Letos v nedožitých osmdesáti zesnulý režisér Jan Němec rozhodně nemůže být označen za zneuznaného, ale jeho životní osudy (a do značné míry i postoje) ho vlastně do role určitého outsidera přivedly a připravily o skutečný věhlas. Enfant terrible české nové vlny šedesátých let neměl povětšinou na růžích ustláno de facto ani v té době tání a socialismu s lidskou tváří, ale tehdy se mu podařilo vytvořit zásadní díla, z nichž vynikají zejména Démanty noci a O slavnosti a hostech (na druhém jmenovaném měla ovšem lví podíl i jeho tehdejší manželka, scénáristka a výtvarnice Ester Krumbachová). V emigraci nic podstatného nevytvořil a po návratu z exilu se relativně širší pozornosti dostalo jen prvnímu snímku V žáru královské lásky, jeho další filmografie je známa spíš úzkému okruhu fajnšmekrů. Autobiograficky laděná je už jeho trilogie Noční hovory s matkou – Krajina mého srdce – Holka Ferrari Dino z první dekády nového tisíciletí. Vlk z Královských Vinohrad je pak určitou rekapitulací až bilancováním.
Snímek vychází z určitých pasáží z jeho knihy „povídek“ (ale de facto životopisných črt) Nepodávej ruku číšníkovi, což mu už samo o sobě dodává značně narativní charakter, který je zprostředkován vypravěčem v podání Karla Rodena (ten režisérovo alter ego ztvárnil již po několikáté). Hned v úvodu komentuje tvůrce sám sebe s notnou dávkou sebeironie, a tudíž jsou jeho následné „chvastounství“ i lehká sebelítost zcela legitimizovány. Němec se nesnaží vyprávět svůj životní příběh zbytečně zevrubně, ale spíše pomocí epizod až stylizovaných skečů včetně „vraždy“ Jean-Luka Godarda, což všemu dodává nevšední zkratku a švih. Přesto je to hluboká sonda do osudového roku 1968, ošidnosti emigrace a vykořeněnosti i problémů navrátivších se exulantů. Je to film plný hořkého humoru a antisentimentální nostalgie. Jiří Mádl v roli mladého (a nakonec vlastně i bez jakéhokoliv maskování starého) protagonisty skutečně vystihuje Němcovu nonšalantnost a ryzost i jistou intelektuální potměšilost. Ztvárnění jako takové není žádnou jednoznačnou avantgardou, ale přesto má svůj rukopis a kritiky vytýkaná „přílišná normálnost“ je jen zdánlivá. Fakt, že dokončování se po Němcově skonu ujal pomocný režisér Tomáš Klein, rozhodně neznamenal nějaké uhlazování. Signifikantní je i předzávěrečná scéna, v níž Mádl pojídá rybu v symbolické scéně „vyjadřující podstatu kinematografie“ s Němcovými režijními pokyny zpoza kamery a následný odchod do vizuální nirvány. Pravdou je, že Vlk zaujme především diváky, kteří mají s Němcovou tvorbou nějakou zkušenost, ale na druhou stranu to není podmínkou a může být naopak klíčem k bádání po jeho starších věcech.
Shodou okolností měl přesně o týden později českou premiéru i rakousko-český snímek Krycí jméno Holec, který vychází z Němcovy povídky Italská spojka (autor sám tohle téma ztvárnil ve zmiňovaném filmu Holka Ferrari Dino), která je situována do roku 1968, tudíž se časově (nikoliv však zcela faktograficky) kryje se zážitky popisovanými v předchozím snímku. Tady jsme svědky pokusu skloubit psychologicko-politické drama se špionážním thrillerem, což v tomhle případě nefunguje, protože ani jedna rovina není dotažena. Milostný trojúhelník tu vznikne nějak příliš rychle a žádné velké drama to vlastně není a akčnosti a napětí je zde spíš také poskrovnu. Je to tak trochu Major Zeman naruby a „kinderstube“ Jana Davida v podání Kryštofa Hádka připomíná básníka Pavla Daneše z epizod Klauni a Štvanice (jehož byl Němec ostatně částečně předobrazem). Výkony Davida Novotného v roli estébáka a Vilmy Cibulkové coby nomenklaturní dramaturgyně jsou sice celkem bravurní, ale role jsou napsané spíš jako polovičaté karikatury (o postavě „Božského Káji“ v podání Ondřeje Brzobohatého snad ani nemluvě), což je zase posun do jiného žánru. Je zde příliš markantní snaha o hru na efekt – od sexuálních scén až po zastřeleného kameramana. To vše umocňují přehrávané emoce až jakoby ve stylu telenovel. Pochopitelně je zajímavé nakousnutí údajné spolupráce rakouského novináře Helmuta Zilka s StB, ale to je pojato s tak prvoplánovým klišé, že zcela ztrácí jakoukoliv působivost. Rozhodně není třeba tenhle pokus úplně zatracovat, ale z dané matérie by se dalo při nějaké skutečné dramaturgické rozvaze vytěžit něco mnohem podstatnějšího. Že to nemá příliš společného s Němcovou „poetikou“ by pak mohlo být poměrně nepodstatné.