Na Wikipedii mají Afenginn až hvězdně rozmáchlé heslo. Ovšem člověku s pochopením pro severský, tedy ten nejdrsnější, nejsušší styl humoru (viz třeba Aki Kaurismäki, štěpná ukrutnost Larse von Triera nebo jemnůstky v Bergmanových filmech) je vše jasné. Ten nadhled z půlročního léta i půlroční zimy! Oheň a led. Taškařice a chmura.
Vezmu si v příkladu Bergmanovu nepřekonatelnou fresku Fanny a Alexander, v níž třetina tříhodinového díla vás seznamuje s postavami a závěrem úvodního představení si starý podivínský strýc na schodišti temného sídla před napjatými neteřemi zapálí u zadku své nastřádané prdy. Dramaturgický akcent par excellence! Oheň číslo jedna. Na konci pomyslné druhé třetiny je akcentem opět oheň – zde monumentálně tlustá služebná prochází stejné místo pro jistotu celá hořící. Ať už jde o snovou fikci či významotvorný reálný jev filmového příběhu, je zřejmá ona bipolární severská symbolika.
Záměrně rozmáchlým exposé chce autor naznačit jistou podobnost – u horkotěžko stylově uchopitelné dánské bandy Afenginn získáte prvotní dojem, že jde „o vážno“. Někde za tím hudebním „vážnem“ je při důslednějším poslechu cítit mrazivý humor. Nad mollovými pasážemi tu a tam poletují durové housličky či klarinet, jinde zas totálně mimo rytmus čtvrttónově laděný cimbál a vlídné klokotání marimby odkudsi zdáli naruší hlasy televizního zpravodajství opakované pak hlubokým vícehlasem členů kapely. Těžko vykoumat pravý účel, když neumíte dánsky. Sice booklety alb (krom debutu) nabízejí překlady textů v angličtině, ovšem bez oněch mimoděčně mluvených vsuvek. A vůbec, věřte těm severským žertéřům.
Po prvotním setkání zakládajících person Kima Nyberga (mandolína, piano) a Runeho Kofoeda (bicí) na spontánní pařbě v dnes již zaniklém squatu v centru Kodaně, kdy prý po úvodních kalíšcích vodky rychle zafungovala vzájemná chemie, hned následný den, co se probrali z kocoviny, musela v nočních plánech nastřádaná energie nutně ven. To bylo v roce 2000 a v onom kodaňském squatu byli mezi všemožnou svoločí jen dva další použitelní muzikanti – polští bratři Andrzej (baskytara) a Alek (housle). Několik týdnů v té díře hráli jak o život. Bylo jim jedno co. Pod Kimovým drilem nazkoušeli čtyři kousky, které předvedli na prvním vystoupení ve vesnici Hedningarna. Byl to spíš punk, záminka k ožrání a bohapusté mrdačce. Pro plakáty chtěl pořadatel (místní hospodský) název kapely. Lingvisticky vzdělaní vysokoškoláci Kim s Runem nahodili slovo Afenginn, což ve staré norštině značí dvojvýznam síla a opojení. Chytří hoši. Při znalosti vzniku kapely i jejích nahrávek to fakt sedí.
Start kariéry na potopené lodi
Kim Nyberg přivedl do skupiny spolužáky z fakulty, klarinetistu Rasmuse Krøyera a Nielse Skovmanda s houslemi (Alek zmizel neznámo kam) plus další tři kumpány. Byť měli zatím jen malou představu o tom, co hrát, jali se mocně zkoušet a brzy i koncertovat v kodaňských undergroundových (opravdu podzemních) klubech. Někde tam si jich koncem roku 2002 všiml produkční prestižního Odense Folk Festivalu. Hráli totiž jakousi směsku severské folklorní baladiky, kříženou ryčným klezmerem a akustickým punkem (tenhle prvotní styl-nestyl zaznamenali na demo EP Tivoli Invalid). Vystoupení na festivalu mělo velký úspěch a hned dostali nabídku k sérii koncertů na mlžných Faerských ostrovech.
Netušili, co je čeká. Mimo jiné totiž měli vystoupení na houpající se zpola potopené lodi s přestavěným malým prostorem pro cca dvacet lidí. Kim trpící mořskou nemocí musel často během rozehraných písní odbíhat na palubu. Skladby tím dostávaly „přirozeně“ novou podobu s delšími mezihrami a po opětovném Kimově návratu s vyprázdněným žaludkem i jakýsi houpavě zasmutnělý nádech.
Po anabázi na Faerách odpadla trojka nekompatibilních členů a Kim s Runem, Andrzejem, Rasmusem a Nielsem se ocitli opět na počátku. Vlastně to pro vývoj kapely byla ta nejlepší zkouška. Po návratu domů se kolem už trochu známých Afenginn rojili případní spoluhráči. Ze zakládajícího motoru kapely Kima Nyberga, byvšího volnomyšlenkáře, superochlasty a žvanila, co se potuloval od squatu ke squatu a píchal kdejakou sjetou naivku, se stával přísný profesionál. Sice si diplomku ze studií muzikologie obhájil, ale komponování a rozjařené publikum, potažmo vize živobytí z hraní vlastní kapely, jasně převážily nad nudnou a pochybnou kariérou hudebního teoretika.
Z rychlého konkurzu vybral Kim devět dechařů s akordeonistou a šup rovnou do studia. Jejich debut Retrograd (2004) zaznamenal okamžité nadšené kritiky a získal u Danish Music Award cenu Best World Album. Deska se ještě nese ve stylových intencích Kimových oblíbenců Klezmatics. Už tady jsou ovšem stopy věcí budoucích – tedy talent a cit pro silné melodie a vrstvení množství tradičních akustických nástrojů. Po skvělých ohlasech se pro kapelu roztrhl pytel s pozvánkami ke koncertům v celé Evropě. Brzy už latentně velikášskému (v dobrém, neboť měl vždy přetlak nápadů) Kimovi nestačilo prosté hraní s takto personálně i nástrojově uzavřenou kapelou a na závěr turné 2005 se Afenginn v domácí Kodani rozmáchli k prvnímu velkému projektu se symfonickým orchestrem (zatím jen koncertně provedenému) Nordlyd – Afenginn in Symphony, který krom skladeb z debutového alba v široké instrumentaci obsahoval i Kimovu orchestrální kompozici Nordic Symphony.
Kapela dál udržovala frenetické tempo a hned zkraje roku 2006 prezentovala v Copenhagen Jazzhouse materiál z nové desky Akrobakkus. Ta je v mnohém kompaktnější než debut a nese silnější příklon k balkánským hudebním vlivům s občasným úkrokem k ruským častuškám či seversky chmurným dumkám. Pro pestrost do aranží zapojili cikánského cimbálového virtuóza Georgeho Mihalache a byť na albu převažují instrumentální skladby, přibylo také vrstvených doprovodných vokálů. Deska vystřelila relativně mladou kapelu do pomyslné první ligy world music, což vyvrcholilo vystoupením na největší evropské akci toho žánru Folk Dranouter Festival v Belgii.
Po koncertě Kim ostatním členům nastínil své nápady k třetímu albu. Mělo se jednat o ryze koncepční záležitost, postavenou na textech finského abstraktního básníka Timo Haapaniemiho. Ten z útržků slov všech severských jazyků a záměrných chyb v syntaxi vytvořil vlastní „latinu“. Práce na hudební podobě desky Reptilica Polaris trvala skoro dva roky. A jsou to naprosto jiní Afenginn. Zpívané texty v tajemné řeči pěje hluboko posazený mužský sbor za doprovodu mohutného dechového tělesa se zdvojenou rytmikou a nástrojovým doplněním členů kapely. Dramaturgické převazy plní Afenginn svým dobře známým klezmerem. Díky tomuto unikátnímu projektu pozvali kapelu i s pěveckým sborem a orchestrem pořadatelé největšího nadžánrového festivalu na světě SXSW v Austinu jakožto hlavní hvězdu ročníku 2008. Tam byli představeni jako plnohodnotné rockové hvězdy.
Zahrát světlo a velký Opus
Následující rok se vrátili stylově zpátky s deskou Bastard Etno, jak ostatně svou hudbu nazývají. Kim Nyberg nevydrží dlouho na jedné židli. Proto s Afenginn zaplul do poněkud odlišných vod a v roce 2010 začal pracovat se souborem Cross Connection Ballet Company na hudebně-výtvarně-pohybovém projektu Bellevue Sommer, jehož součástí bylo koncepční představení SOMA (podle hlavolamu matematika Pieta Heina), s nímž absolvovali turné po dánských divadlech.
Po této odbočce se v kapele projevila únava z hektické práce, proběhly personální změny, a tudíž si museli dát, podle Nybergových slov, konstruktivní přestávku. Kim odjel na nějaký čas meditovat do Indie, odkud se vrátil s hotovým materiálem pro nové album. Chtěl se pokusit zahrát světlo. Album Lux (2013) nahráli beze všech digitálních „pomocníků“ živě ve studiu za pouhé tři dny. Jsou to zase jiní Afenginn. Přemýšlivější, nebojící se ticha. Ty nejhlubší tóny kontrafagotu, tuby, basklarinetu, cimbassa i kontrabassaxofonu lehounce rozechvívají vaše nitro jak první ranní paprsky slunce. Kim s mandolínou neběsní po balkánsku, jen měkce vybrnkává, jinde pak zní jeho čistý etudický klavír v předznamenání zpívané pasáže.
Lux bylo jen částečně naznačující ouverturou k opravdovému mistrovskému dílu z letošního roku Opus. Sám bych použil výraz „opus perfectum“, dokonalé dílo. Vysoce ambiciózní dvojalbum, rozdělené do čtyř oddílů podle písmen O–P–U–S jako symfonie, pro mne představuje nejsilnější hudební zážitek tohoto roku. Jak říkají dobří muzikanti: hudba je propojení fyzického těla a duše se všehomírem. Opus je toho naprostým důkazem. Hudba má v harmoniích, rytmech i emoční škále nekonečně více kombinací nežli třeba šachy. Kim Nyberg předkládá unikátně nové a nikdy předtím ani v náznaku neslyšené přenádherné melodie, které se i ve své vnitřní složitosti zdají být tak samozřejmě jednoduché, že jen lapáte po dechu a ještě druhý den vám znějí v hlavě. Opus není jen instrumentální album Afenginn se smyčcovým kvartetem a symfonickým orchestrem, objevují se zde i silné vokální složky – ať sólové či zpívané bulharským ženským sborem, založené na hybridním jazyku, v němž můžeme poznat kaleidoskopické asociační linky finštiny, latiny, španělštiny i němčiny. Je úplně jedno, a snad to byl i záměr, že nerozumíme, neboť hudba nepotřebuje jazyk. Nyberg říká: „Chci používat jedinečný jazyk, který rozněcuje zvědavost a vyhovuje našemu hudebnímu vesmíru.“ Opus v mnohovrstevných barvách v dokonale svázaném sinusoidním tvaru zabíhá snad do všech žánrových koutů od rozjímavého minimalistického klidu, přes napětí, žalozpěv, vznešené komorní pasáže, melanž folklorních prvků nepředvídatelně střídajících flamenco či arabské tance, doteky progrocku, orientálně vyplétané akustické řetězce mandolíny, marimby, citery, vibrafonu i cimbálu, po orffovsky dynamickou, hymnickou úctu k operní mohutnosti. Opus je velký hudební svátek. Laskavý i omamný do poslední noty. Je to dar. A ten je, řečeno s klasikem i afenginnovským humorem, nevratný.