Nadace Friedricha Wilhelma Murnaua během dvou let citlivě digitálně zrestaurovala mistrovskou psychohororovou klasiku německého expresionismu Roberta Wieneho z roku 1920. Premiéra s křišťálově čistým obrazem a improvizačním doprovodem Johna Zorna proběhla na Berlinale 2014. Původní orchestrální soudtrack i notový part italského skladatele Giuseppa Becceho se bohužel ztratil, takže Zorn při premiéře neměl žádné vodítko. Nevadí. Myslím. Karl Bartos, v období 1975–1990 tvůrčí člen Kraftwerk (mj. zásadní autorský podílník hitů Das Model nebo Computer Love a alb Radio-Activity, Trans-Europe Expres, The Man Machine, Computer World, Electric Café) a velký obdivovatel výmarské éry filmového expresionismu, už v roce 2005 pojal nápad stvořit zcela nový soundtrack ke Caligarimu. Když se pak dozvěděl, že je na cestě nově zrestaurovaná verze tohoto veledíla, vrhl se do prozkoumávání svých archivů s notovými party, které napsal jako mladý student klasické hudby ještě dávno před Kraftwerk.
Digitální 4K verze filmu Kabinet doktora Caligariho má 76 minut a stejnou nálož obsahuje Bartosovo podivuhodně fantaskní score. 37 hudebních kousků v šesti dějstvích, jak byl původně dělen film na šesti promítacích cívkách. Temný, asociativní, ve stísněných přiznaně ateliérových kulisách s nádechem iluzorní psychózy, v němž ani po konci nevíte, kdo je šílený a kdo ne, byl výtvarnou i narativní invokací třeba Timu Burtonovi. Bartos při ztvárňování dějů mísí hudební témata se zvukovými efekty reagujícími na situace na plátně – vrzání dveří, kroky na štěrku, otáčení stránek účetní knihy, podprahové dialogy atp. Žádné techno rytmy, syntezátorové sekvence ani vokodérové samply, jen střídmé analogy. Skečovitě se zde zjevují prvky v tradici Bachova baroka, Mozartova raného romantismu, Schoenbergovy disonance, zneklidňujícího Stravinského metra, glassovské dramatické repetitivy, pouťově surrealistické musique concrète pod rouškou silných melodií nepatřících do žádné doby.