Malíř, etnolog, hudebník a sběratel lidových písní všech slovanských zemí Ludvík Kuba zdokumentoval a zachránil tisíce lidových písní. I díky jeho zápalu vlastně žijí dodnes. Začněme ale několika známými verši:
„Tam jste se toulal se svým stojanem,
v tom kraji teskném, nemilovaném.
Když ret je rozbit, dechu namále
a krví orosena tráva,
z úst lidu píseň jako dozrálé
zrníčko vína k zemi odpadává.
A malíř spěchá – jaká proměna,
políbit lid v ta ústa raněná.“
Básník Jaroslav Seifert takto vznešeně zachytil dvojjedinou práci Ludvíka Kuby v rozsáhlé básni Malíř Ludvík Kuba ze své sbírky Ruka a plamen. A skutečně: Ludvíku Kubovi se podařilo vykonat velkolepé dílo jak ve výtvarném umění, tak v oblasti, které se dnes populárně říká „world music“.
Ludvík Kuba totiž věnoval největší část svého života praktickému studiu slovanských lidových písní, krojů a zvyků, a bývá proto považován za zakladatele slovanské hudební folkloristiky. Jeho životní dílo tvoří monumentální sbírka lidových písní všech slovanských národů v patnácti svazcích (vždy jeden pro každý slovanský národ). Dále stovky obrazů zachycujících lidové kroje, lidové zvyky a další náměty, a také knihy ze sběratelských cest po slovanských zemích.
Písně celého slovanského světa
Vlastně ještě na střední škole, hluboko za Rakousko-Uherska, na Učitelském ústavu v Kutné Hoře, se Ludvík Kuba stal obdivovatelem a podporovatelem slovanských lidových tradic. Se spolužáky založil tajný slovanský spolek a začal pod pseudonymem (např. F. Zaremba) přispívat články do místního tisku o nešťastném pádu Polska a tehdejší situaci i v dalších slovanských zemích.
V té době se také rozhodl uskutečnit rozsáhlé dílo, které se později stalo jeho téměř celoživotním údělem. Totiž vydat sbírku lidových písní všech slovanských národů „Slovanstvo ve svých zpěvech“. Začal nejprve českými písněmi, které převzal z dostupných obrozeneckých sbírek. Teprve tehdy si ale uvědomil, jak ohromné dílo si předsevzal uskutečnit. Ukázalo se totiž, že v mnoha slovanských zemích sbírky lidových písní ještě vůbec neexistují. V průběhu následujících 45 let proto procestoval (či spíše prochodil) slovanské země a zejména na venkově zapisoval tamní lidové písně, zaznamenával prostřednictvím kreseb a maleb lidové kroje a tradice a studoval tradiční kulturu.
Kuba zachránil tisíce lidových písní
Vůbec první svoji sběratelskou cestu uskutečnil v roce 1885 – na Slovensko. To mu bylo teprve 22 let. Putování začal na „moravském Slovensku“, tedy dnešním Slovácku, které dával za příklad smířlivosti a česko-slovenské vzájemnosti – prý mimo jiné i tím, že lidé zde přijali to „děsivé“ české „ř“.
V následujících letech Kuba za písněmi procestuje křížem krážem – nejčastěji koňmo – všechny slovanské země. Většina Kubových zápisů lidových písní byla vůbec první a takto řadu lidových písní bezpochyby zachránil před zapomněním. Celkově zapíše přes 4 000 lidových písní slovanského světa, a to bez možnosti nahrávky! Samozřejmě se kvůli svým sběrům a komunikaci s lidmi na venkově musel naučit jejich jazyky, včetně různých krajových nářečí.
Všechny písně přitom nejenom prostě dokumentuje, ale i harmonizuje pro klavír a zpěv, a se spolupracovníkem je přeloží do češtiny pro jejich snadnější popularizaci v Čechách. Harmonizací do písní samozřejmě vnese svůj „západní“ pohled, a tím je také přizpůsobí českému publiku. Možnosti doprovodu jsou ovšem svým způsobem omezeny použitím klavíru, který neumožňuje hraní menších než půltónových intervalů, takže třeba u balkánské hudby aranžmá vyžaduje určitou invenci.
Zveřejňování písní je však velice náročné. Desátý díl Slovanstva ve svých zpěvech (Písně dalmatské) mohl být vůbec posledním, protože vydávání tak rozsáhlého díla vlastním nákladem přivede Kubu do značných finančních potíží. Na dlouhých třicet let musí proto vydávání Slovanstva přerušit. Zbývajících pět knih Slovanstva může vyjít až za první republiky, mimo jiné i díky štědré podpoře prezidenta T. G. Masaryka.
Canciones Sefarditas z Bosny a Hercegoviny
Ludvík Kuba se však zajímal o písně a kulturu všech lidí ve slovanských zemích. O tom svědčí i fakt, že v jeho pozůstalosti byl nalezen také nikdy nepublikovaný rukopis notových záznamů písní sefardských židů z Bosny a Hercegoviny. Kuba jej zřejmě nezveřejnil proto, že nebyl spokojen s kvalitou a úplností svého zápisu textů v jazyce ladino. Jak se ale ukázalo, jedná se o jediný záznam písní „jugoslávských“ židů před 20. stoletím. Více než sto let po jeho vzniku byl proto detailně studován a v roce 1990 publikován v Jeruzalémě.
Sefardské písně z Bosny a Hercegoviny pak nebyly v přirozeném prostředí zaznamenány kromě Ludvíka Kuby vlastně nikdy. Teprve po druhé světové válce, spolu s tzv. folkovým revivalem v padesátých letech, oživila písně své babičky např. bosensko-americká zpěvačka Flory Jagoda (1923–2021), která však po útěku před holokaustem v té době již mnoho let žila v USA.
Ani v Čechách zpěv ještě neumlkl
Ludvík Kuba zapsal – přímo od lidí – mnoho lidových písní i v českém prostoru. Například roku 1893 na základě úkolu Národopisné společnosti a stipendia Akademie věd zmapoval velké množství písní chodské lidové hudby. V té době už byl etablovaným odborníkem a měl vydaných deset dílů svého Slovanstva. Stipendium od Akademie pro něj přesto nebyla žádná malá „brigáda“: na Domažlicku se mu podařilo zapsat celkem 592 písní, většina z nich přitom nebyla nikdy předtím vydána.
Úspěch sběru u Chodů ho samotného překvapil: lidová píseň se v té době už vytrácela:
„Zde v Čechách totiž již umlkl národní zpěv. Dnes uslyšíme již jen chroptění opilce nebo školskou píseň, jež odrostlému děvčeti v hlavě uvázla, a podobné, pro etnografii zcela bezvýznamné zpěvy,“ napsal Kuba již o dekádu dříve, v roce 1884.
Knižně Kuba vydal v bohatě ilustrovaném populárním zpěvníku Česká muzika na Domažlicku pouze výběr chodských písní, a to až v roce 1947. Další písně z Kubových sběrů vyšly v šedesátých letech. Kompletní sborník Ludvíka Kuby Lidové písně z Chodska ale Akademie věd ČR zveřejnila knižně až v roce 1995, tedy více než sto let po jejich sběru.
Původně totiž měla být sbírka péčí Akademie vydána již na počátku 20. století ve známém Vilímkově nakladatelství. Avšak to bohužel vyhořelo a tisk referoval i o zničení Kubova opusu. Kubu nehoda trápila více než 40 let, než byl rukopis znovu nalezen – zapadlý ale téměř nepoškozený v archivu Ústavu pro lidovou píseň. Chybělo jen několik skladeb, z nichž část se ale v devadesátých letech pro monografii Akademie naštěstí ještě podařilo dohledat.
Těžké pořízení sběratele – na lovu „úhořů“
Ze svých cest psal řadu fejetonů a odborných článků, které se běžně dostávaly na titulní stránky českých i jiných novin. Později je zveřejnil i knižně ve své sérii Čtení o… jednotlivých navštívených zemích. O sbírání lidových písní vydal rovněž několik odborných knih: Cesty za slovanskou písní, Křížem krážem – Slovanským světem a další.
Vylíčil v nich velké množství historek a anekdot zejména s venkovskými lidmi, z nichž je patrné, jak moc si je oblíbil. Právě oni mu zpívali své písně. Od „hojákání“ bačů mezi salašemi přes zpěv pasáků na pastvině nebo děvčat dojících krávy až po cikánské písně, jejichž pěvci se prý upraveností i oděvem tehdy podobali bankéřům. Že sbírání nebylo vždy jednoduché, ukazuje i tato roztomilá historka s pasáky krav Floriánem a Karolem Chlebkem a Jozefem Salašem z okolí Námestova:
Doufali jsme uloviti od hochů nějakou písničku, ale zdráhali se zpívat. Ani gazda, jenž se tu nachomýtl a pobízel chlapce, řka: „Len naučte tych pánov spievať!“, ničeho nesvedl. „Sa hambíme“, byla jejich stálá odpověď. Slibujeme, že jim zaplatíme, ale marně. „Tož si vlezte támhle za křoví, když je vám hanba!“ navrhuji a hoši opravdu mizí v zeleni, kde po delší úradě spustí.
L. Kuba, Hlas národa, Praha 1888
Jindy zase písně přicházely téměř samy:
Zašli jsme si s přítelem na vínko do dubňanské hospody, které se už také Musa lidu zmocnila. (…) A když k nám později doléhala řeč pana starosty vedle ze šenkovny, pozvali jsme ho k sobě. Mého přítele měl od srdce rád a po nedlouhém zdráhání uvolil se zazpívati. Podívav se na pohár vína, nebyl v rozpacích, jakou spustiti.
Ej, vínko, vínko, dobré je,
Ej, kdo nám ho naleje?
Naleje nám ho svatý Ján,
Požehná nám ho Kristus pán.
Šelmové – Slováci! Nezapomínají při víně na pobožnost, aby zase při pobožnosti směli mysliti na víno.
L. Kuba: Cesty za slovanskou písní
Ale i tehdy, když už se píseň podaří zapsat, ještě zdaleka není vyhráno. Jednou mu třeba v šenku (kam se údajně uchýlil kvůli lijáku) ve vesnici Račice (ve Slovinsku) doporučili jistou Apolenu, pomocnici hostinské, která teprve po dlouhém přemlouvání zanotovala nyvou píseň – ale byla to známá umělá skladba, ne lidová. Kuba zapisuje o sto šest, aby se Apolena neurazila a přidala i další. Tak to prý šlo celý večer a Kuba si pak ve svém cestovním deníku povzdechl:
„Zapsanou píseň můžete pohodlně studovati, rozebírati a srovnávati jako živočišný preparát v museu. Ale to už není živá bytost, to není živočich sám. To je jen mrtvola. Jeho život je pryč. Život písně můžete pozorovati jen na písni živé. Ta nežije na papíře, ale v duši, v srdci, v mysli lidu. Taková je pak jako úhoř. Nesnadno se vám zjeví, ještě nesnadněji se uloví. Dnes jsem o ni ani nezavadil.“
L. Kuba: V okolí Bledu, Hlas národa, 1890
Ludvík Kuba – spisovatel prý důstojný a platný
O fejetonech a cestopisech Ludvíka Kuby se později velice pěkně vyjádřil i jeho rodinný přítel, spisovatel, básník, překladatel z dvanácti jazyků a literární vědec Pavel Eisner, blízký spolupracovník Jaroslava Seiferta – zejména z válečných let, kdy Eisner kvůli svému židovskému původu nemohl publikovat.
„Ludvík Kuba, k jehož životnímu dílu budou pokolení budoucnosti vzhlížet jako k čemusi sice skutečnému, ale přece legendárnímu, je také velmi významný spisovatel, dosud ani zdaleka nedoceněný. Významný spisovatel je takový, který o dosažených obsazích pojednává důstojně a platně, s osobitou promyšleností, s obohacující původností, a který tím přimnožuje nejen naše vědění, ale i naši citlivost a zřivost. A naši vůli k životu,“ napsal Pavel Eisner v rozsáhlé předmluvě k jedné z Kubových knih.
Lidové písně a P. I. Čajkovskij
Již Kubovy první sbírky (česká, moravská a slovenská) byly zřejmě na svou dobu zcela mimořádným počinem. Vycházely o nich recenze i mimo Rakousko-Uhersko, a dokonce si jich velice cenili i hudební skladatelé Béla Bartók nebo Pjotr Iljič Čajkovskij. S ním se mladý Ludvík Kuba osobně seznámil na Čajkovského klavírním koncertě v Praze 19. února 1888 a roky si potom dopisovali. Část jejich korespondence byla zveřejněna i v sebraných spisech P. I. Čajkovského v Moskvě. V jednom z dopisů tehdy 48letý Čajkovskij na vrcholu své kariéry nadšeně píše:
„Od svého návratu do Ruska na vás často živě vzpomínám, protože vaše krásná sbírka mě velmi zajímá a čas od času věnuji svůj volný čas jejímu studiu. Dovolíte-li, jednou Vám sdělím některé své upřímné soudy o Vaší nádherné práci, – ale už teď mohu říci, že se skláním před vynikajícími kvalitami Vaší sbírky. Vložil jste do ní mnoho trpělivosti, svědomité práce, lásky k umění a ke své národnosti a konečně i mnoho hudebního talentu, neboť Vaše harmonizace jsou nádherné. Prohlédl jsem si nyní Vámi zmíněné moravské a slovenské písně a shledávám je opravdu plné půvabu.“
(P. I. Čajkovskij, červenec1888)
„World music“ Ludvíka Kuby
Sbírky lidových písní Ludvíka Kuby byly uznávané již ve své době a nejspíš ovlivnily i (česko)slovenskou historii. Ludvík Kuba totiž po poradě s vůdčími osobnostmi slovenského národního hnutí vybral jako první píseň do své vlivné slovenské sbírky (vycházela na pokračování mezi lety 1884–1887) píseň Nad Tatrou sa blýska, budoucí slovenskou hymnu. V české sbírce Kuba uvedl jako první píseň chorál Ktož jsú Boží bojovníci.
Jaroslav Seifert napsal nejen ódu Malíř Ludvík Kuba citovanou v úvodu, ale monumentální sbírky Ludvíka Kuby také přímo využil. S Kubovou pomocí si z ní vybral několik desítek písní z různých zemí a znovu je nádherně přebásnil do češtiny pro svou známou sbírku Láska v písních celého světa.
Písně z Kubových sbírek najdeme dnes u řady hudebních skupin slovanského světa. V České republice jmenujme za všechny Lidovou muziku z Chrástu, Linha Singers (sefardské písně) nebo Ahmed má hlad. Oblíbený pražský profesionální NeoKlasik orchestr Václava Dlaska celkem 25 písní ze sbírek Ludvíka Kuby v nedávné době poprvé upravil i pro komorní orchestr. Písně z Kubových sbírek v současnosti ale využívají zpěváci a tělesa z celého slovanského světa.
Ludvík Kuba – malíř dvou století
Veřejnost však Ludvíka Kubu zná možná spíše jako malíře. Vedle sbírky písní vytvořil totiž na svých cestách po slovanských zemích i rozsáhlý soubor obrazů dokumentujících lidové tradice a místní reálie. Malířství se proto rozhodl věnovat důkladně a v již relativně pokročilém věku 28 let jej začal studovat. Zpoždění pak dlouho litoval. Jako druhé ze třinácti dětí v rodině zámečníka by si ale studium dříve nejspíš ani nemohl dovolit. Studoval nejprve na pražské Akademii, později na Académie Julian v Paříži. Od roku 1896 celých osm let strávil ve škole Antona Ažbeho v Mnichově. Mezi jeho spolužáky patřila řada později věhlasných malířů, např. Vasilij Kandinskij, který do školy nastoupil v témže roce.
Maloval pak neúnavně až do samého konce svého dlouhého života – dožil se na svou dobu obdivuhodných 93 let. Kolekce jeho obrazů proto zahrnuje celkem téměř 4 000 děl. Vedle běžného života obyčejných lidí rovněž krajinky, zátiší a (auto)portréty.
Vítězslav Nezval, další z blízkých přátel Ludvíka Kuby, zachytil své dojmy jak jinak než básní:
Vaše podobizny nestárnou,
Ve Vašich barvách je stále větší jas.
Vašim pivoňkám a růžím neublížil čas.
Mluvil jste všemi lidskými jazyky,
Jejich nejvroucnější mateřštinou.
Hle, hodiny, dny, léta plynou.
Vítězslav Nezval: K 90. narozeninám Ludvíka Kuby, 1953 (úryvek)
Pět souběžných výstav obrazů
Malířské dílo Ludvíka Kuby se však ještě nedávno zdálo v ČR nedoceněné a možná slavnější byl v jiných zemích. V posledních zhruba deseti letech se ale opět stává velmi populárním malířem. Jistě i kvůli rozsáhlé retrospektivní výstavě Poslední impresionista v Národní galerii v Praze, kterou v roce 2013 připravila kurátorka Veronika Hulíková k jeho tehdejším 150. narozeninám.
U příležitosti stošedesátého výročí byly nyní jeho obrazy jen v České republice ke zhlédnutí na pěti samostatných výstavách. Spolu s nimi se také konalo mnoho dalších kulturních akcí, včetně koncertů z jeho sbírek lidových písní slovanského světa, mj. pražské Slovenky Světlany Sarkisian, bosenské zpěvačky Aidy Mujačić nebo Polky Ewy Żurakowské.
Náměty Kubových obrazů zahrnují celý slovanský svět, od „naší“ Lužice (především v dnešním Sasku a Braniborsku) až na tajemný Balkán ke slovanským muslimům z Bosny a Hercegoviny. Návštěvníci výstav zejména oceňují, do jakých detailů je v obrazech Ludvíka Kuby zpracován každý kroj, každý knoflík a každá výšivka, se všemi barevnými odstíny, a jakou pozornost a úsilí jim musel věnovat. Krásné slunečné barvy jeho venkovských motivů jsou další obdivovanou signaturou Kubova malířského rukopisu– a jiní malíři mu je mohou jen závidět.
Ludvík Kuba – první národní umělec-malíř
Za své práce na zachování slovanských lidových tradic získal Ludvík Kuba, vpravdě renesanční osobnost slovanského světa, mnoho ocenění v celé řadě zemí. Jeho jméno nesou ulice nejen v ČR (včetně Prahy a Brna), ale také v dalších zemích Evropy, zejména bývalé Jugoslávie. V Československu byl jako vůbec první malíř v roce 1945 vládou jmenován národním umělcem, společně s malíři Václavem Rabasem, Václavem Špálou a Maxem Švabinským. Předtím, v době první republiky, mu byl udělen čestný doktorát Univerzity Karlovy, čestné členství Jugoslávské akademie věd a umění v Záhřebu nebo francouzské Société de musicologie. Mimo jiné rovněž obdržel Bulharskou cenu nebo srbský Řád sv. Sávy. V roce 1928 se stal zástupcem Československa v Mezinárodní komisi pro lidové umění při Společnosti národů (předchůdkyni dnešní OSN), kde byl zvolen do jejího pětičlenného řídicího výboru. V roce 1945 byl rovněž poctěn čestným občanstvím srbské Lužice.
Ludvík Kuba opět učitelem
Ludvík Kuba strávil život studiem a podporou slovanských myšlenek. Ne nadarmo jej proto v několika zemích považují za jejich národního buditele.
Malby, kresby i akvarely se i dnes často draží v aukcích a mezi širokou veřejností se těší čím dál větší oblibě. Písně z jeho sbírek přebírají, upravují a hrají početná česká i zahraniční hudební tělesa. Věříme proto, že jeho dílo je nejen živé, ale že se od Ludvíka Kuby můžeme leccos přiučit i dnes.
——–
V den 160. narozenin Ludvíka Kuby loni v dubnu o něm autor začal publikovat soubor článků v hlavních denících slovanských zemí, pro něž Ludvík Kuba vykonal veliké dílo. Články dosud vyšly v Bosně a Hercegovině, Bulharsku, Černé Hoře, České republice, Chorvatsku, Makedonii, Německu (srbské Lužici), Slovensku, Slovinsku a v Srbsku.
