bude platit i pro film. Měl velkou pravdu. Edison byl skrblík, který si byl 
dobře vědom faktu, že pokud by ve svých filmech stvořili „stars“, stali by se tito herci obrovsky populárními, nezávislými, a tudíž by požadovali větší plat. Z tohoto důvodu byli v počátcích Nickelodeonů herci a herečky „bezejmenní“ a bývali označováni neurčitě a vágně jako např. „Dívka s kadeřemi“, „Little Mary“ nebo „Bandita s dětskou tváří“. Laemmle si byl vědom, že hvězdný systém bude vyžadovat větší počáteční investici, ale může pak v dlouhodobém horizontu vytvořit o to větší zisky. Začal tedy nabízet hercům lukrativní smlouvy s proplacením honoráře až po uvedení filmu do distribuce. A to byl geniální obchodní tah! Tímto způsobem stvořil takové slavné hvězdy němého filmu jako např. Mary Pickford, Florence Lawrence, Rodolpho Valentino, Béla Lugosi nebo Boris Karloffi.
Universal City – zrod Hollywoodu
V červnu roku 1912 založil Carl Laemmle spolu s několika nezávislými producenty společnost, která mu měla přinést nejen bohatství, ale i slávu a uznání – Universal Pictures. O tři roky později, v roce 1915, se Laemmlemu podařilo onu dlouhou právní a obchodní válku za nezávislost vyhrát a soud nařídil „demontovat“ Edisonův The Trust. V témže roce se Laemmle stal jediným vlastníkem Universal Pictures. Výroba i distribuce Universalu obřím způsobem expandovala a Laemmle musel hledat nové působiště pro potřebné ateliéry, laboratoře atp. Po krátké epizodě, kdy se pokusil přestěhovat firmu do New Yorku, se nakonec rozhodl pro Kalifornii. Z několika prostých důvodů – po většinu roku tam bylo krásné počasí, levné pozemky a nádherná krajina pro natáčení v dosahu. Na bývalé slepičí farmě v San Fernando Valley pak vybudoval nejmodernější filmové studio své doby, vystavěné jako regulérní město – Universal City. Na rozloze 230 akrů půdy nechal krom ateliérů, laboratoří a kanceláří vyprojektovat i banku, poštu, školu, svůj dům, obytné prostory pro umělce a zaměstnance a také ZOO (!). Současně se stavbou Universal City vytvořil netradiční, ale soudržnou reklamní strategii pro své studio – návštěvníkům a turistům nabídl tzv. Universal Tour, což byla prohlídková cesta po celém areálu tohoto filmového města (dodnes funguje jako jedna z hlavních atrakcí Hollywoodu).
Rekordy v historii kinematografie
Carl Laemmle byl opravdovým producentským pionýrem, který od počátků filmové éry nastřádal množství primátů. Namátkou: jeho film Foolish Wives (Pošetilé paničky, 1922) jako první překročil rozpočet 1 milion $, Dracula (1931) byl prvním hollywoodským zvukovým celovečerním hororem, pro film Hunchback of Notre Dame (Zvoník od Matky Boží, 1923) byly všechny stavby historického města postaveny na pozemcích Universal City a v jeho ateliérech, produkoval přes 900 filmů (asi 400 celovečerních, některé i sám režíroval). Laemmle změnil celý svět kinematografie. Mj. vyvinul komlexní marketingový systém nejen k propagaci své firmy, svých filmů, ale pro celý filmový průmysl. Kromě zavedení revolučního „star systemu“ se sám jako první zasloužil o fakt, že do té doby ryze divadelní periodika začala psát sloupky o filmových novinkách a reagovat na dotazy filmových fanoušků. Laemmle byl nakonec iniciátorem pro vznik prvního filmového magazínu – to když celé jedno číslo divadelního časopisu New York Dramatic Mirror bylo věnováno filmu a hvězdám poslední doby, a tímto krokem se tak magazín de facto přerodil z divadelního ve filmový. Expanzi filmu na pole globální lidové zábavy už nešlo zastavit.
Politické problémy a filantropie
Byl Židem, Němcem, přistěhovalcem. Po vypuknutí 1. světové války začal vznikat jakýsi zvláštní, nervní vztah mezi Laemmlem a americkou veřejností, což (ne)nápadně ohrožovalo chod i existenci studia Universal. Jako by sám seděl na dvou židlích. Přestože se hrdě hlásil ke své nové vlasti a neopomínal často zmínit, že je Američan, zároveň nikdy nehodlal popřít svůj národní a náboženský původ. Jezdil do rodného Laupheimu (často zavítal i do Karlových Varů), zaměstnával německé režiséry i herce (mj. Ericha von Stroheima, Ernsta Lubitsche ad.) a nakupoval scénáře od německých autorů. S vypuknutím války se toto spojení stávalo pro americkou veřejnost stále více problematické a diskutabilní, neboť se po Americe šířily pomluvy o „německém magnátovi, polykajícím americký film“. Laemmle došel k závěru, že nejlepším způsobem, jak americkou veřejnost přesvědčit o své věrnosti k USA, bude výroba protiněmeckých filmů. Tak vznikl například snímek The Sinking of Lusitania (Potopení Lusitanie, 1918), jenž je ryzím prototypem propagandistického filmu. Němečtí vojáci jsou zde stereotypně představeni jako bytosti evokující brutalitu, barbarství a coby „armáda z pekla“. Po vstupu USA do války politická krize ještě přituhla a pro Laemmleho a jeho Universal byla takováto produkce antiněmeckých filmů jedinou možností, jak zmírnit negativní nálady a povědomí proti sobě i ostatním německým přistěhovalcům. Po uzavření Versailleského míru (28. 6. 1919), v němž Německo přijalo plnou odpovědnost za vypuknutí 1. světové války a zavázalo se ke splacení reparací ve výši 132 miliard marek vítězným státům Dohody, se v USA Carl Laemmle okamžitě pustil do celostátní humanitární kampaně za rekonstrukci válkou zdecimovaného Německa. Psal v tomto směru velmi úspěšné úvodníky do novin (především do vysokonákladového Saturday Evening Post) a sám posílal peníze, potraviny i další základní věci. Tato Laemmleho iniciativa předznamenává jeho hlubší pochopení pro pojmy válka, vítěz, nepřítel a oběť. Stává se filantropem v tom nejčistším slova smyslu a formu humanitárních akcí považuje za přirozenou reakci na dopady války, jež by měla být prosta jakýchkoli politických nebo národnostních rozdílů.
Umělecké filmy a předzvěst další války
Nová německá vláda zrušila v roce 1921 zákaz promítání amerických filmů, vydaný na začátku války v roce 1914. Universal se díky Laemmleho osobním vazbám rychle stal hlavním distributorem filmů americké provenience (v letech 1921–22 importoval na německý trh 50 % z kvóty amerických filmů, pozn. aut.). Status Carla Laemmleho coby americko-německého producenta už ale nebyl stejný jako před válkou. Na jednu stranu byl oceňován jako filmový odborník a filantrop, na stranu druhou mu ovšem mnozí nemohli odpustit jeho antiněmecké propagandistické filmy. Hospodářská krize v Německu se stupňovala a pozvolna se ke kormidlu dostávala „zlá parta“ kolem Adolfa Hitlera. Universal Pictures sice produkoval hlavně „lehké a zábavné“ filmy primárně zaměřené na nejširší publikum a zisk – westerny, akční, dobrodružné či milostné spektákly nebo horory, ale také filmy s uměleckými ambicemi, které kombinovaly dvě rozdílné filmařské tradice a techniky. Laemmle věřil, že propojením americké technologie a narativní zkušenosti s evropskou kulturní mentalitou nejlépe uspokojí očekávání publika na obou stranách Atlantiku. Byly by „univerzální“. To umožnilo vznik např. dnes již klasických děl jako The Phantom of the Opera (Fantom opery, 1925), Les Misérables (Bídníci, 1925) či The Man Who Laughs (Muž, který se směje, 1928). Laemmle tím ze sebe sňal nálepku „výrobce povrchních filmů“.
Neklid na západní frontě
Čím dál víc se zaměřoval na filmové adaptace evropské literatury a dramatu. V době světové hospodářské krize právě tato strategie zachránila Universal Pictures před pádem. Jeho produkce totiž fungovala současně na dvou kontinentech a s nástupem zvukového filmu navíc přišel Laemmle jako první světový producent nejprve s technologií simultánního překladu a brzy nato s dabingem. Přelomovým dílem, které mělo naplnit toto desideratum, byl film All Quiet on the Western Front (Na západní frontě klid, 1930). Filmová adaptace románu E. M. Remarqua, jehož ústředním tématem je světová válka, představuje zásadní obrat v životě Carla Laemmleho. Nacismus už bezostyšně vystrkoval rohy. Přestože se Remarquův román (vyšel v lednu 1929) rychle stal nejprodávanější knihou v Německu, pouhý půlrok po vydání hrozil jeho zákaz a stažení z prodeje. Laemmle měl samozřejmě o politických náladách v Německu od svých židovských přátel aktuální zprávy, proto se nalodil na první parník do Evropy, aby od Remarqua získal na knihu filmová práva. Zaplatil mu na tu dobu nevídanou částku 40 000 $ (asi 510 000 $ dnes) a nabídl autorovi spolupráci na scénáři. Takto přemrštěný honorář mu ovšem nezaplatil jen coby „pouhý producent“, ale jako opravdový filantrop a zachránce v předtuše věcí budoucích. Nové války a protižidovských pogromů. Filmová verze Remarquova románu měla premiéru 21. 4. 1930. V USA byla přijata s nadšením a okamžitě se stala kasovním hitem. Ve stejném roce získal snímek Oscara za nejlepší film, Lewis Milestone Oscara za nejlepší režii a dílo bylo zařazeno mezi 10 nejlepších filmů všech dob.
Zachráncem Židů
Před premiérou v Berlíně 4. 12. 1930 recenzovaly nacistické noviny film jako „židovské lži“ a Laemmleho označily za zrádce. Joseph Goebbels organizoval proti uvedení filmu pouliční demonstrace a bojkot kin. Německá vláda nakonec tomuto tlaku nacistů podlehla, Nejvyšší cenzurní úřad promítání filmu zakázal, Laemmlemu byl zakázán vstup do Německa, majetek zkonfiskován a jeho filantropické aktivity označeny za „židovské korupční lži“. V roce 1936 utrpěl Carl Laemmle zásadní ránu. Na film Show Boat (Loď zábavy) si vzal „lichvářský“ úvěr 750 000 $ od Standard Capital, který po překročení nákladů na výrobu nebyl schopen splácet. Aby zachránil studio od finanční katastrofy, prodal Universal a nadobro odešel z filmového průmyslu. To mu nakonec, jak sám říkal, „zlomilo srdce“. Je bolavou ironií, že z Show Boat se stal kasovní trhák…. V té době už měl ovšem mnohem důležitější věci na práci – záchranu lidských životů. Jakmile se Hitler začal stále dravěji sápat po moci a zbavovat Židy majetku, Laemmle z těchto okatých znamení vycítil jeho přípravu na holokaust. Zvyšoval tedy své humanitární úsilí a sám vydal písemná prohlášení (přistěhovalecká pozvání) pro více než 300 židovských rodin. Vedle stovek neznámých Židů zařídil pozvání do Hollywoodu, tedy emigrační azyl, pro Alberta Einsteina, s nímž se konspiračně radil o strategii vystěhování co největšího počtu německých Židů do USA. Také apeloval na své zaměstnance, aby stejné kroky učinili i oni, neboť úřední početní kvótu sám vyčerpal. Zachránil tak tisíce německých Židů před jistou smrtí. Známe jména Oskar Schindler nebo Nicholas Winton, jméno Carla Laemmleho dnes nezná takřka nikdo. Zemřel veřejností zapomenut 24. 9. 1939 v kruhu rodiny ve svém domě v Beverly Hills na zlomené srdce.